Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Princův Strach
datum / id15.09.2006 / 217696Vytisknout |
autornyma
kategoriePohádky
zobrazeno3109x
počet tipů4
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Úkol na hodinu češtiny. měla to být tradiční pohádka. Vida, nepovedlo se.
Princův Strach
Princův strach

Daleko předaleko, za hustými lesy, ledovými pláněmi a dalekosáhlými pouštěmi, na samém
konci světa, stojí od počátku časů město bohatýrů, kam nemůže přijít žádný člověk ani
zvíře, chytrý ani hloupý, krásný ani ošklivec, stařec ani mládě, aniž by sklopil
hlavu a poklonil se činům statečných hrdinů, kteří žili v tomto městě.
Do toho města se vypravovali lidé z celého světa, když se nad jejich zemí vznášel
temný stín a květiny vadly, a lidé umírali. Když znavený poutník, uhnán hladem,
strachem, nepřízní počasí a stlačen k zemi tíhou svého poslání dorazil do Města,
první muž s ryzím srdcem kterého potkal vyslechl jeho prosbu, nabrousil meč, nasedl
na koně a už si jen nechal ukázat směr. Žádný muž ve městě nikdy neodmítl pomoc
slabším a utlačovaným, šance pomoci ostatním a bojovat se zlem pro ně bylo poctou.
A přeci se našel jeden, který nebyl tak statečný jako ostatní. Nejstarší syn krále
Města, korunní princ Konstantin. Jeho mladší bratři už od svého raného mládí jezdili
do předalekých krajů kde svrhovali tyrany, zabíjeli obludy, přelstívali černokněžníky
a zachraňovali krásné panny. Mnozí z nich se za ně oženili a začali vládnout v zemích
jejich otců, ale jiní se vraceli zpátky a o jejich odvážných skutcích a
neuvěřitelných dobrodružstvích skládali pěvci písně a ty pak vozili prosebníci zpět
do celého světa.
Písně o princi Konstantinovi oslavovaly jeho vzdělanost, sečtělost a vlídnou povahu,
ale co se týče jeho odvahy a smyslu pro boj, skladi na příkaz krále pomlčeli.
Princ se bál, ale nikdo nevěděl čeho. Král k němu přísně promlouval, bratři ho
přemlouvali, královna mu plakala u nohou, ale kralevic nepolevil a nastavil svým
blízkým jen kamennou tvář. Ale stále chodil postraními uličkami, stranil se ostatních
a když zaslechl hlas trubek které hlásili příchod hosta, zamkl se ve svém pokoji a
nevycházel, dokud prosebník neodjel zpátky s úlevou v srdci.

Ale žádné štěstí není věčné, všechny příběhy nemají dobré konce a žádná skrýš
nezůstane navždy skryta. Princovi bratři dál jezdili napravovat křivdy a chránit
potřebné, ale vraceli se jen jejich koně, nebo zprávy o jejich skonu. Lesk Města
zmatněl a lidé neusínali klidně.
Jednoho dne, kdy se do města vrátil kůň nejmladšího, nejstatečnějšího a lidem i
králem nejmilovanějšího prince, stižen mnoha ranami a téměř mrtvý vyčerpáním, král
vrazil k Princovi do pokoje a pravil: „Dlouho ses schovával před prosbami cizích, teď
tě prosím já a před mou prosbou už se neschováš. Přemož svůj strach, ať už se bojíš
čehokoliv a vyjeď do světa a najdi to, co zabilo tvého nejmladšího bratra, který byl
naší poslední nadějí a spas tak náš lid, protože zlo přichází a strach se vkrádá do
našich srdcí.“
Princ se zachmuřil a potlačil slzu uražené pýchy. Vyšel z pokoje, nabrousil svůj meč,
téměř nepoužitý, nasedl na koně svého otce a vyjel z města. Po celou tu dobu
nepromluvil ani slova. Slavnostní fanfáry zněly jako výsměch.

Putoval dlouho a bez cíle. Neptal se na svého bratra, ani na toho, kdo ho zabil, je
bloudil křížem krážem, zahloubán sám do sebe. Nemluvil s nikým, když přijel do
hostince, jen položil na stůl peníze a vyčkal až mu hostinský donesl jídlo. Tak to
šlo dál, večer za večerem, den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem.

Až jednoho dne, který přišel po dni Lehce deštivém, Zamračeném, ale Nepříliš ponurém
(jak ho princ nazval ve své mysli) přišla změna. Princ hodil pár mincí na stůl, ale
cinkot přehlušili otevírané dveře. Vešla dívka, rozevlátá jako vítr a pružná jako
nový luk. Princ neviděl jak vypadá, jediné co z ní dokázal spatřit byly její oči, oči
liščí nebo hadí, barvy lipového medu, ale ne sladké. Ty oči mu říkaly, že zbytek té
dívky není podstatný. Dívka se usadila u stolu a všichni ostatní hosti od ní
odvraceli pohled.
Dlouho váhal a přešel k ní.
„Vím co chceš vědět,“ řekla, „a znám na tvou otázku odpověď. Ale dobře si rozmysli,
kralevici bez koruny, jestli chceš vědět kam jít, protože až ti řeknu kam, tvé kroky
už jinam vést nemohou. Chceš vědět, kde je ten, kdo zabil tvého bratra?“
Princ jen kývl hlavou. Dívka ho vytáhla ven z krčmy a jeho koni, který stál u žlebu,
zašeptala do uší pár slov. Kůň na ní pohlédl smutnýma očima a jen sklonil hlavu,
smířen s osudem.
„Nasedni na koně, bohatýre! Kůň půjde sám, zná cestu. Až zastaví, slez a jdi dál tím
směrem kam kůň bude koukat. Až dojdeš, dojdeš. Najdeš vraha, princi, ale najdeš
odvahu?“
Princ se zachmuřil a nasedl na koně. Celou cestu nezvedl hlavu, až když kůň zastavil,
pohlédl před sebe. Hleděl na dlouhou cestu, zpola zasypanou kamením. I sesedl z koně
a šel tou cestou. Čím dál byl, tím více ho tížila jeho úloha a jeho představy.
Až nakonec dojel na konec cesty, kde seděl Drak. Byl nádherný. Každá jeho šupina měla
jinou barvu, a přece stejně krásnou, a všechny se třpytily na slunci. Měl štíhlé tělo
a dlouhý ocas, ladný krk a ušlechtilou hlavu. A jeho oči byly oči dívky, která
poradila cestu jeho koni. Princ došel až k němu a pohlédl mu do očí.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho, tasil meč a jeho hlas se chvěl.
„Jmenuji se Josef a ty mě nezabiješ, tak co na tom.“
„Proč myslíš?“
„Sám si to říkal. Ve svých myšlenkách, každou hodinu, minutu a vteřinu své poutě.“ A
princ sklopil meč.
„Zabil si mého bratra?“
„Sežral jsem ho.“ Jeho hlas zněl tak ušlechtile, že hlasy jeho otce, jeho matky, jeho
bratrů a jeho lidu se mu v paměti zkřivily a zněly jako hlasy supů nad jeho hlavou
„Proč?“ zeptal se princ a meč mu vypadl z ruky.
„Tak to je. Lidé staví domy, krmí skot a žnou pšenici. Pečují, odpouštějí, pomáhají,
milují, plodí další a já je žeru. Nenávidí, hanobí, zabíjejí, pomlouvají a já je
žeru. Na tom se nic nemění. Tvůj bratr přijel, měl odvahu a svou čest i zbraň. Já ho
sežral a sežeru i tebe, protože si našel cestu, a nezabil svůj strach.“
V tu chvíli princ sevřel rty a rozjasnily se mu oči. Zvedl meč nad hlavu a Draka
zabodl.
„Bál sem se toho, že až budu muset zabít, zabiju nepravého. Ale ty si měl být zabit.
Z tebe jsem neměl strach.“ Řekl princ, políbil Drakovu pravou líc a otřel meč od krve.
V tu chvíli přiklusal otcův kůň s dívkou na zádech. Seskočila z koně, políbila
Drakovu levou líc a pak políbila prince. „Bratr se zmýlil,“ řekla a naskočila zpátky
na koně, „jedeš domů, kraleviči.“
A princ naskočil na koně a vrátil do Města. A lidé o něm zpívali písně, a jestli
neztratili hlas a nebo slova, zpívají je dodnes.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

09.01.2013 10:52:32alcap on e

zajímavé, chytré-tip

24.10.2006 23:03:46LaMouette
tyjo.. libi se mi to.. dost.. asik precik enem v necem budes po mamince.. ;-)*
18.09.2006 11:01:37guy
docela dobře se nepovedla :-)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.