Neuvěřitelný prostor

další pomatení smyslů

Neuvěřitelný prostor

 

Oči mi zavalil proud slz.

Slzy, které vycházely z mého prostého já.

Slzy, jenž provázely záplavu vzpomínek

a krutosti.

 

Nedovedl jsem si kdysi představit,

stařičkého Corsa,

jak se utápí v chlastu.

Nedovedl jsem si představit,

opuštěného sirotka

na břehu Temže.

Nedovedl jsem si představit,

tu prázdnou skleněnou duši

ve mně.

Nedovedl jsem si představit,

smrt mých blízkých.

Ale za to barvitě,

jsem si představoval smrt.

Svou.

 

            Svou

vlastní,

tichou,

bezbolestnou,

žádoucí,

nežádoucí.

Smrt

 

Bylo by to jako lusknutí prsty.

Pomíjivý jev,

který nevytváří nic konkrétního,

jen ten zvuk.

 

Ležel bych si sám,

zakopán,

pod zátokou vlastního strachu.

Uprostřed plantáží,

kde se pěstují banány.

 

Ležel bych tam nehnutě,

bez banálních myšlenek,

bez touhy zastavit proud slz

a jen bych slyšel hlasy,

a příběhy,

o tom,

jaký sem byl.

 

 

 

 

Lidé by pěli chválu,

o mrtvých jen dobře,

říkává se.

O nešťastných mrtvých, taky dobře?

 

Jen tiše a nehnutě.

---