Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kupa knih a smysl života

20. 06. 2006
4
0
1132
Autor
Winter

S tou literaturou bychom to němeli brát zase tak moc vážně

  Oskar Kubica měl tu smůlu, že se jednoho pátečního večera podíval z okna. Oskar Kubica měl tu smůlu, že bydlel v Ostravě Porubě na hlavní třídě za čtvrtým oknem odspoda. Bylo kolem osmi, světelné pruhy aut se draly ze směru Opava někam do centra a pod Oskarem na chodnících míhaly se typické přízraky osmé hodiny večerní, které jako každým týdnem v pátek mířily někam za zábavou. Možná někam na Stodolní, možná do Koruny, možná do Slovanu, všichni mladí, snad krásní, už teď mírně podnapilí a chtiví se bavit.

  Oskar Kubica byl už patnáct let ženatý, a možná proto se bavit nechtěl, a možná proto těm pod okny nerozuměl. A nerozuměl jim dokonce tak, že hned na to, co zjistil, že svět pod okny je mu cizí a vzdálený, rychle zavřel okna, vrátil se do postele a začal si číst. Jenže když četl, zároveň přemýšlel nad tím vším, co se protéká za, respektive pod, jeho dvojitými skly dřevěných oken – a to je, jak známo, smrtelná kombinace.

  Byl to tehdy Irvingův Owen Meany a jeho šestisetstránková epopej, kteří z Oskara Kubici udělali náruživého čtenáře a hledače pravdy, smyslu, života a smyslu života v potištěném moři recyklovatelného papíru. Oskar Kubica tak začal věřit, že díky knihám uvidí za roh, že vše pochopí.

  Četl, půjčoval si a shromažďoval skoro cokoliv jakéhokoliv žánru. V jeho bytě Ghoete potkával Greena, Kerouac zdravil Rimbauda, Márquez zase Pasterňaka a plno dalších velkých spisovatelů se zde setkávalo na krátky okamžik, jenom na slovíčku u pana Kubici, který si mezi těmi všemi slavnými jmény připadal jako neochvějný střed vesmíru; hltavě konzumoval myšlenky svých návštěvníků k obědu, snídal je k snídani, večeřel na večer a ani jinde se jich nevzával. Četl, když jel autobusem, četl během pracovní doby. S kolegy v práci se bavil o neochvějné genialitě Johna Irvinga, popíral význam Oscara Wilda, zatímco doma své ženě podsouval gdaňskou trilogii Guntera Grasse, když zrovna nevařila anebo se ani nepachtila v koupelně.

  Přesto se mu zdálo, že čím víc může světu svými poznatky přinést, tím víc je k němu okolí hluché. Nikdo na nátlak Kubici nepřečetl byť třeba jen o jednu stránku denně navíc, nikdo si ani si nepovšimnul světa, který se jinak i dál s ironií sobě vlastní valil netečně kolem Kubiceho, jako černé a cynické reality Irwina Welshe. Všichni jen dál dělali svou strojovou práci pro firmu XY snad s osvobozující vidinou příštího platu.

  Nakonec to pana Kubicu unavilo do takové míry, že přestal chodit do práce a místo v čarách AutoCadu 2002 v kanceláři 8x5 m hledal život v dalších a dalších knihách. Seděl v nich celý den, celý večer, celou noc, nevšímal si ani své manželky, která byla poslední dobou v posteli na večer čím dál tím  víc neposedná a domáhala se svých manželských výhrad na úkor zasněných příběhů pana Bulgakova, až ji to jednou přestalo bavit taky.

  Pak stejně jako pan Kubica opustil své zaměstnání opustila ona jeho. Sbalila si své věci, zabouchla dveře, nic neřekla, ani nenapsala žádný z literárního hlediska byť jen trochu hodnotný vzkaz, který by si pan Kubica mohl přečíst. Jenom tři skříně se po ní uvolnily, a když si si této změny pan Kubica konečně po třech den všiml, zase ty nebohé skříně musely na oplátku pohltit jeho nejnověji zakoupené výtisky.

  Pan Kubica zůstal sám, přesto v něm s každým novým dnem a další přečtenou stránkou rostl pocit, že se blíží ke svému cíli. Jeho ruka, do té doby nenavyklá na zvedání příliš těžkých předmětů, neustále nahmatávalo něco mlhavého, étericky nepolapitelného přesto v jádru těžkého, smysluplného a pro mnohé nepolapitelného. Pan Kubica skrz stránky neustále dotíral na objevení smyslu veškerenstva. Byl stále neodbytnější, nenechal se odradit, a tak jednoho dne, sám tomu ani nevěřil, objevil v knihách, tudíž ve své blízkostí snad samotný smysl života.

  Pak konečně opustil své knihy, vítězoslavně rozhlédl po celém bytě, kde byla od podlahy po strop navršena jedna kniha vedla druhé, usmál se a najednou zjistil, že cokoliv z toho nově nabytého nemá komu říct.


pozorovatel
27. 06. 2006
Dát tip
...byl bych spíš pro divnej konec, než pro logickej s mravním ponaučením jsem se vždycky zamýšlel, lze-li psát krátký povídky bez přímý řeči, asi jo, ale musí být nahrazena něčím zaživným navrhuju víc rovin, tj. víc opravdovosti pro čtenáře, nevést až tak čtenáře za ruku ale to je moje filosofie...


Winter
20. 06. 2006
Dát tip
Dík všem za tipy a Lakrovovi i za věcnou kritiku, která se vždy hodí.

fungus2
20. 06. 2006
Dát tip
Dobré počtení**

Lakrov
20. 06. 2006
Dát tip
> cokoliv z toho nově nabytého nemá komu říct Shledávám v tom podobnost s dalším 'oblastmi' života. To asi nebude náhoda. Text by zasloužil trochu učesat po jazykové stránce. Smysl však dává i v téhle syrové podobě. TiP (nejn za ojedinělou vlaštovku řídce zastoupené prózy).

oleandr
20. 06. 2006
Dát tip
líbí...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru