Osamělost

Osamělost je místo které dobře znám. Je to vzdálenost mezi námi a prostor v nás.

  Byla to slečna z davu a já se na ní koukala přes sklo jako na zvířátko ze zoo. Byla strašně normální. Dávala normální odpovědi na normální otázky. A měla i normální reakci na mě - negativní.

  Naše životy se střetly. Ležela v bahně a volala o pomoc tak slabě, že jsem ji slyšela jen pro to, že jsem ležela vedle ní.

  Pajca B. zvedla hlavu, zjistila, že dav jí někam utekl a klesla zpátky.

  Já v davu nedlela nikdy. Bojím se jeho zničující síly, i když bych někdy potřebovala jeho ochranu. Bohužel. Já se neumím přizpůsobit natolik, abych se probila někam do jeho středu . A než žít na okraji….

  Držela mě nad vodou tím, že jsem musela nad vodou držet já ji. Bez ní bych se z přesvědčení utopila. Snažila jsem se ji vést ve stopách, které jsem sama udělala před pár minutami. O tom, jestli jdu správným směrem, jsem si zakázala přemýšlet. Na to nebyl čas

  Nechtěla jsem utíkat, ale utíkala. Před stíny za našimi zády.

  Držely jsme se za ruce když jsme vrátily věci na svá místa. Když bylo načase najít své vlastní cesty a jen po očku se hlídat.

  Objala jsem ji a dala jí pusu na čelo. “jsi samostatná lidská bytost. Dál musíš jít sama. Ale neboj se, stačí zavolat.”

  Bála se. Já taky.

Beznaděj… je temnota ve tvém srdci, je to zvuk jedné tleskající ruky, když tě to roztrhne.

   Chvilku jsem se nedívala a najednou slyším volání. Šlo jen o to s ní mluvit a trochu se soustředit. Bohužel jsem ani to nedokázala. Rozehrála jsem partii u jiného stolu.

Já vím, ano, já vím co cítíš…

   Seděla jsem s ní a duchem byla u toho druhého stolu. Seděla jsem tam a duchem byla s ní. A pořád jsem se jen trapně omlouvala.

   Byla jsem si jistá, že to zvládne. Beze mě líp, než se mnou. Že potřebuje jistotu sama v sobě víc, než ve mně.

A já mám touhu, co se špatne ukájí, dovádí mě k zabíjení, říká, že je všechno špatne. Dala mi nouzi, kterou nedokážu prolomit. Víc, než mohu snést. Nějak se stále snažím jít vytrvale dál…

   Uhnala jsem se téměř k smrti a začala volat

Když volám tvé jméno, křičím hlasitě. Řeknu: “Tady jsem, stojím v davu.” Ty řekneš: “Pojď ke mně s otevřenou myslí. Nikdy nevíš, co ještě můžeš najít.” Ale ty mě tu necháš jako zrušený let, prázdný vlak jedoucí nocí, osiřelé dítě, starou botu…

  Ale ty už žiješ vlastní život. Víš, že to zvládneš. Víš to moc dobře. A já jsem suvenýr z dob, kdys´ to nedokázala.

A já jsem tady dole, vyhlížím tě…

  Pláču.

Jsi tam pro mě?

  Ptám se.

Protože já s jsem tu pro tebe.

  Drahá…