Jako voda

Milý Ostrichu, myslím že jsme v souladu. Přijímám nekonečné plynutí života, změny, proměny, závislosti příčin a následků, myšlenek a činů... Ale nebojím se sama sebe v něčem utvrdit a "věznit se". Jsou věci, kterým nakonec musíš věřit, protože se nedají rozumem ani explicitně poznat, jsou čirou abstrakcí.

Ano, to, co jsme, je tekuté, pohyblivé... je to voda, hledající cestu v krajině, je to vír na hladině všude plynoucí řeky, je to děj naší mysli mezi ději všude kolem.... Ale... nejsem si jist, zda tohle tam vidím správně, nebo se tam jen zrcadlím.... vědět o sobě, že plyneš, že není jisté, kým budeš zítra, že nemáš pevný tvar.... porozumět třeba i tomu, že stejně tekutá je v tobě paměť minulosti, představa budoucnosti... že nelze sebe sama v ničem doopravdy utvrdit, protože by to znamenalo se uvěznit.... to je dost obtížné přijmout... přijímáš to, nebo ne?

*

Dekuji moc Jerry, tahle basnicka je pro mne hodne silna... zvlaste ted

Ano, velmi dobrý postřeh a hezky navozený postupnými příměry. Vycházíš ze sebe k obecnému závěru, který graduje v posledním dvojverší a mně se to sakra ! líbí.

Děkuji moc, mám radost :-)

...jen v jiném rytmu... nádherné! ť*!