Déšť

Když prší v Benátkách, je to jako když svět roní slzy, když Fabrizio se plaví na své malé lodi a stahuje si do očí klobouk, spěchá domů, osaměl jsem na náměstí, kde jindy nikdy není k hnutí, i holubi odlétli, a vzduch se dá konečně dýchat, Maria zatahuje šňůry s prádlem a ústy dávných něžných Julií jadrně častuje nebe, Carlo nemá kam jít, má jenom deku, psa a bohapustý klid, přisednu si k němu a nabídnu mu sklenku grappy, no co, lepší než ve špinavých hotelech obcovat s chudobou a navrch k pár promoklým obrázkům přivézt si syfilis, když prší v Benátkách, je to jako když svět roní slzy…

---