Fenomén Voloďa aneb jak uspět

Užší jádro závisláků na písmáku si jistě vzpomene na nick Voloďa. Čas jeho slávy sice už vypršel, ale zchátralá myšlenka i dnes reflektuje uživatelský vývoj kteréhokoli autora zde.

Základní premisa: Nikdo neví kdo je Voloďa
Odvozená (doměnková) premisa: Voloďa je alternick někoho dobrého na Písmáku

Voloďa do místních vod vstoupil pubertální básní Má lásko přiměřenou jeho psanému věku (14-15 let). Nevím kdy vznikla pravá myšlenka Voloďi, ale již zde v kritikách sledujeme čistě vyhraněný a dle mě předem stanovený styl diskuse.

Voloďa se nikdy nenasere.

Asertivita užívaná na 100% nese své ovoce. Kritici, kteří prohlašují že je báseň špatná, po jakési diskusi, kdy zjišťují, že se v podstatě baví s dítětem trochu znejistí, mírní své výpady. První krok je udělán.

Voloďa ví jak na to.

Dalším esem v rukávu byly Básně ve stylu XYZ. Voloďa zde použil fragmenty názvů a výrazivo v básních typické pro parodovaného autora. Okamžitě se stal terčem rozhořčení. Červenému hadru, který nastavil soudnosti tehdejších uznávaných autorů, a který dobarvil svou typickopu dětskou naivitou v kritikách: "proč mi nedáváte tipy?", působil jako motor emocí. Zvedla se vlna odporu ve stylu Zachraňte Williho, každý se snažil postavit na "kladnous" stranu barikády, na obranu zavedených autorů by poožil svůj život.

Voloďu je třeba sledovat jako celek.

A právě sledování úrovně tvorby Voloďi a jeho vyjadřování v kritikách mělo mnohým napovědět. Všichni chtěli být slepí. A byli. Až na pár soudných kteří tvořili pouze ostrůvek v moři se svým protoctvím: "Voloďa si z nás dělá prdel"
Proč mi nedáváte tipy, když se zlepšuji?
I Voloďa cítil, že přestřelil a tak se dal na jinou parketu než parodovat místní velikány. Parodovat styl publikovaných básní. Stvořil Jiřinu, které své veškeré další věci dedikoval. Přesto, že by normálně jako autor zapadl po příjmu několika kritik typu: "Neboj, netrap se, bude líp, uvidíš." nezapadl. Měl za sebou již svou neopakovatelnou a originální historii. A originalita nezapadá. Styl básní zůstal ve stylu Voloďa - přihlouplé až imbecilní básně o lásce a o touze po partnerství, doprovázené neoblomnými žádostmi o tip a egoistické povyšování se nad místní průměr. Takový názor je buď projeven úplné hlouposti anebo záměrem. A až zde prozřeli i ti největší zarytci. Až nyní se chytali za nos a zjišťovali, že sedli na lep.

Připustit si, že jsem byl terčem humoru a že jsem se nechal nachytat je těžké i pro formáty.

Pravá spása pro Voloďu přišla, když našel své první recesistické obdivovatele. Po Noeho diskusi Kdo je Voloďa a kolem kterého se semkli recesisti se tábor zatím rozpačitých písmáků rozdělil jasnou linií. Ti kdo jeho srandu a styp přijímají a uměle tak tvoří jásavou čtenářskou obec a ty druhé, kterým přílišný intelektuální výkon mozku nedává šanci se smířit s odklonem od hodnot "kvalitní" poezie.

Jak je možné, že recesista získává na literárním serveru větší pozornost než výborné básně, které by měly být naší duchovní potravou?

Nutno si uvědomit, že nejen literaturou živ je člověk a v každé skupině lidí se nejdou humoristi, kteří dokážou strhnout dav jiným směrem než je svatá cesta Boží. V tu dobu Voloďa získal největší obdiv a nastalo období uměle protežovaného básníka. Dostával tipy za lietrární hlouposti až sračky, jeho klaka jej podporovala.
Cíl Voloďi byl splněn.

Vznikl fenomén.

A co si z toho vzít? Možná se zamyslíte nad tím, jak se lze prosadit a jak jse se vlastně prosadili na Písmáku vy. Pár atributů to chce. Mít nějaký styl a schopnost - a nemusí být pouze literární. Nabízí se několik možností - být srandista, psát pozitivní kritiky, tipovat... je spousta možností, ale v principu jsou všechny stejné. Hlavním pravidlem je držet se sám sebe. Jedině to zajistí, že člověk není posouzen jako bezpáteřní zoufalec co se snaží kopítrovat ostatní a je tak logicky odsouzen k zapomění, protože originál bude vždy o krok napřed.

Shrunuto: Ty jsi dal něco nám, my dáme něco tobě. Nezávislost neexistuje.

Jde o obchod.