Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
Pilulky na kouzla
datum / id21.11.2006 / 224126Vytisknout |
autorexorcista
kategoriePovídky
upřesnění kategorieale i trochu pohádka
zobrazeno2405x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Pokrokovou dobu poznáte podle toho, že na všechny neduhy je už nalezen lék. Z pravidla je jím nenápadná, mnohdy bílá tobolka, ve kterou trpící vkládájí veškeré naděje...


...má kouzelný název, který zní trochu jako zaklínadlo v tajemném a dávno zapomenutém jazyce


...PLACEBO...

:)
Pilulky na kouzla

 

Pilulky na kouzla

 

Dělám v tomhle městě psychiatra už pár let. Když jsem začínal, všichni mi říkali:“ Buď rád, že seš v Praze, uprostřed toho velkého mraveniště. V Praze je pořád spousta lidí, co jim hrabe z toho co dělají, jedí, s kým spí, ze smogu, příbuzných, dopravní situace nebo jen tak, z nudy, takže budeš mít pořád práce nad hlavu.“ To poslední byla pravda. Na nedostatek práce si nemůžu stěžovat. Koženým křeslem v mojí vyšetřovně prošlo tolik lidí, že jsme museli už dvakrát kupovat další skříň na kartotéku. Mám pacienty všech věkových skupin, dělníky počínaje a ministry konče. Provádím posudky příčetnosti na soudním a párkrát si pro mě přijeli abych si pokecal se sebevrahem. Emm, párkrát... celkem osmkrát. Dva z nich nepřežili. Pořád si říkám, že je to dobré skóre. Znám kolegy, co se pyšní i remízou. Tu stránku z plánovacího kalendáře mám zarámovanou na stěně. Samozřejmě, visí v mé soukromé pracovně. Do vyšetřovny bych si ji nemohl dát. To bych vážně nemohl. Je na ní úplně obyčejný pracovní týden, zakončený úplně obyčejným pátkem, kde je napsáno úplně neobyčejně:“ 14:00 – p. Herbert Kristián (adm.).“ Tedy, abych to vysvětlil, v pátek končím nejpozději v jednu, pak sedám do auta a jedu na Moravu za svou lepší polovičkou, která vlastní dva vinohrady a nejrozkošnější bříško a boky jaký znám.

 

Tehdy, v onen pátek, jsem rozladěně a překvapeně pozoroval nápis v příslušné řádce. Nejhorší bylo, že jsem ani nikomu nemohl vynadat. Písmo bylo neoddiskutovatelně mé. A co má sakra znamenat ta poznámka (adm)? Administrativa? Seděl jsem ve svém křesílku, zíral do stropu a přemýšlel. Poctivě jsem přemýšlel až do třičtvrtě na dvě, kdy jsem rezignoval a odevzdal se vyčkávání. Dvě minuty před celou mi zazvonil hlasitý odposlech na telefonu a sekretářka (divil jsem se že je ještě tady) oznámila, že se dostavil pan Herbert a zda jej může vpustit do vyšetřovny. V otevřených dveřích stál středně velký muž ve středních letech. Vypadal přesně tak, jak by jste si představili osobu, o níž veřejné průzkumy hovoří jako o „průměrném občanu“. Okamžitě jsem určil diagnózu. Přepracování, pocit frustrace z okolí, stereotypní život a komplex méněcennosti. Vyřešeno. Tečka. Patnáct minut na vypovídání, pak bleskové určení diagnozy, podepsání předtištěného předpisu na diazepam a dneska máme vyděláno. Hned mi bylo lépe. Usmál jsem se a podal příchozímu ruku. Tohle je standardní „velkoměstská“ příhoda, otázka maximálně dvaceti minut a pak hurá do hroznových krajů.

„ Posaďte se, pane Herberte.“ Ukázal jsem na kožené křeslo.

Návštěvník se posadil. Zatím žádný z nich se mě nezeptal jestli nemám pohovku. Pořád jsem s nadějí čekal kdo se zeptá, abych mu mohl říct s chápavým úsměvem ve tváři „ tady jste u psychiatra, ne v americkém sitcomu“ a poplácat ho po rameni. Pravda byla, že křeslo se dalo upravit a sklopit do jakéhosi polosedu-pololehu. Ale pan Herbert se nezeptal. Právě do něj jsem vkládal tolik nadějí.

„ Tak, pane Herberte, co máte za problém?“ Znovu jsem se usmál. Pacient musí uvěřit, že jste jeho přítel. Oslovený mlčel. Bylo na něm vidět, že hledá způsob, jak nejlépe vyjádřit své potíže. Chvilku koulel očima, zachytával se pohledem na stěnách a nábytku. V rukách žmoulal klobouk. Napadlo mě, že jsem už strašně dlouho neviděl nikoho, kdo by nosil klobouk. Naposledy doma. Hlavou mi prolétla myšlenka na hejna klobouků, které společně odlétají do vzdálené Kloboukánie aby se už nikdy nevrátili k lidem, kteří na ně zanevřeli. V duchu jsem se té představě smál. Pacient se nadechl, dvakrát otevřel a hned zase zavřel ústa. Brada se mu nakrabatila a prsty sevřely kolem klobouku. Pak najednou vyhrkl:

„ Mě se...dějí kouzla...“

Určitě znáte TO ticho. Je to určitá forma nepřítomnosti zvuku v situaci, kdy by jste dali vlastní srdce za zvuk halasného hovoru od vedle. Mě se je podařilo prolomit asi po dvou sekundách. I tak jsem si musel nejprve odkašlat.

„ Pokud tomu dobře rozumím...emm...tak vy si myslíte, že na vás někdo seslal kouzlo, tedy kletbu, prokletí nebo nějaké woodoo.“

Pan Herbert energicky zakroutil hlavou:

„ Kdepak, žádné prokletí nebo woodoo, mě se...zkrátka...no, stávají kouzla...eh-heh.“

Musel jsem vypadat opravdu "vykolejeně", protože si pan Herbert vzdychl a rezignovaně zakroutil hlavou.

„ Bude pravděpodobně potřeba, abych vám to vyprávěl celé.“

Ten případ mě začal zajímat. Na chvíli jsem zapomněl na Moravu, hrozny i bříško a boky. Sedl jsem si za stůl, vyndal blok a tužku a pozvednutím obočí vyzval pan Herberta aby začal.

„ Mohl bych prosím dostat kalíšek vody?“

„ Prosím.“ Pokynul jsem rukou ke stojanu s baňatou lahví pitné vody.

Pan Herbert se napil, vydechl nosem, na okamžik zavřel oči a poté, co se usadil zpátky do koženého křesla, začal vyprávět:

„ Já pracuji jako účetní, pane doktore, jsme malá firma, zaměřená na daňová vyúčtování jiných malých firem.“

Udělal jsem si poznámku „administrativní pracovník“, udělal za ní vykřičník a podtrhl ji. Miluji když mám pravdu.

„ Asi před třemi lety se mi stala divná věc. Nesl jsem do České spořitelny k orazítkování formuláře. Víte, když přijdete do vestibulu, je tam takový stroj, tam zmáčknete tlačítko a vyjede vám číslo. Pak se jdete posadit a když se na světelné tabuli rozsvítí vaše číslo, jdete na řadu. Zobrazí se tam i číslo přepážky u které je volno.“

„ Ano, to samozřejmě znám.“ Přisvědčil jsem.

„ Tedy, přišel jsem, vzal si číslo, posadil jsem se a čekal, až přijdu na řadu. Měl jsem číslo 866, to je důležité, aby jste si zapamatoval. 866. O dvě sedačky dál se asi po pěti nebo deseti minutách zvednul kluk v kapsáčích a bundě, došel až ke stroji na kartičky s čísli, svojí kartičku na něj položil a odešel, asi už ho nebavilo čekat. Ten stroj má nakloněnou čelní desku, takže jsem viděl, že na kartičce je číslo 861. Nikoho to nenapadlo, nebo možná ano, ale styděl se, tak jsem se zvedl a tu kartičku si vzal. Svoji, s číslem 866 jsem zmuchlal a zahodil do koše. Když jsem si pak zase sedl, všimnul jsem si, že vedle mě je pár mladých lidí s miminkem. Přišli pátí nebo šestí po mě. Litoval jsem, že mě nenapadlo dát jim svou kartičku než jsem ji zmuchlal, aby přišli dříve na řadu. Já vím, je to malichernost, protože pokud k přepážce nepřijde do deseti sekund vyvolávané číslo, bere se automaticky další, takže to nemohlo dlouho trvat než se dostanou na řadu, ale stejně mě to mrzelo. Přál jsem si, abych ten štítek nezmuchlal a nezahodil. Jak tak čekám, začalo najednou to dítě plakat. Vzlyky se rozléhaly celou halou a bylo evidentní, že to nikomu z lidí není dvakrát příjemné. Matka se chvilku snažila miminko utišit, ale pak se oba mladí lidé s dítětem zvedli a odešli. Muž při odchodu položil svůj štítek na desku stroje a jaké si myslíte, že na něm bylo číslo?“

Zatápal jsem očima a pokrčil v očekávání rameny.

„ Bylo tam číslo 866, číslo štítku, který jsem pár minut před tím zmuchlal a vyhodil do koše.“

Chvilku jsem na pana Herberta koukal. Pak, ani jsem si neuvědomil, že mě příběhem natolik zaujal, jsem vydechl a podíval se na něho kritickým pohledem číslo osmnáct: "psycholog na to přišel a je to absolutně je-dno-du-ché":

„ Ale to přeci nemuselo být zákonitě kouzlo, ta vaše magie mohla být způsobena třeba chybou v tisku štítků nebo se při výrobě jeden zdvojil, celá ta věc se dá vysvětlit zcela přirozeným způsobem.“

„ Ano, ano, tak jsem se já tehdy také uklidňoval. A nakonec jsem tomu i uvěřil. Jenže po pár měsících jsem šel po ulici a dostal chuť na čínské nudle s jarním závitkem...hmmm...víte, ono to vonělo na celou ulici a já prostě mám slabost pro orientální jídla...“

„ To já moc dobře znám, tady naproti je čínská restaurace, často tam zaskočím na oběd.“ Usmál jsem se. Pravda je, že čínské nudle nesnáším, jednou jsem si je dal a topili se v oleji, od té doby je nesnáším. Ale pacient se z pravidla cítí lépe, když s ním souhlasíte.

„ Tak, a já stojím u pultu, objednám si a pak si jdu sednout ke stolku. Hned vedle seděli dva starší muži s kufříky. Oba byli velice dobře oblečeni, bylo na nich vidět, že mají peněz na rozhazování. Mluvili o žebrákovi, který se válel na ulici pár desítek metrů od nás. Pánové se právě předháněli ve výčtech důvodů, proč by tomu muži nedali ani zlámanou grešli. Smáli se svojí lakotě a pak se začali zvedat k odchodu. Sám žebráky nemám moc rád, ale nelíbilo se mi, jak o něm ti dva mluvili. Představoval jsem si, jak oba jdou k žebrákovi a vyprázdní mu do klobouku kapsy. A jak se tak hojím tou představou, najednou oba zamířili právě k žebrákovi a udělali přesně to, co jsem si představoval. Asi vám nemusím povídat, jak mě ta příhoda vyděsila. Nakonec jsem si ani nevzal své jídlo a doslova utekl domů.“

Pokyvoval jsem hlavou. V duchu jsem tápal. Možná nějaký způsob telepatie, nebo působení mozkových psychovln. Neměl jsem tušení jak tohle komentovat, natož vysvětlit. Něco jsem ale říct musel.

„ Ale dvě příhody, to přece ještě nemusí znamenat...“

Pan Herbert mě přerušil energickým gestem:

„ Jenže tohle byl teprve začátek, nedlouho po tom, kdy už jsem si začal namlouvat, že všechno je v pořádku, se vám dívám na protější budovu. Právě tam natírali její bok, obrácený k našim kancelářím. Jak se tak zasním, pomyslím na to, že by bylo mnohem příjemnější, kdyby byla ta stěna natřena šmolkově modrou na místo křiklavě žlutou, kterou už natřeli spodní polovinu. Najednou mě vytrhlo ze snění rychlé hemžení natěračů. Přímo na konci žlutého nátěru bylo pár modrých mávnutí štětcem. Jak jsem později vypozoroval, veškerá barva, kterou si natěrači přivezli byla nyní šmolková modř.“

Teď už jsem se ani nepokoušel reagovat. Dívali jsme se jeden na druhého a vyšetřovna se začala nepříjemně opticky zmenšovat.

„ Nakonec z toho udělali obrovský obrázek pláže a nad ní šmolkovou oblohu.“

Pan Herbert se díval částí provinile a částí omluvně:

„ Vždycky jsem si přál mít v kanceláři plakát pláže s oblohou.“

„ Tohle všechno pak nabíralo častější intervaly, rychlejší a kvalitnější počítače v našich kancelářích, náhodně se zlomivší větev, na níž uvázlo kotě, kryt od kanálu, který byl ještě před došlápnutím nohy toho člověka položený vedle se najednou objevil na svém místě, náhlá sleva v obchodě, kde nakupuji ve chvíli, kdy nemám dostatek peněz na zaplacení toho co se mi líbí, kluk, co mu prasklo brzdné lanko na kole dopadne na odloženou matraci, která tam ještě před vteřinou nebyla nebo had, který utekl v zoo z terária, když jsem tam byl na procházce se našel zaklíněný na vidlici jednoho ze stromů...“

Návštěvník se znovu omluvně podíval do mých očí:

„ Tady jsem získal jistotu, že je to má práce, protože přesně tak jsem si přál aby byl zneškodněn ten plaz.“

Díval jsem se na pana Herberta a cítil, jak mi po spánku teče kapička potu.

„ Já...já ale nechápu, co vlastně chcete po mě, pane Herberte, je to rozhodně velice neobvyklé, v tom s vámi souhlasím, jenže z hlediska psychologického nikomu neubližujete, tedy alespoň to nevyznělo že by někdy došlo k poškození zdraví nebo majetku, takže jste naopak spíše prospěšný veřejnosti a já...“

Trochu jsem zakroutil hlavou a už nenašel ztracenou nit hovoru. Konec věty vyzněl do prázdna. Pan Herbert se kysele pousmál:

„ Jenže kouzla přece neexistují, pane doktore, magie a kouzla jsou jen pohádky pro děti, nic z toho se logicky nemůže stát.“

Musel jsem konstatovat, že má pravdu. Stávají se mu kouzla, která z pohledu realisty neexistují. Několik vteřin jsme se vzájemně pozorovali. Pak jsem tiše řekl:

„ Co myslíte, pane Herberte, že mám teď udělat?“

„ Víte, napadlo mě jestli třeba neexistují nějaké prášky nebo kapky, které by mohli tohle zastavit. Nějaký lék, který by to neutralizoval.“

Chvilku mi to trvalo, než jsem mohl mluvit aniž by mi cukali koutky úst.

„ Vy myslíte...hmm...emm...nějaké pilulky na kouzla?“

Pan Herbert váhavě přikývl.

„ Představoval jsem si, že by nějaký takový lék mohl existovat, nějaké tablety, třeba zelené nebo modré, bral bych je pravidelně dvakrát nebo třikrát denně a za pár týdnů by se věci vrátili do původních kolejí, pevně věřím, pane doktore, že mi pomůžete.“

Najednou mi připadalo, že celé to naše sezení bylo zbytečné. Asi jsem musel být unavený nebo nevyspalý, protože takové prášky, jak jsem si uvědomil, mám přece v zásuvce stolu. Otevřel jsem ji a vytáhl baňatou dózu, plnou středně velkých tablet. Měli z jedné poloviny modrou a z té druhé zelenou barvu. Podal jsem dózu panu Herbertovi a usmál se.

„ Tak, pane Herberte, je evidentní, že máte jen nějaké halucinace, magie a kouzla z hlediska logiky neexistují, takže, tyhle tablety budete brát třikrát denně, podle toho, jak časté budou ty vidiny, až se jejich výskyt začne omezovat, můžete přejít na denní dávku dvou tablet. Uvidíte, že do měsíce budete zase v pořádku.“

Pan Herbert se usmíval od ucha k uchu. Pevně sevřel dózu v ruce a druhou mi potřásl nabízenou pravicí. Doprovodil jsem pacienta ke dveřím východu. Pan Herbert se ještě otočil:

„ Všiml jsem si, že máte zabaleno, odjíždíte, pane doktore?“

„ Ano, jedu domů, na Moravu, budeme sklízet hrozny na víno.“ Odpověděl jsem s úsměvem.

„ Tak to vám přeji, ať šťastně dojedete a v tom víně, ať máte spoustu sluníčka.“

 

   Sedím teď v pracovně a dívám se na tu stránku z kalendáře. Pořád mi připomíná nějakou vzpomínku. Ta myšlenka lechtá vzadu v hlavě, ale nikdy na sebe nevezme ostrou podobu. Jen vím, že kdykoli se na ní podívám, pociťuji vzdálenou nejistotu. Dokonce jsem i vlastnoručně prohledal kartotéku, ale jméno Kristián Herbert tam není. Posadím se zpátky do křesílka, doliji si sklenku a zaklinkám s ní proti klokotavému plamínku olejové lampy. Červené z naší vinice. Tenhle ročník vážně stojí za to. Vůně je plná a skvostná, jako by na pozadí ševelil vinohrad v ostrém letním dni. Vzpomínám, že když to víno ochutnal kolega vinař, prohlásil:“ tohle je vážně kouzelný ročník.“ Museli jsme mu dát za pravdu, protože když se podíváte proti světlu, máte pocit, že vás zalilo svými paprsky samotné slunce.

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

16.11.2008 09:51:24w.i.l.e
Táto poviedka je akurát tak na zasnívanie sa. Úžasné. t.
26.11.2006 22:52:26Hejbátkové_Tentononc
Po první pilulce tě bude míň,
po druhé pilulce tě bude víc,
po těch co dostaneš od máti, po těch se ti nestane vůbec nic.
Běž Alence říct, že je z ní trpaslík.*
22.11.2006 20:18:51Narvah
nejsi autor pro me
22.11.2006 18:25:31exorcista
díky zuzulinko, psal jsem ji právě s takovým záměrem.

narvah, pokud tvrdíš, že "ty léky" tam nakonec nemají žádný smysl, nepochopil jsi myšlenku a podstatu celé povídky.

není to povídka napínavá, má klidný průběh a je psaná pro krasosmutnění nebo klidnou chvilku. lidé, kteří se v ní objevují, jsou normálními lidmi, zázraky jsou proto normální...kdo se mi odváží říkat, že zázrak nemůže být malý a vlastně bezvýznamný?

pokud chceš číst povídky, kde nebudou zdánlivě zavádějící informace, zmínky o lidech, kteří se v příběhu ani nevyskytují a postavy budou líčeny striktně v rozsahu nejnutnějším pro zápletku, nejsem autor pro tebe.

mám rád rozmanitost a chci, aby čtenář postavu chápal, miloval nebo nenáviděl. Proto se zaměřuji i na věci nesouvisející přímo s příběhem.

leč povídky ve stylu amerických filmů, plné efektů, přímočaré a bez fantazie, psát nedokáži

naštěstí

díky za kritiku vás obou, moc si ji vážím a děkuji vám za ni.

majkii
22.11.2006 08:52:43Narvah
docela ucelena povidka s klasickym uvodem a koncem. postava psychiatra vykreslena dovedne, akorat ty jeho otazky jsou misty sugestivni a ty leky nakonec tam nemaji smysl. celkove je povidka zalozena na nekolika zazracich, ktere vsak nejsou prilis zajimave, nemaji patricny naboj, ktery by povidku udelal napinavou. ta kompozice mi prijde takova capkovska, skoda, ze to nedovedes naplnit necim zajimavejsim. snad bych i vice upustil od popisu subjektivnch myslenek vypravece. ono popisovani sve divky a slunce a boku je sice mile, ale se samotnou podstatou teto povidky to nema nic spolecne a trochu to narusuje dej, protoze divka se pozdeji v povidce neobjevi, takze je tam nacrtnuta zbytecne, vlastne jen po potechu autora..
22.11.2006 07:22:37Zuzulinka
zázraky...šťasný člověk...ty pilulky bych nebrala

a dávám tip, protože mě to úplně vytrhlo z reality, dokonce jsem se zasnila..a kdyby nebylo tak brzo po ránu, asi si dám to červené:-)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.