Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jedna sobota a neděle

03. 03. 2007
6
13
1892
Autor
Narvah
Urval jsem si jednu sobotu a odjel k prarodičům. Dlouho jsem je neviděl, bydleli daleko. Když mě vlak vyhodil, šel jsem kolem elektrárny, kde děda kdysi dělal technickýho ředitele. V létě, když jsem tu byl naposled, se na zámku konaly slavnosti a bylo otevřený hornický museum. V patře byly různý přístroje a pak taky fotky a na jedný z nich byl děda. Celej nadšenej sem seběhl na náměstíčko, kde vyhrávala dechovka a snažil se ji přeřvat, aby se šel děda podívat. Nešel. Nevyškrábal by se do schodů. Prošel jsem přes novej most, kterej nedávno ukazovali ve zprávách. Z toho starýho prej sebrali kus pilíře a kus zábradlí a dali to do toho hornickýho muzea. Rok předtím dávali, jak tu odbouchli obrovskej komín, kterej tu zůstal nečinně stát, když zavřeli doly. Moc se mi k nim nechtělo a tak sem šel do zakouřenýho pajzlu, kterej stál u autobusáku. Z okna jsem viděl na jejich barák. Řekl jsem holce o pivo, postavil krokus, kterej jsem po cestě koupil babičce na okno a vytáhl knížku. Nechtělo se mi číst a tak jsem poslouchal, co si povídaj u vedlejšího stolu. Obličejem ke mně seděla tlustá ženská a vykládala dvěma prošedivělejm chlapíkům, jakou udělala chybu, když v masně koupila tu největší kotletu. Doma se totiž domákla, že většinu její váhy tvoří kost. Ti dva jí pořád skákali do řeči. Jeden vykládal, jak koupil anglickou a jak mu ji prodavačka špatně zabalila a ten druhej měl nějakej speciální recept na škvarky. Když ji ti dva přerušili, nikdy se nedala a za chvilku spustila znovu něco o jídle. A vždycky se jí na obličeji objevil takovej šťastnej výraz. Vypil jsem tři piva a vyrazil. Když mi babička otevřela, hodil jsem sebou na pohovku a poslouchal, kdo stihl od doby, co jsem tu nebyl, umřít. A pak taky o tom, jak k oknu, kde mají zebřičky, přiletěla vrána, rozepjala křídla a zobákem tloukla do skla. A taky o dravci, kterej odnesl v pařátech sýkorku, co jí na parapet sypala zrní. Pak přišel děda s obědem. Když jsme se najedli, šli si oba lehnout. Večer děda rozdělal víno, já jsem sklidil ze stolu a hráli jsme kanastu. Míchal jsem a rozdával a tak jsem každýmu vždycky šoupl nějaký žolíky navíc. Protože jsem v první hře udělal několik čistých kanast a uzavřel, došlo mi, že oba chtěli nejspíš udělat čistou ze žolíků a čekali, že jim ještě nějakej dojde. Pak začala babička vítězit. A to i přes to, že držela karty díky svým kloubům tak, že se vzájemně překrývaly a některé objevila teprve během hry. Pokaždé, když zavřela, ukázal děda, co měl a řekl, že by v příštím kole zavřel. Další den jsme jeli na oběd do Dělňáku. Měli tam levný meny, ale babička chtěla, abych si vybral něco drahýho. Děda mi naopak doporučoval, abych si dal z meny kuřecí na grilu. Pak přišel číšník a já si objednal to kuřecí. Jen co odešel s objednávkou třikrát kuřecí na grilu a hovězí vývar, babička se mě zeptala: „A proč sis nedal, Martínku, něco jiného?“ Málem mě umrtvilo. Řekl jsem, že jdu na záchod, ale šel jsme hrát fénix. Narval jsem do něho kilo a vrátil se zpátky. Po obědě jsme se šli projít k řece. Oni tomu říkali Lipno, ale jmenovalo se to tak jen proto, že když se řeka v těch místech tenkrát rozšiřovala, dostavěli Lipno. Slunko nám svítilo do obličeje a mi se pomalu šourali proti proudu. Pučil jsem si od dědy nůž a nařezal si pár oštěpů ze seschlých stonků. Pak jsem se jich střídavě ptal, co mám strefit. Když sem všechno vyházel, chytl jsem šutr a zeptal se babičky, jestli si myslí, že s ním přehodím řeku. Řekla že ne. Přehodil jsem. U břehu ležel kus polystyrénu. Nabodal jsem do něj stonky a babička mi dala posmrkanej kapesník, z kterýho jsem udělal plachtu. Když jsme to otočili, poslal jsme ji po řece. Vzal ji proud a já měl ukrutnou chuť se za ní rozběhnout, ale nemohl jsem. Koukal jsem, jak pádí a pořád jsme se ptal dědy, jestli ji ještě vidí. Pak mě odvezli autem na vlak. Babička byla nervózní, abych to stihl, a tak jsme na nádraží přijeli dvacet minut předem. Vlak tam ještě nebyl, ale babička vylezla z auta a vyhlížela ho. Zůstal jsem s dědou v autě a poslouchal Mozarta. Pak jsem spatřil babičku, jak na nás gestikuluje rukama. Děda dělal, že ji nevidí, aby ji naštval, a když už to trvalo dlouho, řekl jsem, že jdem. Přijel takovej motoráček s oknama na kličku a trvalo další čtvrthodinu, než zvedl kotvu. Pořád jsem povídal, že se brzo uvidíme a babička říkala, že to není jistý, ale že by ráda. Děda tam stál, měl trochu červený tváře a neřekl ani slovo. Když jsme se rozjeli, tak jsem jim zamával. Vlak jel tak dvěste metrů po rovince, děda s babičkou byli menší a menší a já jim pořád mával. Věděl jsem, že těsně před zatáčkou mi taky zamávají.

13 názorů

Jade
17. 03. 2007
Dát tip
je to takovy jednoduchy a poctivy. docela to na me zapusobilo...

Vitex
10. 03. 2007
Dát tip
Čisté, elegantní. O něco podobného jsem se kdysi pokoušel (nepříliš úspěšně). Nejzajímavější próza, co jsem tady za poslední dobu četl. * *

reka
08. 03. 2007
Dát tip
hm, prijde mi, ze pises jinak nez driv. osobne mi vic sedely tvoje starsi veci. bylo v nich vzdycky neco divnyho, to bylo fajn. tohle je podle me jen takovy obrazek, takova impresionisticka skica, coz me zas moc nebere. mne to jinak ted docela pise - mam napady a tak; jediny, ceho se mi silne nedostava, je cas...

Alojs
05. 03. 2007
Dát tip
no však jo :)

Narvah
05. 03. 2007
Dát tip
tos pochopil špatně. kašli na to.

Alojs
05. 03. 2007
Dát tip
jestli píšeš čistě pro sebe (tak jsem to pochopil), tak proč to potom hážeš tady?

Narvah
05. 03. 2007
Dát tip
ani mi to nepíše. ale asi píšu trochu jinak. nějak mi přestala fungovat fantazie. o ty?

reka
05. 03. 2007
Dát tip
tobě to teď nějak píše, ne? a taky ti to bohužel nějak maže, pořád jsem odkládal, že si přečtu, co sem dáváš, a teď koukám, že už si to asi nepřečtu. tohle mě nějak nezaujalo, i když je tam pár dobrých momentů, jako třeba Lipno. Fajn. Ale celkově mi to přijde, jako by to byla jen vyseknutá část z nějakýho blogu.

Narvah
04. 03. 2007
Dát tip
alojs: mně nejde ani o fórky, ani o rozjezd, ani o pointu, ani o to, abych opodstatnil námět, ani o závěr a smysluplnou tečku. a nejde mi ani o tipy a o "supr" kritiky. myslím, že naše pojetí literatury je diametrálně odlišné.

Alojs
04. 03. 2007
Dát tip
je tam náznak určitého základu, ale opět mi to přišlo jako vyprávění "odnikud nikam". Přesto můj zrak nepřeskakoval jednotlivé úseky a poctivě četl. Čili - nebylo to žádné utrpení, slušně to plynulo a sem tam jsem se pobavil nad nějakým tím fórkem. Chyběl mi jen ten závěr, nějaký smysluplná tečka. P.S.: jsou zde nahromaděné "suprové" kritiky

fungus2
04. 03. 2007
Dát tip
**

Líbí

ceder_john
03. 03. 2007
Dát tip
dobrý

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru