Na dvoře

     Plazil se takhle jednou v poklidu šnek přes dvůr. Svým pomalým a rozvážným tempem si lezl za nějakou tou zelenou potravou. Tu k němu přiběhl pes. „Co tady děláš, ty pomalá opancéřovaná okraso. To je můj dvůr a nikoho jiného.“ „To jsem netušil, že je to tvůj dvůr. Já ti tu však dlouho překážet nebudu.“ „To by mohl říct každý. Tohle je prostě můj dvůr, tak rychle upaluj pryč sic se ze zlou potážeš.“ „Tak už se nezlob, já budu za chvíli pryč.“  To už  však byl pes s pomalého šnekova tempa nervózní a  začal vrčet. Jak však šnek slyšel jeho vrčení, tak se ze strachu instinktivně schoval do ulity. To psa samozřejmě ještě více naštvalo. „Jsi říkal, že budeš rychle pryč, a teď se mi tady ještě zakuklíš. Už toho mám prostě dost“. „Když ty jsi nějaký nervózní, a já se tě bojím a to pak hnedle automaticky zalezu do ulity“. Že je nervózní to pes slyšel velice nerad.  Už více neváhal a začal šneka sunout čumákem pryč ze svého dvora. Jemu tady přeci ten drzý prcek nebude překážet. „Může být rád, že s ním zacházím ještě takhle v rukavičkách. Tady panuje já a nikdo jiný“ pomyslel si v duchu pes. Jak tak šneka celý rozčílení sunul začal s ním postrkovat i spadlé jablko. Netušil, však že na jablku si zrovna pochutnává vosa. To, že jí někdo vyrušuje při hostině, zase naštvalo vosu. Po té co se opět pes snažil odsunout šneka a s ním i jablko už to vosa psychicky nevydržela a nastavila psovi do cesty své žihadlo. Zakňučel při setkání s vosím žihadlem tedy až nepříčetně a zároveň nechal šneka šnekem a rychle prchal pryč. Zalezlí ve své boudě dlouho tam ještě naříkal.

    A ponaučení z tohoto příběhu. I malá zvířata  mají své tajné zbraně, kterými se mohou bránit proti těm velkým a zdánlivě neohroženým zvířatům. Zvláště, když moc dobře vědí o jejich slabých místech.