To tu ještě nebylo...

´´„Tatínku, jak dlouho trvá, než člověk vykrvácí?“ „Ale prosím tě, že vůbec uvažuješ nad takovou otázkou!“ Zarazila ho otázka pětiletého syna. Když krvácíš pomalu, tam vevnitř, je tvá smrt hrozná, ale může to být vykoupení…pomyslel si otec, ale vypravil ze sebe jen: „Proč to chceš vědět?“ „Tamten pán krvácí.“ Ukázal na spícího opilce, kterému z ruky kapala krev. Lidé procházeli kolem zabráni do vlastních problémů a opilce si ani nevšimli. Natož rudé kaluže pod ním. „Tatínku, proč se ten pán nehýbe?“ „Spí.“ „A proč krvácí?“ „Nevím.“ „A umře?“ Vtom jsem si díky synovi uvědomil, jak my se vlastně chováme k světu. Aspoň bude o jednoho ožralu míň, řekla by jedna moje známá. Možná by to řeklo víc lidí. Ale je to správné? Každý přece šlápne vedle. Vzal jsem kluka za ruku a zaběhl s ním na nedaleké parkoviště do auta pro autolékárničku. Vrátili jsme se a koukali na opilce. Zatřásli s ním. Nic. Podruhé. Nic. Potřetí. Nic. Počtvrté. Nic Popáté. Nic „No tááák, chlape, prober se!“ už jsem víceméně řval s výrazem šílenosti. Kdosi na mě zezadu sáhl a já v tu chvíli omdlel. Probral jsem se až po chviličce. Nemohl jsem se skoro pohnout. Hlava mě šíleně třeštila. Kdosi mi obvazoval ruku a já se probíral k životu. Vedle mě leželo mé mrtvé já, ještě teplé. Muselo to být nějaké převtělení.Věřte mi!´´ „To už by stačilo pane Karas, teď dostanete naši medicínu a sestra vás odvede na pokoj. A nebojte se, Ty zavázané rukávy jsou hlavně pro vaši bezpečnost...“

---