Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jára

Výběr: a2a2a
02. 11. 2006
17
16
4484
Autor
Robinia

„Já bych šla ráda dál, ale když jsem se pochcala“ Stála ve dveřích jednou rukou opřená o francouzskou hůl a druhá ochrnutá ruka se jí klátila kolem těla. „Jaruško, pojď dál, to nevadí, mám tu pleny a takhle ti položím ručník na židli, jen pojď, převlečeš se...“ Pomalu se všourala do kuchyně a ztěžka dopadla na židli. Takhle ochrnutá je už víc než deset let, přesně od svých padesátých narozenin...

Poznala jsem ji před třiceti lety, učila matematiku a výtvarnou výchovu. Vysoká, štíhlá, hezká, s hustými tmavými vlasy. Celkem oblíbená učitelka i přes ten neoblíbený předmět. Víc než ona mě zajímal její syn, hrál šachy jako Bůh, nikdo v širokém okolí na něho neměl. Vlasy měl po ní, husté, vlnité, o něco světlejší.

„Představ si, Jáře umřela dcera“ vysypala na mě maminka do telefonu „měla astmatický záchvat.“ Polil mě studený pot, její dcera byla o něco mladší než já. V osmnácti se „musela“ vdávat, znáte to velevýznamné šuškání na maloměstě kolem podobných událostí. Silná astmatička, těhotná, jak to zvládne. Zvládla i porod bez větších problémů, prohrála o něco později, když holčičce byly čtyři měsíce. Ani ne rok na to Jáře zemřel manžel.

Zhroutila se. Bylo jí pětačtyřicet. Připalovala si cigaretu za cigaretou a dívala se do neurčita. Jen pomaličku se znovu probouzela k životu, aby se těšila z vnoučat. Jenže vídala je málo. Zeť se znovu oženil a i s vnučkou se odstěhoval dvě stě kilometrů daleko. Synovy děti vídala častěji... Zkusila svou samotu vyřešit inzerátem.

Přišla jí asi stovka odpovědí a ona další vánoce strávila odepisováním. Po čase se dali dohromady s Pepou. Když slavili její padesáté narozeniny, každému se chválil, jakou má vedle sebe mladou ženu, on je o dvanáct let starší. Druhý den ráno ochrnula po mozkové mrtvici.

Jsou stále spolu, Pepovi je už dost přes sedmdesát. Překonal rakovinu. Stará se o Járu „po chlapsku“, ona se snaží být co nejméně závislá. Opravdu dost ran od života... o té poslední jsem ještě nenapsala. Před dvěma lety její vnuk zemřel při autohavárii. Po tátovi byl skvělý šachista. 


16 názorů

synáček
06. 09. 2010
Dát tip
Pěkně jsem zkomolil Tvůj nick, promiň...

synáček
06. 09. 2010
Dát tip
Ara Agens: Ano, máš pravdu. Pozemští lidé si prostě (pouhým hlasováním) zrušili jeden z věčných Zákonů… Je to stejně hloupé (arogantní a pyšné), jako když zase jiná skupina lidí, chtěla poroučet větru a dešti…

A.H.
21. 08. 2009
Dát tip
smutný příběh *t*

Marcela.K.
09. 01. 2008
Dát tip
...Když jsem se v nemocnici setkala s učitelkou, která prodělala mozkovou mrtvici(bylo ji už ale osmdesát let)...bylo mi úzko. Znala jsem ji ze školy, říkala mi i nyní křestním jménem...jednou jsem si s ní zase chvilku povídala. nerada nemocným lžu, ale naděje umí zázraky...ona byla ochrnutá na polovinu těla...chytla mě za ruku a řekla tato slova:,,Marcelko, koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje..." Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Ale ta vyrovnanost, pokora, která z jejich očí zářila mě přesvědčila o jediném... není potřeba se bát. Je to smutný příběh, ale jsou jich opravdu tisíce...možná proto, aby právě Tvá maminka mohla říci:,,„Jaruško, pojď dál, to nevadí..."

au...

palino8
21. 02. 2007
Dát tip
***... tu niet čo napísať

satannáš
10. 02. 2007
Dát tip
Jo, život je i prevít . T

trpký a predsa krásny príbeh...*

Robinia
14. 11. 2006
Dát tip
Markel, děkuji za zastavení. Spousta lidských osudů by vydala na celou knihu, viď...

Robinia
14. 11. 2006
Dát tip
No ani nevím jak, ale zaktualizovala jsem něco, co už bylo dávno odeslané... Písmák by měl poskytovat možnost mazání příspěvků v diskusi.

Robinia
14. 11. 2006
Dát tip
Děkuji Jirko. Ty první věty jsou příběh mé maminky, nikoli můj... Skutečně jsem nechtěla o Jáře psát kvůli soucitu, ve mně naopak tyhle lidské příběhy, kterých (jak píše Katurgio) jsou tisíce a tisíce, vyvolávají obdiv k odvaze jít stále dál i přes všechny rány od života.

a2a2a
14. 11. 2006
Dát tip
Také si to myslím. Když se občas s nimi setkávám, uvědomuji si, bohužel jen na malou chvíli, že není třeba hhledat poklady pro radost ze života, když jeho kouzlo je tak zřetelné často na jeho protipólu.

Robinia
14. 11. 2006
Dát tip
Děkuji Jirko. Ty první věty jsou příběh mé maminky, nikoli můj... Skutečně jsem nechtěla o Jáře psát kvůli soucitu, ve mně naopak tyhle lidské příběhy, kterých (jak píše Katurgio) jsou tisíce a tisíce, vyvolávají obdiv k odvaze jít stále dál i přes všechny rány od života.

a2a2a
14. 11. 2006
Dát tip
Nilá Jarmilko, je to kategorie MIMO, a ta k ji také beru, a je dobře, že pro tyto texty, spíše však příběhy, tady je. Má to osobní a silnou lidskou rovinu, a napsala jsi to způsobem, který nevolá ani tolik po soucitu, to myslím, vůbec ne, ale je jakousi oslavou vztahu k životu. Je evidentní, že je to skutečný příběh, a vprvní větě také příběh o tobě. TV

Markel
13. 11. 2006
Dát tip
smutné, vydalo by to povídání jistě na celou knihu, pěkně jsi to napsala - T

Robinia
07. 11. 2006
Dát tip
Chtěla bych poděkovat všem, kteří zareagovali na tuhle "syrovou" písanku... ten první odstavec je doslovný, tak, jak se odehrál asi před půl rokem. Do těch ostatních jsem se snažila zhustit všechno, kam až jeden životní osud zašel... Napsala jsem to jen proto, že někdy mám pocit, že si sami přiděláváme malicherné problémy a neumíme se radovat z toho, co nám život dává... ať je jen jeden jediný anebo ať usínáme s nadějí, že přijdou i další.

synáček
07. 11. 2006
Dát tip
Ano... některé lidské osudy jsou natolik kruté, že zůstává "rozum stát". Někdo možná slyšel ještě o horším utrpení, o tělesně postižených od narození... někdo má za sebou "návštěvu" dětské onkologie, či některého ústavu pro mentálně postižené děti... Dá se reagovat různě... Je možno tiše projít a věnovat se nějakému veselejšímu čtení... anebo reagovat tak, jak reagovali ti přede mnou... Já osobně se ve všech takových případech zamýšlím vždy znovu nad tím, jestli je skutečně pravda to, že neexistuje reinkarnace a karma... a jestli je opravdu možné, aby náš život byl pouze jen tento jediný, který nyní na této zemi ("společně") prožíváme...

guy
03. 11. 2006
Dát tip

katugiro
02. 11. 2006
Dát tip
Vhodná kategorie. Podobných příběhů jsou bohužel tisíce a tisíce a tisíce.

dadíková
02. 11. 2006
Dát tip
..ano lidskost...*

vesuvanka
01. 11. 2006
Dát tip
Robinio, to je moc smutný životní příběh, který mi vhání slzy do očí... nenacházím slova, kterými bych tu nešťastnou paní mohla potěšit... Tobě posílám TIP a pozdrav

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru