Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Moje lásky I

15. 11. 2006
1
6
2581
Autor
Petr_Fonvald

Taková povídka ze života. Prvotina, takže nic moc, ale ty co navazujou už jsou lepší. Ale pro pochopení je nutno přečíst všechno. Další budou jindy

Jana

Je tomu skoro už pět let, co jsem se poprvé zamiloval,    a také poprvé zklamal. S odstupem času si uvědomuju, že to nebylo zdaleka nejhorší zklamání, které mě potkalo. Byli a myslím, že ještě budou horší. Co bych taky chtěl ve svých třinácti letech? Nejhorší na všem je, že mé lásky jsou vždy spojeny se zklamáním a sebeklamem. Mé lásky, a taky nenávisti, jsou spojeny s Hrabenovem, malou severomoravskou vesnicí, ke které jsem nejen tímto připoután až do své smrti.

,,Peťane, někdo klepe,“ zavolal na mě můj otec, a když jsem dlouho nešel, tak šel otevřít sám.

Nemohl jsem jít otevřít, protože jsem se oblíkal na Dětský den, který se, jako již obvykle, konal na červeným hřišti. Měl jsem tam jít se svými kamarády, kteří na mě čekali přede dveřmi.

,,Dobrý den, je Peťa doma?“

,,Je. Počkejte chvilu, já pro něho dojdu.“ Loudavým krokem došel do obýváku, který je zároveň i ložnicí.

,,Dělej, ať na tebe nemusí čekat.“

Došel jsem k venkovním dveřím a ramenem jsem se o ně opřel a pomalu jsem se na nich pohupoval. Byli tam všichni, koho jsem očekával. Mrňous , Puk a David.

,,Ještě chvilu počkejte, musím se jít zeptat, do kdy tam můžu vlastně zůstat.“

,,Dobře, ale dělej,“ řekl David.

David je z nás všech nejstarší a navíc je to můj nejlepší přítel, který o mě ví úplně všechno, stejně jako já o něm. Mrňous je z nás nejmladší a Puk je jeho brácha. Jen tak mimochodem, Puk je asi nejvíc zabržděnej ze všech lidí, který jsem ve svým životě zatím mohl poznat. Došel jsem s rychlostí blesku zpátky do obýváku,kde táta zůstal poté, co mě přišel povzbudit.

,,Do kdy můžu být venku?“ zeptal jsem se.

,,Běž se zeptat mamky.“

Tak jsem šel, jenže mamka byla zamčená v koupelně      a koupala se. Zabouchal jsem zhurta na dveře a řval jsem přes ně na ni.

,,Mamko. Do kdy?“

,,Cóóó? “ ozvalo se zevnitř. ,,Není ti rozumět.“

,,Do kdy? “ volal jsem ještě hlasitěji.

,,Do devíti.“

,,Mamkóóó “ zvolal jsem úplně zlomeně zklamaně.

,,Dobře, tak do desíti,ale vezmeš sebou Dana a v devět ho dovedeš domů.“

,,Tak jo.“ ozval se můj tichý hlas.

Jako bez ducha jsem vletěl do pokojíku naproti koupelně a začal jsem pobízet svého bratra ke spěchu. Ten se však loudal, nebo spíš se mi zdálo, že se loudá, a tak jsem neudržel svoje nervy na uzdě.

,,Dělej! Čekaj na mě kluci.“

,,Dyť už jdu.“ odpověděl netečně.

Konečně jsem se dostal ze zajetí baráku. Nasál jsem vzduch a v tu chvíli se ze mě stál úplně někdo jiný. Bratra         a Mrňouse jsme poslali napřed a započali jsme konverzovat      v opravdovém chlapském duchu.začal jsem ráznou otázkou, která , jak se zdá, Puka docela dost zaskočila.

,,Honíš si?“ jenom se uchichtl a byl zticha, a tak se do toho vložil David.

,,Nestyď se za to, vždyť je to lidský. Já se ti klidně nahlas přiznám, že já jo a Peťa taky. Že jo?“

,,Jo.“

Teď jsme Puka opravdu dostali, protože ještě nebyl      na takový otázky a na takovou otevřenost psychicky zvyklý. Ale někdo musel první krok udělat za něj. Dostali jsme odpověď, kterou jsme čekali, protože na světě není moc lidí, kteří by to nedělali, a nebo aspoň nezkusili.

,,Já taky “ odpověděl tichounkým hlasem.

Na to jsme se všichni rozesmáli a za hlasitého smíchu jsme došli na hřiště. Kolem plotu jsme vylezli do mírného kopečku k lavičkám, kde seděly holky z dolního konce.

I když jsem je vůbec neznal, tak jsem byl plný sebevědomí a následoval jsem ostatní. Sedli jsme si k nim a pozdravili je. Pozdrav se nám v zápětí vrátil. Byl jsem představen, a pak jsme si povídali, dnes už ale nevím o čem to bylo, ale to stejně není vůbec důležitý.

Na kapličce odbíjela devátá, a tak jsem našel Dana a poslal ho domů. Posléze jsme všichni vstali a vyšli jsme        na černý hřiště (bývalé škvárové hřiště,dnes však již zarostlé drny). Když jsme tam došli, tak jsme se každý ve dvou vydali na různý konec hřiště. Puk s Vlaďkou, David s Luckou a já       s Janou.

Hned, co jsem ji uviděl sedět na lavičce, se mi strašně líbila a přitahoval mě. Zdálo se mi, že to bude nejšťastnější noc v mým dosavadním životě,ale všechno bylo úplně jinak.

Na svůj věk vypadala velmi dobře. Byla stejně stará jako já, měla dobře stavěný hrudník, byla blond. Zdálo se, že je dokonce i chytrá, tak co bych si ještě v tomhle věku mohl vůbec přát?

Začalo pomalu poprchávat, a tak mě napadlo, že udělám mužný gesto, a taky jsem ho tenkrát udělal. Sundal jsem si mikinu a držel jsem ji nad našima hlavama. Jana mi beze slov vzala z pravé ruky mikinu a vzala ji do své. Začalo pršet ještě víc, a tak jsem neváhal a chytl ji kolem ramen a přitulil se k ní. Ona to velmi rychle opětovala.

Než jsme došli na druhý konec, přestalo jak zázrakem pršet. Mikinu jsem položil na zem a oba jsme si na ni lehli. Byla mi zima, ale zatl jsem zuby a nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Najednou se zpoza stromů vynořila postava podobající se stínu. Ta postava začala křičet.

,,Peťane dom! A fofrem!“, podle hlasu jsem poznal, že se jedná o mého otce, a tak jsem mu odvětil.

,,Proč?vždyť ještě není deset!“

,,Neměls náhodou s Danem přijít domů a místo toho se tady válíš v takové špíně. Seš normální?“

Sklopil jsem hlavu a oči a bez rozloučení jsem odešel. Pokořen vlastním rodičem. Potupen tím nejhorším způsobem,    a to před vlastními přáteli.

Přesto s úsměvem na tváři a hlavou plnou myšlenek. Sešli jsme dolů k chaloupce a já šel radši ihned do koupelny,     i když to byl únik ze spárů rodičů jen na malinkou chvíli. Nakonec jsem stejně musel do obýváku, kde už čekali milí rodičové s nepříjemnými otázkami toho nejtěžšího kalibru.

Otec ledabyle nahodil mámě přímo na smrtonosnou smeč.

,,Cos tam dělal s tou babou?“

,,Tys tam byl s babou, jo!? Nemáš na ženský ještě dost času? Na měsíc máš útrum, je ti to jasný! A teď zalehni a hleď okamžitě chrápat.“

Spát jsem šel ve tři čtvrtě na deset a v deset už nevěděli   o světě. Bylo deset a já teprve teď začal svět objevovat. Vyčkal jsem až vytuhnou úplně a poddal jsem se své touze. Pravá ruka věděla přesně co má dělat a dala se do díla. Za pět minut už jsem měl pokoj, ale kam s tím hnusem? Otázka to hodná génia. Do peřin? Ne, ne, to bych se asi dost dobře nevyspal. A tak jsem přestal přemýšlet a mrsknul jsem s tím pod postel a ruku jsem si utřel do koberce.

Druhý den po snídani pro mě přišli kluci jestli můžu jít   s nima ven, ale co jsem jim měl říct? Prostě, musel jsem s prav-dou ven. Tichounce, skoro neslyšitelným hlasem a se sklope-nýma očima jsem jim řekl pravdu.

,,Nemůžu, mám zaracha.“

Kluci se mi začali strašně smát.

 

Za čtrnáct dní pro mě přišel David, abych se sním šel koupat do Moravy. Prstem jsem mu naznačil, že o tom nemá mluvit. On to velmi rychle pochopil. Šel jsem do kuchyně         a skoro na kolenou jsem prosil mámu, aby mě pustila ven.

Naštěstí zapomněla na svoji předstíranou přísnost a pusti-la mě. Ze šupně jsem vytáhl kolo a jeli jsme dolů. Nejen já  a David, ale i Josef (Davidův kamarád ze školy). Dojeli jsme až ke splavu, a tam mě čekalo hrozné dilema, zda jít, či nejít       do vody, protože jsem nesměl být mokrý. David prohodil štiplavou poznámku.

,,Ty máš ale pech, zrovna včera Jana odjela do Chor-vatska.“

Dělal jsem, že je mi to lhostejný, ale ve skutečnosti jsem byl docela dost naštvanej.

Poněvadž jsem nemohl mít mokrý věci, tak jsem dostal nápad, šílenej. Jakej jinej taky, když jsem v tomhle věku jiný neměl? Rozhodl jsem se, že se půjdu koupat na Adama.

,,Tak na tohle chlapi nemáte,“ řekl jsem ledabyle, ale řekl jsem to jenom kvůli tomu, aby se alespoň jeden z nich vyslíkl taky, abych nebyl nahej jak blbec sám. To by ani nebyl můj brácha (David), aby se ke mě nepřidal. Tak už jsme tam byli blbci dva

Josef se chvíli rozmýšlel, ale když viděl, že i David sundává trenky a dává si je za hromadu písku, tak jen prohlásil, ,,To seru,“ a následoval Davida. Udělali dobrou věc. Mysleli     na co já jsem při své genitalitě zapomněl, a to na krytí.

Právě, když jsme se oddávali masáži bublinek pod splavem, šla k Moravě žena s dítětem. David s Josefem zalezli za hromadu písku a v klidu se oblíkli, ale já? Já jsem byl v pasti. Svoje slipy jsem měl dvacet metrů od sebe a z toho ještě dlouhých deset metrů po souši.

Dřepl jsem si a přikrčen do vody jsem se pomalu plížil naproti těm dvěma osobám. Konec. Jsem u břehu. Zpanikařil jsem a udělal jsem poslední zoufalý krok. Byl jsem jako antilopa, která ještě naposledy zkusí změnit směr, i když ví,    že už nemá žádnou šanci. Vztyčil jsem se a vyběhl jsem z vody pro slipy.

V tom spěchu jsem si ale zapomněl zakrýt své mužství, tedy v té době spíš dětství. Teď už zbyla jen jediná možnost,     a to dát se na zbabělý útěk. Nevím jak jsem to tenkrát udělal, ale tu metr a půl vysokou hromadu s pískem jsem přeskočil jako nic. Až na tu ostudu a rozedřenej zadek od písku jsem dopadl dobře.

Vykoukl jsem zpoza hromady a viděl jsem jak se narušitelé klidného a idilického odpoledne dali radši na taktický ústup. Abych pravdu řekl, tak jsem se jim ani nedivil, protože, kdyby proti mě běžel nahej chlap, tak bych asi taky pelášil domů. Kluci se strašně řezali až jim slzy tekly po tvářích.

 

Další víkend , když jsme s rodinou byli zase na chalupě, za mnou přišel brácha a povídal mi, co všechno musel celej týden poslouchat, protože jsme si byli, a do jisté míry ještě pořád jsme, hodně podobní.

,,Normálně jsem byl ve škole a zastavilo mě takový malý děcko a povídá: To jsi byl ty ten nahej u Moravy. Teď o mě mluví celej Hrabenov, dokonce ani vlastní bábina mi nevěří, že jsem to nebyl já.“

,,Ale za tu srandu to stálo, ne?“

,,Možná, že jo, alet teď si o mě každej myslí, že jsem nějakej úchyl, nebo co?“

,,A ty nejsi?“

,,Teď jsi mě teda dostal,“ pravil a oba jsme se začali strašně smát.

 

Konečně přišli prázdniny, na který se těší každá rozumná bytost navštěvující ústavy pro vzdělávání a rozvoj osobnosti, čili školy. Byl jsem, ostatně jako každý rok, na chalupě a někde na dolním konci mě čekala, aspoň jsem si myslel, moje první láska.

Přijel brácha a Puk a všichni jsme si mysleli,že za svýma holkama. Chudák Puk si tam jel pro kopačky. Po cestě jsem se dozvěděl velkou novinu.

,,Víš, že ti Jana v Chorvatsku zahla se zmrzlinářem?“

Blbá otázka. Jak jsem to mohl asi vědět, když se mi nikdy nic neřekne.

,,Ta sviňa! Ale to se musí vyšetřit.“

Dojeli jsme k Moravě. Holky  už tam byli a čekaly na nás. David šel s Luckou opodál. Jana, která věděla, o co jde, si mě vzala stranou, aby si Puk mohl hořký kapky rozchodu vychutnat sám. Pak jsme se zase všichni sešli. Bylo nás šest, ale už jen dva páry. O

dhodlal jsem se a dal se do vyšetřování.

,,Jani.“

,,No.“

,,Je pravda, že jsi mi v Chorvatsku zahnula se zmrzlinářem? Prosím tě, řekni mi pravdu “

,, No je, ale co má být? Ty si tu zase běháš nahej kolem Moravy.“

To mě opravdu dostala do kolen a já nemohl nic jinýho, než jí to odpustit, ale ještě jem na ni měl pár otázek.

,,Byl aspoň tak hezkej jako já?“

,,Ne, byl hezčí a je mu osmnáct.“

,,Stejně kdyby sem přijel, tak bych mu rozbil hubu.“

,,To teda nevím.“

,,Víš co? Za to, že jsi ke mě upřímná, ti teda asi odpou-štím.“

 

Ač jsem ji další den hledal, tak jsem ji nemohl najít celej tejden. Kdo mohl tušit, že ženský, když to udělají jednou, tak je to pro ně normální? Začala totiž pařit s indiánem, kterej se usadil kousek od řeky. Po týdnu jsem se to dozvěděl od bráchy.

,,Už ji nehledej, nemá to cenu. Víš jak je tam u Moravy ten indián, tak s ním teď ona chodí.“

Poděkoval jsem mu za zprávu. Takže týden po Pukovi jsem dostal hořkou medicínu já. A kdo bude další týden?  Těžká otázka, když ze šesti lidí zůstal už jen jeden pár.

6 názorů

Prvotina ze šuplíku

Tak nějaký povídky tady taky mám. Taky dost starší věci.

Alojs
07. 03. 2007
Dát tip
když se oprostím od některých češtinských lapsů (na což jsi mě ale upozorňoval :)), tak je to dobrá věc. Možná sice nejsem taky psychicky připravený na honění v povídkách, ale skousl jsem to překvapivě snadno. V každém případě na mě dejchla atmosféra léta, dětství a marných lásek. Občas je to hořce humorné. Bavilo mě to číst tip

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru