Vzpomínka

Poslední březnový den roku 2006, rybník je ještě zamrzlý a na zahradě jsou už jen místečka se špinavým sněhem a další místečka, kde se prodírají na svět první lístky tulipánů a narcisek. Byli jsme domluveni, že večer vyjedeme nejpozději v půl sedmé, neradi spěcháme, a už vůbec neradi spěcháme, když jsme spolu...

Rozpršelo se o chvilinku dřív, než jsme vyjeli. Je černo od východu na západ, proudy vody bičují čelní sklo a v rádiu mluví o hrozících povodních... Podívej, nad Prahou už se jasní, ještě uvidíme duhu.  

Stáli jsme a dívali se na nejkrásnější duhu našeho života. Vzal jsi mě za ramena, cítila jsem Tvůj dech ve vlasech. Vzpomněla jsem si na naši dceru... jmenovala by se Kristýna, měla by Tvoje dlaně a moje oči. Někdy mě provází, a Tebe taky, vím to. Jenže roky tak letí...

Vraceli jsme se k autu. Olej na kaluži roztáčel ve víru červenou, žlutou, zelenou, purpurovou... Kristýnka se široce otevřenýma očima, slzy skoro na krajíčku, zašeptala: „Duha umřela“