Za těch nocí...

Med nebo noc, světlo v úlech, okraje mraků s barvami žen jež jsem miloval a jejichž tajemstvím jsem říkal ne a nebo ano, a prý na tom kdy záleželo, a kdo ví, jsme popel nebo sníh když kůra na kostech jitra a slepé cikády jsou jen ozvěnami, jsme snad konce světů, ocelí v břiše betonu, mužem v ženě, jejím stenem jemným jako dech mladé smrti, nebo slámou chvějící se v pase když polí je příliš málo za letošního podzimu a já počítám konce nočních cest, a pavučiny zhasínání, já zjizvený kámen, já z noci nebo z bdění přecházím se stíny hladiny dnů, já ze spánku počítám slepcům jejich dotyky když nikdo neví kudy, a ve svých náručích se jen nenacházíme, já s tebou, ty beze mě, a okraj nebe ti zakryl klín, já z úst a ze srdce, já z letošků nevěřím v minulé a budoucí snad nikdy není víc než právě teď, za těch nocí…