Arytmie G B Showa

Na modře zbarvenou lavičku zastávky dosedly dva ženské zadky. Ten první, užší, foremný a přitažlivý, patřil Ráchel. Druhý, o poznání tlustší a s předzvěstí štěbetavého hlasu, náležel Ráchelině kolegyni z práce, Tereze. Obě dvě přítelkyně právě odešly z práce a čekání na tramvaj si snažily zkrátit přidušeným hovorem.
„Tak co, kdy se ho zeptáš?“ Ozval se poťouchlý Terezin hlas.
„Dnes v noci. Hned potom co se pomilujeme,“ odpověděla Ráchel a začervenala se. „Bojím se, co na to řekne.“
Terezino obočí se svraštělo: „Nesmíš se bát říct, co si přeješ!“
„Já vím. Žádný strach, zvládnu to.“
„Tak mi pak zavolej, jak to dopadlo.“

Tím Arytmie (=nerytmičnost; myslím, že je dobré mít název při čtení na paměti, na autorovi je totiž vidět, že píše vázané verše a umí zvládat tempo) začíná. Autor planě nepopisuje hlavní postavy, natož prostředí, ani se neobtěžuje psát úvod do děje, protože ví, že nejlepší je hodit čtenáře rovnou do příběhu a dokonce i do rozvíjející se události, která je očividně důležitá pro děj. Dalším pozitivem je uzavřenost docílená paralelou začátku s koncem.
Tento krátký začátek je pro mě ukázkou, co autor používá a co umí. Začne povrchním vyjádřením dvou osob, kamarádek a to krátkou charakteristikou prostřednictvím zadků: originální, nenucené, každému srozumitelné a hlavně vypovídající. Ve stejném duchu i autor pokračuje. Neříkám, že by vysílal nějaké náznaky na čtenáře. Autorovi jde spíš o zajímavé přiblížení pro vcítění se. Čtenář se nechá vést, aby měl čas na přemýšlení o postavách, jejich činech a jejich myšlenkách. To je dle mě příslib, že autor směřuje k románu.
Díky básnické stránky autora, které se naštěstí nezbaví, je čtení plynulé, místy i melodické.

Kluk a holka, oba kolem dvaceti. Ona, oblečená do kancelářského kostýmku a s křiklavou kravatou u krku, se postavila na kymácející se palubu a pevně uchopila jedno ze žlutých madel, zatímco on, o schod níž, s řetězy u pasu, ostnatým obojkem kolem krku, koženou bundou a vlasy nabarvenými a vytvarovanými do úhledného kohouta, ji smutně objal kolem pasu a začal vzlykat. je další ukázkou popisu nových postav. Autor překvapuje a to je důležité, protože překvapení nutí ke čtení.
I zde jsou vidět básnické prvky jako se postavila na kýmacející se palubu. Ostatně takových příkladů je v díle víc a čtení je tím zajímavější.

Dalším pozitivem je střídaní nálad i stylu psaní. Autor náhle přechází z běžného vyprávění do vypjaté a dramatické atmosféry. Autor tímto splňuje, co slíbil názvem. Ukázka: Náraz a pak ticho. Nekonečné a dlouhé. Nehoda a muž na chodníku, tváří dolů a beton pod ním zamazaný od krve. Další nekonečno nezměřitelné ručičkami hodin. Cítila, jak ji někdo bere za ruku a uslyšela cizí hlas: „Musíte vystoupit slečno, stalo se neštěstí. No tak pojďte.“

Styl se náhle stal strohým, což je u takové atmosféry nutné. Dobré je si všimnout, jak z krátkých vět přechází v delší, až k přímé řeči...

Jakmile autor docílí vypjatosti příběhu, ukončí scénu a odlehčí. Odlehčení je nutné pro stravitelnost díla a také pro tempo, o kterém jsem už psal. Dá se říct, že autor píše dílo jako film a tak ho i stříhá a monitoruje (proto i vyprávění v třetí osobě). Čtenář díky tomu nemá problém s představou děje.
Vedle odlehčení textu, přijde další překvapení. Hrdinka předešlý text označí za zlý sen či dokonce předzvěst, čímž se čtenáři dostává další rozměr. Nechci převypravovat celý příběh, to by bylo zbytečné. Raději si ho přečtete sami. Chci tu poukázat na práci autora a prvky, které by v próze neměly chybět. Jako např. zvraty. Ale pozor! Zvraty mohou být jen v koherenci s dějem. Zvraty jdou důležitou částí příběhu, které ho buď učiní zajímavějším nebo mu naopak zdeformují tvář.

A šel na to tím nejjednodušším způsobem, který se mu za léta zkušeností zároveň osvědčil jako ten nejúčinnější: totiž neargumentovat, ale pouze opakovat své tvrzení dostatečně dlouho na to, aby jej Ráchel nakonec přijala.
„Byl to sen miláčku,“ řekl. „Už na něj nemysli.“
Nejen že tím autor přiblížil myšlení postavy, ale také přidal “moudrost“, která se v životě hodí. Já tomu říkám inteligentní vyprávění.

A protože si přála, aby ta nepříjemná vzpomínka nebyla skutečností, nakonec na Paulův názor přistoupila, což doložila dlouhým a přehnaně vášnivým polibkem. Paul jí na oplátku chytl za boky a strhl jí zbytky oblečení přesně tím samým způsobem, jakým to dělal pokaždé. Nejdříve, na začátku vztahu, ji to vzrušovalo. Ale později se zklamáním zjistila, že se nejedná o nic jiného, než jen o obyčejný grif, stejně automatický, jakým je třeba otevírání ledničky nebo zamykání auta.
Nyní ale Ráchel tyto myšlenky rychle zavrhla a plně se věnovala Paulovi. Cílevědomě tak směřovala k pointě jejich dnešního milostného styku, kterou bylo úplně jiné vyvrcholení, než to obvyklé tělesné.
Prokreslení vztahu prostřednictví milostného styku nebo spíše sexu je vždy lepší, než napsat Mezi Ráchel a Paulem to moc neklapalo. Milovali se z nutnosti s předstíraným orgasmem. což je novinový styl bez emocí, šťávy, je prázdný a nanejvýš informující. Tímto stylem píše čím dál víc lidí a novinovým čtenářům to nejspíš nevadí. 

Dalším dobře načasovaným překvapením je:
Ráchel sklopila oči a zašeptala: „Že se na mě nebudeš tvářit nijak divně, až ti to povím.“
„Ale no tak,“ zasmál se Paul. „Snad už dávno nejsme v pubertě, abychom se museli takto ujišťovat. Tak ven s tím.“
„Přála bych si,“ nadechla se. „Abych jednou přišla do ložnice a tam na mě čekal někdo jiný, než ty. Někdo, kdo bude jinak vonět, jinak se hýbat a jinak vzdychat. Miluju tě, ale ráda bych po té dlouhé době zase ochutnala jiného muže. Nechci ti být nevěrná, proto tě takhle prosím,“ odmlčela se a svůj pohled zaryla do prostěradla.

Jejich vztah se dostal do podivného stádia. O čem Ráchel jen přemýšlela, nahle řekla, což znamená, že překročili jakousi mez (nemyslím morální).
Tuto část obsahově považuji za nejpovedenější. Autor totiž od začátku čtenáře na tuto situaci láká a tím mu i slibuje, že nebude zklamán. Ba co víc, bude i překvapen. Další zvrat v ději, který otevírá dveře novému příběhu. Příběhu o přemýšlení Paula nad slovy Ráchel. Přvapivému vyhovění její prosby s podmínkou, že dotyčného vybere on a ona bude mít zavázané oči.
V následujícím textu se rozvíjí jak vtah Ráchel s Paulem, tak i s její kamarádkou, jež byla představena na začátku velkým zadkem. Fakt, že autor cosi rozvíjí a sleduje vývoj je spíše znak románu než povídky. Je potřeba více normostran na pozorování a snad proto jsou postavy vedle Ráchel a Paula spíše jen načrtnuty. Nemají více prostoru v díle, ale mají svůj smysl a účel a hlavně i svůj minipříběh.
Následuje scéna Paula v baru, kde není, aby se opil kvůli prosbě Ráchel, ale kvůli svému monotónímu životu. Autor tím vlastně představuje důvod. Důvod proč chce Ráchel spát s cizím mužem a důvod, proč Paulovi přijde jeho život prázdný. K tomuto pochopení čtenáři pomáhá barman.
Barman je postava, která zná lidi a pozná, co si myslí. Autor nepředkládá jen odpovědi, ale ukazuje i cestu k odpovědím. Autor chce čtenáře informovat, odkrývat a představovat myšlenky a jednání lidí.
Škoda jen že autor nenechal barmana být více prozíravým až tajemným. A možná to škoda není a je to jen můj vkus.

Následuje střih a scéna Henrika brouzdajícím po internetu na erotických seznamkách. Jde o krátkou scénu, která řekne jen to, že Henrik našel inzerát a odpověděl na něj. (Jde o časovou nerovnost, kterou ať pousoudí každý sám)
Další střih na barmana a Paula, který zapíjí bolest a zároveň přemýšlí nad tím, koho Ráchel vybere. Čtenářovi dochází, kdo Henrik asi tak bude.
Paul přemýšlí, je opilý, přemítá a čtenář jen sleduje jeho konání a myšlenky a čeká až vloží inzerát na internet. Tuto část považuju za nejméně zajímavou z hlediska překvapení a dramatičnosti. Její účel chápu jen jako dokreslení postavy Paula a nutnosti odpovědi na otázku Koho Ráchel vybere a jak... (navrhoval bych to buď vyjádřit prostřednictvím něčeho jiného, nebo to zkrátka vyjádřit kratším textem)

Nahá a se zavázanýma očima se cítila bezbranná. Matrace vedle ní se prohloubila uléhajícím tělem a za moment již Ráchel pocítila teplo ruky na břiše. Položila na ni dlaň; ruka byla silná a chlupatá. Ještě chvíli váhala, co má dělat, ale najednou si ji ta cizí síla přitáhla do náruče a ona tímto pohybem začala místo myšlenek vnímat jen vůně - tak jednoduché, jednoznačné a krásné.
Paul si původně předsevzal, že vše bude sledovat, ale když nyní spatřil první pohyby milostného aktu, jeho síly se najednou rozplynuly. A tak se, aniž by věnoval jediný další pohled vzdychajícímu loži, nepovšimnutě vytratil do sousedního pokoje, kde načal novou láhev těžkého a silného vína.

Na co čtenář čekal, přišlo. Vzhledem k tomu, že styk Ráchel velice prožívala, autor jí nedal příliš prostoru. Vlastně se omezil jen na  Ještě chvíli váhala, co má dělat, ale najednou si ji ta cizí síla přitáhla do náruče a ona tímto pohybem začala místo myšlenek vnímat jen vůně - tak jednoduché, jednoznačné a krásné. což mi přijde málo. Myslím, že by se více hodil romantický popis jejich aktu, který je mnohem intenzivnější než milování se s Paulem.
Příběh však tímto nekončí a přichází další zvrat a tím i vstup Henrika do příběhu. Henrik totiž nedodrží anonimitu aktu a nechá Ráchel vzkaz napsaný na své vizitce (autor nám text vzkazu inhned neodtajní, ale v pravý čas se dozvídáme, že Henrik Ráchel napsal, že ji manžel sprostě prodal).
Zajímavá je spokojenost Ráchel, která se druhý den ráno cítí konečně spokojeně a je Paulovi dokonce i vděčná. Pro ni jakoby příběh skončil happy endem, i když trochu zvláštním. Nenapadají ji žádné pochybnosti. Tedy až do chvíle, kdy najde Henrikův vzkaz. Zvrat! Ráchel zcela obrátí a Paula vyhodí kvůli onomu vzkazu. Přijde jí odporný. Zajímavé myšlení ženy (trocha ironie, dámy prominou).
 To celé ještě znásobí kamarádka Ráchel, která vypátrá, co její přítelkyni zranilo a nemá nic lepšího na práci, než zasáhnout do jejího vztahu. Dobré propletení.
V této chvíli příběh na místě přešlapuje a chystá se vyběhnout... Paul se vrací do baru, kde se radí s barman a kde mu konečně dojde, že ho Henrik podvedl a o všem řekl Ráchel. Jde se mu pomstít a čtenář sleduje, jak příběh vyrazil a hodlá běžet.
Autor naznačuje, jak je člověk ovlivnitelný. Paul se chce díky barmanovi projevit jako chlap a potrestat Henrika a Ráchel je udolána radami kamarádky nechat Paula ještě chvíli vydusit, aby jeho trest byl jasně zřetelný. Příklad prohlubující se vzdálenosti mezi Paulem a Ráchel, do které brzo spadnou. Dramatičnost nechybí.
Paul se vkrade do Henrikova domu s úmyslem potrestat ho. Následně pochopí, že vážně udělal chybu a to ho ještě více rozzuří. Do této chvíle vše v pořádku. Děj stupňuje, Paul začíná chápat, avšak další zvrat. Ne, že bych nečekal, že Paul Henrika udeří, jenomže ten se při pádu udeří do hlavy a na místě zemře. Přišlo by mi to jako scéna v béčkovém filmu, kdyby tu situaci autor nenapsal poutavě, čímž se zachránil:

Tupé rány teď přerušilo ticho. Paul uslyšel, jak mu tepe srdce. Rytmus života v prvním poschodí a v přízemí smrt. Tiše sešel schody a na chvíli se u Henrika zastavil. Ne proto, aby zkontroloval, jestli je živý či mrtvý. Pouze ho zarazil ten zvláštní obraz. Muž ležící na zemi v pokroucené pozici, s malou kaluží u hlavy a nepřítomným prázdným pohledem. Byl by to nádherný obraz. Otevřel dveře a vyšel ven.

Arytmie – to je slovo, které mě znovu napadlo. Paul je překvapen a zničen. Jde se opít a ví, že tuhle noc neusne. Konec se blíží.
Postavy ze začátku díla se vracejí, aby uzavřeli kruh. Onen pankáč plačící v tramvaji je syn Henryka. Autor však celou situaci popisuje z pohledu onoho páru a o Ráchel s Paulem se nezmiňuje. Nechá čtenáře, aby si vzpomněl na sen Ráchel a že Paul je ten, koho tramvaj přejela.
Konec je jako letmý přelet nad něčím, co už vlastně od začátku víte. Nechci ho hodnotit. Zápletka Henrika s Paulem či scéna s tramvají mohla být vynalézavější. Příběh byl ovšem dobře propleten a všechny postavy dokončili svůj příběh a správně se navzájem ovlivnili. Závěr není patetický, což je hlavně díky tomu, že ho autor vypráví prostřednictvím jiné události – dobrý literární nástroj, i když je v díle použit poprvé, což čtenáře možná překvapí.

Shrnutí: Mám za to, že autorovi víc sedí realičnost než magičnost a fantaziiní obrazy. O konci se dá říci, že je možná příliš fatální, ale sepsaný je dobře a autor se dobře vyhnul patosu.
Příběh je promyšlený, dobře a srozumitelně propletený. Styl nevybočuje, naopak dobře graduje či naopak odlehčuje. Některé věty či odstavce jsou neúderné, zbytečně popisné a lze je krátit. Postavy jsou zajímavé, osobité.
Být autorem, tak bych se nebál více experimentovat, jak se stylem, tak s příběhem a postavami. Samozřejmě to všechno s mírou a rozumem. Nejvíc se mi líbilo prokreslení vztahu Paula s Ráchel se všemi zvláštnostmi...