Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Nejprve bychom si měli položit otázku: co je vlastně výchova? Výchova je vše – rozhovor, poslech, četba, a dokonce i přemýšlení. Záleží na tom, jestli jde o výchovu podmíněnou ( je námi přijímána vědomě a chtěně) nebo nepodmíněnou ( vstřebáváme ji podvědomě), která je daleko častější a rozšířenější. Její signály však nejsou silnější.
„Negativní výchova“ je relativní pojem, který můžeme nazírat z několika úhlů pohledu. Z pohledu společnosti jako celku je člověk vychováván zcela podle jejích potřeb, musí jí být nějakým způsobem prospěšný. Potřeby společnosti jsou rovněž relativní, protože se mění s dobou.
Rád bych se vrátil k pojmu „společnost“. Tento termín je rovněž zavádějící. Z řad společnosti jsou vybráni lidé, kteří tlumočí její požadavky. Snaží se ji tedy sjednotit tím, že vydají jistá nařízení a doporučení, podle kterých by se měl každý jedinec řídit. Tato nařízení jsou jakýmsi kompromisem mezi obyvateli společnosti. Existují ovšem i další vlivné instituce podporující výchovu, jako je například církev, jež nabízí zase jiná východiska a řešení v podobě Boha a jeho mnoha forem. A protože lidé mají nestejné názory, někomu se hodí jiný zákon, či vize Boha, než druhému. Tím se dostávám k druhému pohledu, pohledu individuality. Ten, jemuž se tato výchova nebude zamlouvat, ji bude označovat za negativní. Nelze tedy striktně určit co je, a co není negativní.
Jiným faktorem ovlivňujícím výchovu lidí jsou konvence, které tu s námi jsou už od nepaměti. V tomto směru musím souhlasit s kolegou Platónem, jenž toto nevědomé lpění na dogmatech ( což většina z nás bezesporu činí) nepokrytě odsuzoval. Skutečně zde chybí důvody k tomuto jednání, které vede jedině k degeneraci lidstva. Bohužel, je to nevyhnutelné.
Tato úvaha se samozřejmě většiny lidí netýká. Jsou to ti, kteří se nad touto otázkou nezamýšlejí (termíny „pozitivní“ a „negativní“ staví do jiných souvislostí) a žijí tak, jak se jim řekne, že mají žít. Závidím jim, protože mají o starost méně a jsou tedy, díky své nevědomosti či nezájmu, spokojenější. Není těžké je ovládnout, vítězí ten, kdo jim lepší formou podá jakýkoli obsah.
Mým názorem tedy zůstává, že otázka negativní výchovy je bezpředmětná, protože pod tímto pojmem si každý představuje něco jiného. Jak praví klasik: „Vše je v pořádku a nic nemůže být špatně.“
Písmák