přes mosty k ALIMŘE

Alimra. Co napsat k básnířce, u které můj první pocit ze čtení byl, že se míjíme, že příliš soukromničí, a že tudíž naladit se na její poesii je pro mě velmi nesnadné. Napadlo mě hned, že raději nic psát nebudu, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Nedokázal jsem si představit, jak bych Alimře sdělil, že je to citlivá bytost s neobyčejným viděním, ale teprve rozvíjející schopností předat pocit, poselství, navázat kontakt. Alimra plyne v jiných dimenzích, ostatně jako mnoho básníků, kteří jsou tak výrazně uzavřeni ve svém světě. Vypadá to, jakoby ani neměli zájem promluvit ke čtenářům, jen vzít si oči, klidně i pomyslné oči druhých, za svědky sebe sama.

Ta opravdová a podivuhodná duše Alimry je skryta hluboko v jejích básních a vyhlíží nenápadně – obřádky vystrkuje uši, někdy uprostřed, jindy na okraji, každopádně však jen ve střípcích básně samotné. Jak to myslím?

Vezmu si jako příklad báseň Melanchórie podvědomí. Tato báseň je přeplněná – slovy a obrazy, formou. Působí jako když na vás někdo hodí šest tenisových míčků najednou. Kolik jich chytíte? Ve skutečnosti potřebujete jen jeden „míček“. Ten, který nese pocit, sdělení, výkřik, básníkovo proč. U Alimry se toho lze dopracovat, ale, upřímně, nemám chuť dolovat, když čtu báseň. Abych se případně chtěl pídit, musím být osloven. A to je to místo, kde Alimře padá kosa na kámen. Vrátím se ke zmiňované básni. Když se očistí od té spousty slov… pak najednou zazáří, čistá a neobyčejná. Předtím však je to spíš bolehlav, který vypadá, že chce okouzlit silou a množství metafor a kombinatorikou slov. Jak by pro mě zmíněná báseň vypadala očištěná? Třeba následovně:

raději píšťalu nedokonalou hrdlem

senzitivně lapat po každé molekule chvění

moci ohluchnout

smyslem sedmého

jsou i jiné příčiny

koupit si směr jízdenky

od všeho

přes v pěst zaťatý pocit tyče

nebo pocit dřeva

až ke korespondenci listu ...

...potmě-domy

Přiznávám Alimře cit a obrazutvornost. To je skvělé, mít k dispozici taková kouzla! Ale nestačí to, ne mně. Když chcete dětem vyprávět pohádku musí být opravdová a musí být vaše. Když chce mě někdo oslovit poesií, musí postavit most k mému srdci, abych po něm mohl přejít. Alimra se snaží a za to ji chválím, protože to je jediný způsob jak se to naučit. Zkoušet a chybovat. Jaká je tedy Alimra? Stojí za přečtení? Je to skvělá básnířka, ale abyste to zjistili, budete muset projít záclonami, prodrat se zátarasy a odházet z cesty všechno co brání ve výhledu na krajinu jejího bytí. Pak uvidíte věci, ze kterých se vám může zatajit dech.