Zachraňte medvídky!

Šla jsem bílou nocí a černým kuželem světla jsem si svítila na fialovou cestu a červení ptáci s oranžovými pruhy seděli na mrňavých stromech a ječeli píseň ticha...

Na malinkatém jezírku (spíš louži) běžely po ledě dvě tygrované labutě a skákaly na stromy plné plyšových růžových medvídků...

Zastavila jsem se. Jedna prouhatá labuť skočila, natáhla svůj předlouhatánský krk a strhla jednoho mé´du ze stromu na tvrdý zelený led. Prudce mu do bříška narvala svůj chladný stříbrný zobák a bez jakéhokoliv zvuku si ten plyšák nechal ze sebe vytrhávat modrý molitan, ze kterého crčela průhledná krev.

Labuť vytahala modrotu na led a vyskočila na svých krátkých nožkách pro další růžovolící medvídě. Druhý tygrovaný opeřenec udělal to samé...

Rozeběhla jsem se po ledové krustě a chytla ji za krk. Snažila jsem se jí zarýt nehty hluboko do toho nechutného hrdla, ale měla ho snad z oceli... Chtělo se mi plakat bezmocností, ale ještě jednou jsem otevřela oči...

(Škrtím v tramvaji tyč a slzy mi tečou ve vráskách kolem nosu... Zase přežila.)