Neděle 14. ledna

Blíží se sedmá hodina večerní. Za okny už je tma. A mě čeká cesta do Olomouce, jelikož následující den ráno mám zkoušku z farmakologie. Až do Otrokovic probíhá cesta naší vizovickou střelou v klidu, bez jakéhokoliv zpoždění a i rychlík přijel včas. Či-li vše nasvědčuje tomu, že dojedu bez komplikací do cíle. Ale to bych nebyla ani já, kdyby se něco nestalo. Vyjeli jsme z Otrokovic a já jsem si akorát stihla vytáhnout učebnici farmakologie, že si to ještě jednou pročtu, ale najednou jsem ucítila náraz a o chvíli pozdeji už rychlík začal brzdit, až docela uplně zastavil. Daleko jsem teda nedojela a vypadalo to tak nadějně. V první chvíli nikdo nevědel, co se stalo. A pak už slyším průvodčí, jak se ptá, jestli tady náhodou není lékař. Po chvíli už otevřela dvěře i mého kupé se stejnou otázkou. Já jsem  zdravotní sestra, co se stalo, řekla jsem. Ona odpověděla, asi jsme někoho přejeli. Mě v tu chvíli vůbec nedošlo, jakou rychlostí jsme jeli, a že ten dotyčný asi nebude sedět na kolejích a volat o pomoc. Poté jsem si vzala bundu, mobil a chirurgické rukavice, které mám stále u sebe a šla jsem s průvodčí ven hledat toho člověka. Po dvou kilometrech chůze po kolejích zpět k Otrokovicím, jsme narazili na záchranáře, kteří byli k nehodě přivoláni. S těmi jsme se domluvili, že oni budou pokračovat dále v pátrání, a že my se vrátíme k vlaku, kde už čekala policie. Musím se přiznat, že ti policisté, co přijeli, byli fakt nádherní chlapi a stáli by za hřích. Informovali jsme je o situaci a dohodli jsme se, že se rozdělíme na dvě skupiny. Já s průvodčí a jedním policistou jsme šli zase směr Otrokovice a druhá parta šla prohledat vlak , jestli náhodou není někde pod ním. Policista měl velkou baterku, a tak bylo aspoň dobře vidět, jelikož ono jít večer po kolejích je dost o hubu. Ale asi jsme šly moc rychle, jelikož po chvíli nám policista řekl, abychom tak nehnaly, že na rychlou chůzi není zvyklý. Asi pořád sedí v kanceláři nebo se vozí autem. Došli jsme na to místo, kde jsme zanechali naše záchranáře a zase jsme je na tom samém místě nalezli. Prohledávali to tam celou dobu, i když bylo jasné, že tam určitě není. Místo aby šli dále. Prostě se na to ,,vysrali,,, jinak se to říct nedá. Policista záchranářům řekl, ať tady počkají, že až někoho najdeme, že jim dáme echo. Já jsem se podívala na průvodčí a řekla jsem, že půjdeme s policistou dále, když už jsme tak daleko. Po kilometru chůze policista zvolal, tady něco je a po pár krocích se ozval znovu, aby nás zastavil, jelikož nechtěl, abychom viděli to tělo. Ale , když už jsme došli tak daleko, tak jsme policistu neposlechly a šly až k němu. Policista mi oznámil, že už mu nepomůžu. Ale potřeboval zjistit jeho totožnost. Nabídla jsem mu rukavice, ale ty odmítl. Na to, aby ohledával mrtvolu toho muže, neměl nervy. A tak jsem si je oblékla já a začala jsem prohledávat jeho červenou zimní bundu a on mi jak Mulder svítil. Ale po chvíli mi řekl, ať přestanu, že to necháme na kriminalistech. Tělo muže bylo relativně v celku, jelikož lokomotiva do něj narazila z boku. Nebyl to ani žádný bezdomovec či sebevrah, jen si zkracoval cestu přes koleje a neodhadl, že vlak je rychlejší. Policista zavolal záchranářům, kde jsme, ale nějak to trochu nepochopili, jelikož po chvíli na náš začali mávat zpoza plotu jak teletabies. A volali, že se k nám nedostanou. Byla tu jedna možnost, ale vedoucí posádky byla statná žena, které se nechtělo přelézat plot kvůli mrtvole, které už stejně není pomoci. A prý, že mají tím pádem dost času. Ale vůbec jí nedošlo, že někdo jiný může potřebovat jejich pomoc, ale oni budou ještě na výjezdu. Poté jsem se s průvodčí vydala zpět k vlaku, policistu jsme tam zanechaly samotného, což mě velice mrzí. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že to není to nejlepší řešení, když na tom nebyl zrovna psychicky dobře. Sice se snažil chovat jako ten největší tvrďák, ale moc mu to nevyšlo. Po návratu k vlaku jsme všem cestujícím na jejich otázku zda jsme někoho našli či ne, odpovídaly. Ano, našli, ano našli……Po hodině a půl kriminalisté vše zdokumentovali a my mohli pokračovat dále v jízdě. Ale jelikož už jsme měli velké zpoždění, tak nám bylo oznámeno, že v Přerově si musíme přestoupit do jiného vlaku. Ale kde bude stát, to už nám nikdo neřekl. A tak jsme se vydali všichni do podchochu, kde jsme s hrůzou zjistili, že tady budeme dvacet minut čekat, a pak konečne pojedeme, ale osobákem. Pomalu už mi to začínalo docházet co se stalo, jelikož už jsem byla sprostá jak dlaždič. Ale jinak jsem byla relativně v pohodě. I k té mé veliké smůle jsem měla trochu štěstí, jelikož jsem stihla poslední tramvaj a nemusela jsem jít na kolej pěšky. Až na pokoji  mi vše, co se stalo, došlo a já se trochu složila. Ještě že tam byla moje spolubydlící, se kterou jsme si po tmě povídaly, protože jsem nemohla usnout a stále jsem viděla tu mrtvolu až moc živě. Ve tři hodiny ráno jsem konečně usnula. Spala jsem asi čtyři hodiny. O kvalitě spánku se moc mluvit, ale nedá. Zkoušku z farmakologie jsem neudělala. Panu doktorovi jsem neřekla vůbec nic, i když jsem to na co se ptá, věděla, ale bála jsem se, že je to špatně. Druhý pokus mě čeká teď v pondělí. Zase jedu v neděli večer, tak uvidíme, jestli dojeduJ