Mužijijiž dlouho sama )

obdělávám (musím vyprávět ten příběh, prostě musím, poslouchejte!)

políčko, kedlubny, hodiny, roky a minuty (tu nejsi)

všechno sama samotinká

budík na stole již padesát let pozadu

si pletu šarlatový šál na večerní představení

vidi, vici křišťálu

míz a šťáv

v černi černého

prý nikdy nepálí

ni teatrálně obscénní hřích

jeviště.

tančím rubáš na potrhaném koberci

provázena ošuntělým gramofonem

tělo na tělo

telefonem

zavolá jen vnouček

věneček

jen někdy?

Jsem přeci stále stejná žena, když zrcadlí

m

tam nad jezerem, hvězda lásky Venuše

pomněnek na zádech

mrtvého milování

lednového třeskutí

a vábí, pojď! tam do tunelu světluška

mi sklouzne do kapes

jak tužka petrolej

si láhev červeného Anjou-Saumutu [anžú sómür] tu lítá,

padlých andělů

Kolik ještě?

A dědictví mé babičky

je rázem…

jí budiž lehká

tak i nám všem

mešní polibek

jen na čelo a housle zahradního altánku.

Když lopata si bere světlo z hrobu

ročník

192devět

je pár!

proslov krátký, ostatně jako celý život na zmuchlaném

papíru

ku naposledy

….

ostatky nech

snít tu pod křížem

si také smrtelný.