Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ráda poslouchám Beethovena

Výběr: dunaj

12. 12. 2006

2836

Autor

Sarlota.Alli

Kterak se vidím v písních..... (části psané černě jsou překladem písně Bethoven /I Love To Listen To/ od Eurythmics)

Vezměme dívku jako je tahle a dejme ji do přirozeného prostředí - například do kavárny…

Bylo mi třináct, ani ne. Seděla jsem u počítače, právě kulminovala moje obsese v chatu. Na obrazovce se objevilo : “Uživatel Střelec vstoupil do místnosti“. Hodila jsem na sklo obligátní “Ahoj.” Nikdy před tím, jsem ho tam neviděla.

Po chvilce přichází chlapec, který vyhledává problémy s dívkami, jako je tahle.
Kdo ví, co se rozhodnou dělat? Kdo ví, jak to s nimi dopadne?

Tři hodiny trapného ticha. Moje srdce krvácelo a volalo: “Nechce mě, nechce mě, nechce mě!!!!” Chtělo se mi brečet i smát a chtělo se mi utéct a chtělo se mi tam sedět dál, protože jsem se bála že už ho neuvidím….
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
“Tak já už musím jít.” řekli jsme oba najednou. Stejným tónem. Pohlédli jsme si do očí a všechno ve mně křičelo a volalo a já byla v silném pokušení padnout mu k nohám a říct: “Neodcházej!Udělám cokoliv…”
S rukama v kapsách jsem však šla vedle něho a vdechovala jeho vůni. Myslela jsem že naposledy…
Prudce se zastavil , chytil mě okolo pasu , přitáhnul mě k sobě a políbil.
V ten okamžik jsem vypnula svůj mozek.

Myslíš si, že přesně víš, co chceš, jenže ses jen ozbrojil proti mně.

Poprvé…kdy jen to bylo, když mě poprvé požádal o ruku? Vážně nevím. Vím, že už nežila jeho maminka. Vím, že to nemyslel v žertu. Že měl už minimálně jedny dveře vedoucí k morku mé kosti nadobro uzamčené.
“Nikdy se nevdám. Rozumíš? Nikdy! Ani za tebe…” Ale to už bylo určitě po několikáté.
Poprvé jsem podlehla na pošesté. Dal mi pusu a navlékl mi prstýnek, který jsem nenosila a cítila se spíš v pasti než v šťastná. Bylo mi asi šestnáct. A další dveře se zaklapli.

Mimochodem… Řekla jsem ti, že jsem ti lhala, když jsem řekla, že chci nový norkový kožich?

Kolik jsi jich zdolal co? O kolika ještě nevím? Obrácené pravidlo tří? Mám začít násobit…?
Nebudu, nemysli si. Teď už ne…
Neviděli jsme se osm měsíců a on se stihl oženit a rozvést. A stejně jsem s ním spala. A možná, že tak to bylo nejlepší.

Myslela jsem jen něco elegantního, čím bych obalila svůj citlivý krk…

Asi z nudy, jsem začala žít na víc než sto procent.
Pak najednou koukám, a zjistím, že s ním. Že mu volám když se mi porouchá kohoutek, když nemůžu spát, když nestíhám letadlo…

Snila jsem jako texaská dívka…

Zase jsem mu podlehla. Věřila jsem mu všechno, protože jsem to potřebovala. Nemohla jsem žít sama, ne takhle. Potřebovala jsem někoho, kdo mi připomene, že taky někdy musím spát a kdo mi ráno podá boty, abych nešla bosa.
Byl tam, když jsem přišla z práce. Měla jsem vyluxováno a utřený prach. Vařila jsem večeře a někdy i žehlila košile.
Usínali jsme vedle sebe a nutno podotknout, že sama bych neusnula, nedokázala bych totiž vypnout. Nemilovali jsme se, protože jsem buď měla hlavu plnou práce a nebo jsem usnula při předehře….

…Dívka, která si myslí, že má právo na všechno…

A to všechno mi připadalo fér. Bylo to fér, protože teď byl s trpěním na řadě on - já už trpěla dost. Možná si připadal trochu jako gumovej panák. A možná by mi byl ten gumovej stačil.
Každopádně jsem se už nevracela do domova plného péče a pochopení a vděčnosti za každou minutu se mnou, nýbrž k člověku, jehož sexuální frustrace se projevovala nesnesitelnou hysterií.
Byl to ovšem okamžik, kdy jsem si uvědomila, že něco dělám špatně. Jela jsem ale v rozjetém vlaku…
Pamatuji si na jedno odpoledne v práci, kdy jsem neustále vzhlížela k hodinám , a opravdu bych nejraději vylezla na židli a posunula ručičky. Domů jsem málem běžela a když jsem uviděla jeho auto před domem… Taková vlna touhy mnou otřásla! Vyběhla jsem nahoru , odemkla dveře - on stál v chodbě. De facto jsem ho znásilnila na podlaze. Nestěžoval si…

…Dívka, která si myslí, že by měla mít něco mimořádného.

Na chvilku to vypadalo, že to zas bude dobrý. Obzvláště po té, co jsem se nervově zhroutila z vyčerpání. Čtyři měsíce jsem totiž spala maximálně pět hodin denně - obvykle v letadle.
Ležela jsem vedle něj a z ničeho nic jsem začala brečet a taky se mi chtělo zvracet. Vstala jsem, objala záchodovou mísu a strávila u ní dvanáct hodin.
Celou tu dobu tam byl se mnou a vařil mi čaj, abych měla co zvracet, sepnul mi vlasy do gumičky abych si je nepoblinkala, přikryl mě, aby mi nebyla zima. A já mu za to byla vděčná. Opravdu vděčná…
Upravila jsem sice smlouvu, abych nemusela pracovat tolik, ale pracovala jsem. A čím víc času jsme spolu trávili, tím to bylo horší. Byl žárlivej a histerickej.
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
Všechno samozřejmě vyvrcholilo v rozchod.
Přišla jsem z práce - nijak pozdě. Stál v chodbě. “Můžeš mi říct, proč jsi mi nebrala telefon?”
“Protože jsem byla uprostřed jednání a věděla jsem, že budu za třičtvrtě hodiny tady..”
“Hm!” tohle jeho krátké HM by mě dokázalo donutit vraždit…
Ještě chvilku řval, pak mi rupli nervy.
“Víš co? Tak se na to vykašleme!”
“ Toho budeš do konce života litovat”
“ Raději budu litovat toho, že jsem tě opustila, než do smrti poslouchat tvoje hysterický záchvaty!!!”
Sebral se a odešel.
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
Když jsme si předávali svoje věci, pomilovali jsme se. Ležel vedle mě a já si říkala: “Vidíš? Jen tak to neskončí.”
“Asi bych se měl oblíknout a jít…”
“To bys měl!” Chtěla jsem ještě dělat drahoty. A on se oblíknul a šel.
Když jsem vstala, jeho klíče od mého bytu ležely na botníku.A já si vážně myslela, že se vrátí. Že to není konec, i když na drou stranu, jsem chtěla aby to skončilo. Abych mohla zase začít s někým novým, nějak jinak.
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
Dál jsem blinkala, myslela si, že je to z depresí, až mi jednoho krásného dne, moje dolní zubařka oznámila, že jsem nastávající matkou. Byla jsem v sedmém týdnu a neřekla dostatečně rychle NE.
Já, workoholička, odpůrkyně dětí a manželství, jsem se těšila na miminko. Absolvovala jsem všechny potřebné testy, vyšetření…Dodělala školu.
Každým dnem jsem se cítila šťastněji a šťastněji. A on - úchvatně bojoval o roli otce. Já mu jí věru nechtěla dát. Fakt ne. Odmítla jsem svůj život dát dětem a jeho košilím, stárnout a pozorovat jak střídá sekretářky.
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
Ležím v nemocnici. Před pár hodinami ze mě vytekl život a zamával mi červenou barvou. Stálo mě to spoustu krve. Spoustu krve. Chtěla jsem odejít ale vypekla mě technika. Směšné ne? S vlastní smrtí žiju už deset let. Naposledy jsem se sama rozhodla žít a teď zemřít. Ale vypekla mě technika!!! Technika!!! Pár blbejch wattů do hrudníku a musím s tím žít. Jsem fakt nasraná!
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
Řekl: “Můžu pro tebe něco udělat?”
“Běž pryč a už sem nechoď!”
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
Oplakali jsme ji společně o pár týdnů později. V objetí, ve vaně. Ani nevím, k čemu všemu došlo - to není podstatné. Ale chci si ho pamatovat takhle. Otevřeného a chápajícího. A sebe taky. Ani jeden jsme neměli sílu si na něco hrát…
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENAProdal dům a odstěhoval se za oceán.
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA
RÁDA POSLOUCHÁM BEETHOVENA

15 názorů

samantarosi

14. 01. 2007

Československá literární komunita

Ráda poslouchám Beethovena

Autor

15 názorů

Sdílení