obdarovaní a prokletí

Seděla u okna a přes nahé nohy měla přetaženou deku. Nerozsvítila si. Dívala se z okna a velice pomalu a téměř neznatelně se pohupovala dopředu a dozadu. Ruce měla složené na kolenou.

„Děje se něco?“

Pootočila hlavu mým směrem, ale nepodívala se na mě.

„Mmm…ne…nic, jen tak přemýšlím.“

Přetočil jsem se a dolezl k ní. Topení jelo na noční provoz. Bylo mi zima. Natáhl jsem se pro polštář a dal ho ke zdi, opřel jsem se o něj a položil jí ruce na ramena. Lehounce sklouzla a opřela se o mé tělo.

„ O čem?“

„ Je to taková hloupost…nic, co by tě zajímalo.“

„ To nemůžeš vědět, no tak, povídej.“

„ Je láska prokletí nebo dar?“

„ Cože?“

„ Tak vidíš, neměla jsem ti to říkat.“

Trochu trucovitě natočila hlavu ještě víc k oknu. Nadechl jsem se nosem. Chtělo se mi spát.

„ Ne…jenom…trochu moc filosofické téma na tuhle hodinu, ne?“

Dívala se oknem ven na stromy a jejich koruny. Neslyšně se kývaly ve větru sem a tam, sem a tam. Zívnul jsem.

„ Pojď spát, probereme to ráno…co?“

Hlava jí trochu spadla na prsa. Poslouchal jsem jestli nepláče. Nic. Oči se mi zavíraly únavou.

„ Jenom mě to napadlo…chtěla bych to vědět, víš?“

Překulila se na postel a přelezla až k polštáři. Lehl jsem si k ní a hladil ji na rameni. Choulila se do klubíčka. Už jsem skoro znovu spal, když řekla:

„ Myslím, že ty jsi obdarovaný, ale já prokletá.“

Byl jsem jako zmražený. Očima jsem bloudil po jejích vlasech. Nějak mi nedošlo, co na to říct. Otočila se na bok a políbila mě.

„ Dobrou noc, miláčku, sladké sny.“

***

Sedím u okna a ona spí. Dívám se ven. Koruny stromů se pohybují sem a tam, sem a tam, jak s nimi tančí vítr. Vím, že dnes už neusnu. Ale to je v pořádku. Mám toho strašně moc k přemýšlení. Strašně moc.