Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Flashback

17. 02. 2007
2
3
2610
Autor
Garth

            Venca ustoupil o krok dozadu a drcl do Mařenky. Bezděky ho chytla za ruce.

            Tohle vůbec neměli najít. Tohle se nikdy nemělo stát.

            Venca s Mařenkou hleděli do jámy a neutíkali snad jen proto, že byli tak mladí.

            Oko, které na ně z jámy hledělo, jakoby na něco čekalo. 
            „Na něco čeká.“ Řekla Mařenka.

            Venca mlčel. Měl strach a vůbec ho nezajímalo, jestli oko na něco čeká. Měl prostě jenom strach.

 * * *
 
            Když se zešeřilo, měl ze svého domu vždy zvláštní pocit.

            Tísnivý. Hledal o kousek dál, přemýšlel, co by to mohlo být. Lidi, kteří se kolem hemžili, vůbec nevnímal. Byla tu ona, ale už dávno ne pro něj. Byla tu a nebyla – už se mu to stíralo.

            „Když žiješ v jednom domě příliš dlouho,“ přerušil dlouhé mlčení. „Ale dlouho. Tím myslím, že nevycházíš ven, vůbec, jako my dva.“

            Ani náznakem mu nedala vědět, že ho poslouchá. On moc dobře věděl, že ano.

            „Tak se ti začné stírat realita s tím snovým světem. Určitě víš, co myslím.“

            Držela v ruce prázdný hrneček od kávy. Dlouho mlčela, až pak mu to potvrdila.

            „Vím, co myslíš.“
            „Přiznej se, na co po večerech myslíš? Před usnutím?“

            Zamyslel se. Na co myslí on, to dobře věděl. Jí to bylo nejspíš taky jasné. Teď mu to přišlo jak omýlání stokrát omletého – něčeho, co bylo už až na kost a nešlo z toho nikdy vyždímat víc. Všechno, co by si ještě řekli, jakoby už bylo dávno mnohokrát vyřčeno; a nebo bylo úplně zbytečné.

            Přemýšlel dlouhé dny, stále dokola o sociobiologických aspektech jejich vztahu. Občas se oblékl celý do černého, aby dodal jejich životu něco – aby se sen prolnul s realitou. Však, co mohlo být snovějšího, než dva postarší manželé žijící ve starém, od pohledu strašidelném domě. Dva manželé, kteří si již všechno řekli a nyní čekají na smrt. Nebo možná na něco, o čem nikdo neví. Protože žádný rozumný člověk by nečekal ve starém, od pohledu strašidelném domě na smrt. Leda blázen.

            Jestli byl blázen? Mnohokrát o tom přemýšlel. Jeho sny už byly jeho skutečností a možná i naopak – mnohdy když snil, zdálo se mu, že žije skutečný život. Mezi skutečnými lidmi, že žije život plný zajímavých událostí – že má nějaký vliv na společnost. Kdo k nim kky zavítal? Žil sám se sebou a s Barborou. Už příliš –

            „Ani nevím. Je to jako nicota. Nic z toho už neberu vážně.“ Barbora k němu na okamžik vzhlédla, trochu v naději, že se něco bude dít. Potom sklopila oči zpět k hrnku a opět strnula.

            Proč si nevyjdou ven? Proč hnijí v tomhle domě? Co je sem vlastně poutá? To byla dobrá otázka. Přesná. Věděl, to, znal odpověď.

            „Barboro, proč my si vlastně nevyjdeme ven?“

            Vzhlédla k němu. Měl na sobě zase černé šaty. Chyběl mu už jen dlouhý, černý plášť. Zase si na něco hrál, ale už to bylo úplně jedno. Hrál si, nehrál – oba byli tak vytržení z reality, že už to nebylo důležité.

            „Vždyť si vycházíme.“ Odpověděla po pravdě. Vycházeli si. Občas. Ale nikdy nic z toho.

 
* * *
            „Nikdy takhle nemlčeli.“ Řekla Brunhilda svému muži.

            Zvedl oči od novin a přihnul si piva. Nemlčeli, něco se muselo stát. Tam v lese. Přišli nezvykle tiší a v očích měli něco divného. Nedokázal poznat, co se stalo a věděl, že je zbytečné se ptát. Pokrčil rameny, přihnul si piva a pokusil se znovu začíst do novin.

 
            „Co to bylo?“ Zeptal se Venca Mařenky.

            „Viděla jsem to, co ty.“ Odpověděla Mařenka. Přitulila se k Vencovi. Objal ji a přitiskl k sobě. Péro mu stálo a Mařenka ho začala honit.

            „Brzy už ti z něj poteče semeno,“ řekla zúčastněně.
            „Hoň, dělej,“ vzdychl Venca.
            „Bude to pořádnej klacek.“
 
* * *
 

            Myšlenka na to, že si vyjdou do příjemné kavárny se mu zamlouvala čím dál víc.
            Vezme si ten svetr s proužky a ona by si mohla vzít – nechá to na ní, co si vezme.

           
* * *
 
            „Pojďme tam zase,“ žadonila Mařenka.

            Venca nevěděl, co si myslet. Od té noci, co viděli oko, nespal. Nebylo to totiž poprvé, co to oko viděl.

            Viděl ho už tehdy, když byl v pěti letech v nemocnici. Dívalo se na něj z nemocničního stropu. Vždycky, když na noc zhlasli hlavní světlo, díval se na strop, až se tam objevilo. Občas se do něj vydržel dívat celou noc a v duchu si s ním povídal.

            Byl to jeho kamarád. Přesně tak mu říkal. Kamarád Oko. Bylo tam, jediný, kdo si ho v nemocnici všímal a kdo s ním mluvil. Oko s ním mluvilo o sestrách; proč jsou některé hodné a jiné ne. Oko s ním mluvilo o jeho nemoci, oko s ním mluvilo o jeho problémech.

            Řekl o Oku ostatním, ale ti mu nevěřili. Doma mu to vyvrátili s tím, že tohle se dětem s fantazií stává. Uvěřil, že to byla jeho představivost a zapomněl na to skoro.

            „Mařeno, já už jsem ho viděl.“ Řekl najednou.
            „Myslela jsem si to.“ Kývla Mařenka. 
            „Nic takového sis nemyslela.“ Odpověděl Venca.

            „Myslela. A nemluv spisovně, mluvíš jak kokot.“ Řekla Mařenka.

            „Drž hubu.“

            „Pojď mi ji lízat.“ Řekla Mařenka. Venca nechápal, jak mohla být nadržená v takových chvílích.

            „Mařeno! Říkám Ti, že už jsem ho viděl a ty chceš teď vylízat!“

            „Doprdele Václave já ho taky viděla, pojď mě vylízat, já tě pohonim a pak si o tom promluvíme.“

            Venca chvíli váhal... Mařenka zvedla sukni a když Venca viděl její vagínu, začal být nadržený taky. Sklonil se, ucítíl její zápach... Neodolal a začal lízat.

 
* * *
 
            „To je divná pohádka.“ Řekl Mikeš a odkopal peřinku.

            „Nasrat pičo, stokrát nasrat pičo blbá!“ vykřikl nasratý brouk Pytlík. „Vyjebat s Tebou! Kurva! Zasranej zajebanej mravenec!“

            „Nebuď sprostý, strýčku Pytlíku.“ Řekl kocour Mikeš. „Ferda se bude moc zlobit.“

            „Ále hovno vymrdaný, to je ta nejlepší pohádka. Lepší už dneska nevymyslím.“

            „Tak povídej dál, strýčku. Všechno lepší, než strašidla zpoza skříně.“ Odpověděl malý kocour Mikeš a moudře pokýval hlavou.

            „Jo, strašidla zpoza skříně. Stejně je to kokot starej, ten Ferda, že tě straší takovejma pičovinama. Nakopat ho málo. Nejsou strašidla zpoza skříně, malej.“ Řekl brouk Pytlík, pohladil Mikeše a v očích se mu objevil záblesk pochopení. Třeba Pytlíka taky někdo v mládí strašil strašidlama zpoza skříně, nebo odkudkoliv, to už je jedno. Vlastně ne, Pytlík se narodil v kině. A kino, to je moc zvláštní místo.

 
* * *
 

            Probudil se a na čele měl kapky potu. Co to je za sen? Otočil se a vedle něj ležela Barbora. Spala, klidně. Ta kavárna byl dobrý nápad. Tak skvělý večer už dlouho neměli. Bavili se jako tehdy, když se poznávali. Znovu objevovali krásy svých osobností, znovu objevovali svoje úsměvy! Už nevěřil, že je to možné. Byl přesvědčený, že po tom všem víně co vypili a po tom všem čase, který v domě strávili, už si nemají co dát. Muselo to být tou změnou prostředí.

            A teď takový sen! Brouk Pytlík, který před spaním vypráví kocouru Mikešovi pohádku o dvou dětech, kteří viděli divné oko a teď spolu spí. Není on pedofil? Tadeáš se zamyslel. Co je vlastně zač? Co si vlastně on představuje před usnutím?

            Kocour Mikeš, Brouk Pytlík a dvě děti hluboko pod zákonem. Je to sen, přece. Má nárok na snění. A zdát se mu může co chce. Může. Ale něco to signalizuje. Něco to znamená.

            Proč se mu nezdálo o úžasném večeru s Barborou? Musí to zopakovat. A do kina půjdou. A tam na ně bude čekat brouk Pytlík. Brouk Pytlík! Proč na něj musí myslet? Je blázen. Z té samoty a z toho života mu hráblo. To teď věděl celkem jasně.

            Vzpomněl si na to oko. Když byl malý... Teď by přísahal, že ve staré studni viděl oko. Dívalo se na něj a chodil si s ním povídat. Už si to nepamatuje moc přesně, už moc neví...

 

            ...“Tade! Tadeáši! Oběd!“ Ale on hledí do studně, protože tam je jeho kamarád. Oko. Jemu může říct všechno. Svěřit se mu se vším. A ono mu poradí a ono bude pořád s ním. „Musím teď na oběd, Oko.“ Oko chápe. Oko vždycky chápe. Oko mu totiž dokonale rozumí....

 

            Ne, tak to nikdy nebylo. Nikdy žádné oko nebylo. Ani teď neví, proč si to vymyslel. Přemýšlel probudit Barboru, ale potom ten nápad zavrhl. Zkusí ještě chvíli spát. Ještě chviličku.

            Jak to tedy bylo? Kocour Mikeš, brouk pytlík a velké oko. A jak se jmenoval ten kluk? Jeníček a Mařenka to byli. Tak tak.

 
* * *
 

            „Venco, to není jen tak.“ Řekla Mařenka. „Vidět takový oko. To se normálně neděje. Zvlášť, když jsme ho viděli, když jsme byli děti.“

            „Já nevím. Asi bychom měli přehodnotit celé naše nazírání na svět. Není to tak jednoduchý, jak se zdá.“ Odpověděl Venca.

            „Ano. Myslím, že teď se musíme rozhodnout. Je tu něco víc. Jestli budeme chtít to něco víc, nejenže musíme přehodnotit naše vnímání světa, ale musíme se i vzdát hodnot, v které jsme doposavad věřili a po kterých jsme, mohu-li to tak říci, šli.“

            „Už to nebude o koloběžce. Nebude to o rodičích a o tom, jestli budeme včas k večeři.“ Přikývl Venca.

            „Pouze pokud se proto rozhodneme. Myslím, pokud se rozhodneme žít dál naše životy, oko v našich životech zůstane jenom jako vzpomínka, která se časem vytratí. A za pět, deset let budeme mít divný zážitek. Něco, na co si občas vzpomeneme, budeme to vyprávět za sychravých, pochmurných večerů... Ale sami si nebudeme jisti, jestli se to stalo.“ Vážně odpověděla Mařenka.

            „Zahrnuje to i přestat brát sex jako jednu z hlavních životních hodnot, Mařenko.“ Venca spíš Mařenkou pošťouchnul. Ta představa, přestat mít sex na žebříčku svých hodnot hodně vysoko, mu přišla nesmyslná. Ale Mařenka odpověděla zcela vážně.

            „Myslím, že sex jde nad tím vším. Ne jako koloběžka, oběd od rodičů. Sex je něco víc. Sex je něco jako oko. Sex je někde nad ním možná i. Víš?“

            Venca o tom chvíli přemýšlel. Asi jo, Mařena má asi pravdu. Sex, to je něco, co s nimi půjde celý život. A když nebude sex, bude si honit péro. Bude to dělat, i kdyby čert na koze jezdil. Tedy, ať se bude dít co se bude dít.

            A možná s tím souvisí oko. Protože oko mu to tenkrát řeklo. Kamarád Oko. Vybavovalo se mu to. Všechno. Spoustu věcí. Asi by to teď s Mařenou nedělali, nebýt oka.

            „Oko nám dalo sex, je ti to jasné, Mařeno.“ Řekl Venca.

            „Třeba je to něco jako od čerta,“ řekla Mařena. „Třeba tohle není oukej. Ostatní děti to nedělaj. Třeba budeme mít zkažený dětství.“

            „Třeba jo Mařeno, ale je to dobrý. Já bych neměnil.“ Odpověděl Venca.

            „Já taky ne, Venoušku. Pojď mi ho tam dát. Ale do tý druhý díry.“

            „Do prdelky, do prdele...“ začal si notovat Venca a vytáhl péro.

 
* * *
           

            „Strýčku Pytlíku, ta pohádka je čím dál divnější.“ Řekl se Mikeš.

Vůbec nevypadá na to, že by usínal, pomyslel si brouk Pytlík.

            „To víš, všechny pohádky nemůžou bejt stejný.“ Řekl trochu rezignovaně nakonec.

            Už mu začalo docházet, v čem je problém. Vyprávěl moc zdlouhavě. Moc se rozpovídával. Bude to muset zkrátit, nebo ten kocour nikdy neusne a Ferda ho potom zprcá, až přijde domů. Brouk Pytlík, práce všeho druhu. I babysitting. Jo.

            Bude to muset zkrátit. Nemůže se tolik rozkecávat o všech postavách. Nějaká osnova. A neodbíhat. Venca s Mařenkou uvidí oko, půjdou tam, oko – Pytlíkův problém byl v tom, že vlastně tu pohádku neměl vymyšlenou do konce. Původně chtěl vyprávět perníkovou chaloupku, ale pak mu došlo, že tu už Mikeš musel slyšet nejmíň stokrát. Tak vyměnil Jeníčka za Vencu a Mařenku tam nechal, aby měl Mikeš alespoň nějaký záchytný bod. Aby podle něčeho poznal, že to přece jen je pohádka. Nápad vyměnit perníkovou chaloupku za jámu s okem taky nebyl špatný. Ale za co vymění ježibábu, pec a lžíci? Na to byla jeho pohádka příliš složitá. Bude to muset nějak elegantně ukončit – a žili šťastně až do smrti.

            „No, Mikeši. Abychom to neprodlužovali, strejda Pytlík už taky bude muset jít spát. Takže.. Zatímco Venca s Mařenkou takhle spekulovali, žil byl v jednom starém opuštěném domě chlapík se ženou. Byli trochu podivínští, žili tam totiž už dlouho sami. On se jmenoval Tadeáš a ona Barbora. Jednoho dne - “

 
* * *
 

            Tadeáš se opět probudil zpocený. Co je to za zamotaný příběh? Proč se mu zdá to samé? A jak v tom sakra figuruje on a Barbora?

            Byl zmatený. Tohle bylo moc. A proč se probudil, než zjistil, o co jde? Třeba ho čekalo nějaké odhalení, na které už dlouho čekal. Rozhlížel se po pokoji, že snad teď dveřmi vejde kocour Mikeš nebo brouk Pytlík. Ten sen byl tak živý!

            Barbora poklidně spala.
            Tadeáš chvíli zaváhal a pak se rozhodl ji probudit.
            Naklonil se nad ni a pootočil ji na záda.
            V tom okamžiku ztuhl.

            Barbora měla místo obličeje velké oko, které se dívalo přímo na něj.

 
* * *
 

            „To začíná být strašidelné. Teď neusnu, strýčku.“ Odpověděl zcela rozhodně Mikeš.

            „Zajebaná práce.“ Povzdychl si brouk Pytlík. Takhle to nešlo. Rozšířit základní zápletku pohádky nebyl dobrý nápad. Celé se to hatilo.

            Ale už měl vymyšlené pokračování.
 
* * *
 
            „Tudy to nebylo.“ Řekla Mařenka.
            „Ale bylo.“ Odpověděl Jeníček.
 
* * *
                       
            „Jak se tam vzal Jeníček?“ zpozorněl Mikeš.
            Pytlík se jen potutelně usmál.
            „To jsou úplně jiné dvě děti…“
           
* * *
 

            „To světýlko bylo tímhle směrem, pojďme ještě chvíli, Mařenko.“

            A tak šli a opravdu, za chvilku došli k celkem malé chaloupce.

            Prohlíželi si ji, až Mařenka nadšeně zvolala :
            „Je celá z perníku!“
 
* * *
 
            „Snažíš se mě obalamutit, strýčku! To je jiná pohádka!“

            Bystrej kocour. A strejda Pytlík si pak skočí na pivko. Po tomhle si ho zaslouží. Jak jinak.

            „Kdepak, je to ta samá. Poslouchej dál.“

* * *
 

            Tadeáš na Barboru nevěřícně zíral. Určitě ještě spí! Musí se probudit! Ve snu by se začal fackovat, aby se probudil, ale docházelo mu, že tohle není spánek. Že tohle je realita.

            Oko zíralo přímo na něj.

            Stejně už nemám žádný život, pomyslel si Tadeáš. Zvláštní, jak v tomhle okamžiku byl schopný racionálně uvažovat. Jeho myšlenkové pochody jakoby se v okamžiku zklidnily... A Tadeáš pozoroval oko a zabral se do úvah, jako když sedával navečer u kávy a věděl, že už nic nemá na práci. Dnes, zítra, pozítří, za měsíc – po zbytek života.

            Byl mrtvý. Přišlo mu to teď zcela samozřejmé, nebylo to žádné převratné zjištění. Proč si to neuvědomil dřív? Vždyť to bylo jasné. Nezáleželo na tom, jestli žil, nebo byl mrtvý. Ten stav, ve kterém byl, způsob, jakým odžíval život den po dni, hodinu po hodině, minutu po minutě – ne, minuta byla příliš krátká na to, aby ji mohl v mrtvém stavu vůbec zaregistrovat – ten stav znamenal, že je mrtvý.

            Jediné co si myslel, že rozdíl oproti opravdové smrti je ten, že z téhle se může ještě kdy probrat. Je mrtvý jen dočasně. Prostě žije kus svého života smrtí. Ale teď mu došlo, že ne. Když se pokusil probrat – když se pokusil o tu troufalost, když si s Barborou vyrazil a dovolil si odžít jeden den jako živý – bude za to teď potrestán opravdovou smrtí. Nedodržel pravidla své dočasné smrti. Porušil je a trestem je opravdová smrt. Hleděl do oka a věděl, že teď musí přijít. Jen mu bylo dáno pár chvil, aby si to uvědomil.

 
* * *
 
            „Vylézá zpoza skříně.“ Řekl Mikeš.
            Blbý Ferda! Proč ho takhle straší?
            „Za skříní nic není, Mikeši. To si Ferda vymýšlí.“

            „Proč mi ani ty nevěříš, strýčku?“ se zoufalou naléhavostí se zeptal Mikeš. „Aspoň ty bys mohl! Proč myslíš, že bych si to vymýšlel? Protože jsem malý?“

            Pytlík se nad tím zamyslel. Pravda, Mikeš byl sice malý, ale hloupý nebyl. Ani si na nic nehrál. Divné dítě, napadlo ho.

            „Odkud vylézají? Podíváme se tam.“ Kývl Pytlík.

            „Zpoza skříně.“ Pípl Mikeš, jako by se zalekl toho, že Pytlík, strýček Pytlík se snad za skříň chce opravdu podívat.

            „Nedívej se tam.“ Řekl potom, ale ukázal na skříň.
            Pytlík se tam rozhodně rozešel.
            Zatlačil a skříň se začala hlasitě odsouvat.
            Mikeš začal vřískat.
            Za poloodsunutou skříní je pozorovalo obrovské oko.
 
* * *
 
            „Kdo mi to loupe perníček?“ ozvalo se z lesa.
            „Jde to odtamtud.“ Šeptl Venca k Mařence. „Pojďme!“
            Oba se rozeběhli směrem, z kterého tušili hlas.
            Ke svému překvapení došli k malé chaloupce.
            „Je z perníku.“ Poznamenala suše Mařenka.

            „Zvolili jsme si cestu oka. Není se čemu divit.“ Kývl Venca.

            Dvířka byla pootevřená.
            Dlouho neváhali a vešli dovnitř.
 

            Vevnitř v chaloupce viděli dvě děti, skoro stejně staré, jako oni dva. Stála tam také starší žena. Oba znali pohádku a intuitivně věděli, že to není nikdo jiný, než Jeníček, Mařenka a Ježibaba.

            A samozřejmě je také mnoho nepřekvapilo, když v otevřených dvířkách pece místo plamenů viděli oko, které je všechny sledovalo.

 
* * *
 

            To co se událo potom proběhlo velmi rychle, alespoň všem zúčastněným to tak přišlo. Bylo to dílem okamžiku a nikdo potom přesně nedovedl popsat, jak k tomu došlo. Mikeš k tomu řekl, že „strýček si počínal velmi statečně.“ Obě Mařenky jen suše konstatovaly, že „do zadečku je do podstatně lepší než do vagíny“; Jeníček řekl, že „na perníček do konce života sere“; Barbora tvrdí, že „si nic nepamatuji a už vůbec nevím, proč bych měla mít místo obličeje oko, to tedy opravdu nevím“; Tadeáš to odmítl jakkoliv komentovat s tím, že „teď už bude doopravdy žít a naloží s časem, který mu byl svěřen“ – vlastně to není vůbec zajímavé, co řekl Tadeáš; Venca řekl, že „už se těší, až mu vyroste péro a začne mu z něj téci semeno“ – události s okem prý „považuje za uzavřené“.

            Jediný, kdo neodpověděl, byl brouk Pytlík. Oči se mu podivně leskly slzami... Nakonec, když všichni odešli, začal plakat na plno. Plakal dlouho, předlouho.

            Když nakonec přece jen doplakal, zeširoka se usmál na svět. Oprášil starou vizitku „Brouk Pytlík, práce všeho druhu“ a jen tak pro sebe poznamenal : „Teď půjdu hvězdám vstříc.“

* * *

            Bylo by jistě zajímavé vědět, co se v té době dělo na vesmírné lody Voyager. Ale to už je zcela jiný příběh.


3 názory

nyma
22. 09. 2007
Dát tip
Pomoc! t.

Celebrian
26. 02. 2007
Dát tip
tedy tedy, pěkně sem si početla hmmm...každopádně jestli se mi dneska bude zdát o oku, tak fakt nevím! :)

stanislav
22. 02. 2007
Dát tip
krásné počteníčko. roztomile zamotaňoučký a veskrze duchaplný!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru