Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Deník 11

06. 03. 2007
5
11
2832
Autor
Piscis

29. června 2001  pátek

Vysvědčení dopadlo aspoň trošku podle mých představ. Vlastně už chodím do školy zase celkem ráda a celkem mi to tam jde. Tedy až na tělocvik – ten nenávidím.

Večer jsme měli slučák s děckama ze základky, tak jsme tam s Kudlinkou na chvíli zašly. Byl tam i Matěj a docela se ke mně měl. I Kudlinka to povídala. Nechápu, proč se ke mně tak chová, když mě chce jenom za kamarádku.

Ostatní říkali, že jsem se změnila. Prý teda k lepšímu (naštěstí). Nevím, žádnou změnu na sobě nepozoruju.

 

14. července 2001  sobota

Krákora se pomalu stěhuje k babičce. Bude tam totiž od září chodit do školy (vzali ji na zahradnici), takže se bude mít zhruba jako prase v žitě. Hrozně moc jí závidím, že nebude muset bydlet s maminkou. Já sním o tom, že se dostanu na vysokou někam hodně daleko a že dostanu koleje. Jenže to bude až za dva roky. Taková dlouhá doba! A Krákora to bude mít už za necelé dva měsíce. Dneska jí tata maloval pokoj. Dokonce bude mít i vlastní pokoj! Jak já bych si to přála! Měla bych aspoň kousek něčeho svého, mohla bych se tam zavřít a vybrečet, takhle nemůžu. Nechci, aby někdo viděl, jak brečím. A Krákora by mi nebrala moje věci, nebo by k nim aspoň neměla takový přístup. A maminka by neměla svoje věci u mě v pokojíčku, jako je má teď. Bylo by to nádherné.

 

22. července 2001  neděle

Jsme celá rodina na dovolené ve Velkých Losinách. Bydlíme ve stanu a je to hrůza. Maminka večer pořád tatu okřikuje, ať nechrápe, tata chrápe, místa málo….Nebaví mě to. Možná, kdyby to bylo bez maminky, možná by mě to bavilo, ale takhle se pořád bojím těch jejích pohledů – tohle můžeš, tohle ne, tohle řekni, tohle ne…. S Krákorou jsme chtěly jít pěšky zpátky k babičce do Zábřeha.. Asi je to blbost, ale já chci prostě pryč. Navíc dneska se Krákora ztratila. Všude jsme ji hledali, ale ona nikde. Už jsme si mysleli, že se fakt sebrala a šla pěšky. Tata vzal auto a jeli jsme cestou k babičce, ale nepotkali jsme ji. Ona se nakonec vrátila sama. Prý potkala nějakou holku a ta ji pozvala k nim domů, tak byla u nich. To je teda zodpovědnost – vlézt k cizím lidem domů! A pak že se mnou jsou problémy! To vidím s kým jsou problémy! Já bych tohle neudělala.

 

25. července 2001  středa

Byla jsem s Kudlinkou a Minutkou na bazéně. Nechtějí tam se mnou moc chodit, protože jsem prý moc hubená a ony si vedle mě připadají tlustější než jsou. Ale jinak to byla celkem sranda. Vodu – tu já mám tuze ráda.

 

27. července 2001  pátek

Každý den, když si maminka lehne do ložnice, si mě k sobě zavolá s tím, že si chce povídat. Jenže po pár minutách, někdy i vteřinách, se to celé změní v její monolog. Vysmívá se mi a ponižuje mě. Možná ona to tak nebere, ale na mě to tak působí. Prý si nedokážu najít kluka a zajistit si, aby se mnou chodil, nejsem schopná se s lidmi normálně bavit…..nadává mi i proto, že se jí údajně nelíbí můj hlas. Jenže ten přece nemůžu změnit. Je toho moc, co mi vykládá, ale vždycky skončí u tohoto. Nevím, co jí mám na to říkat, někdy neříkám nic, ale to stejně nepomůže, pořád si mele svou jako kolovrátek a pořád to samé, třeba celé odpoledne. A když něco řeknu, třeba jí v něčem odporuju, je to to samé. Neustále mi dává za příklad Ivetu, kterou viděla tak 5 minut za celý život a myslí si, bůhví jak není dokonalá. Nemusím už sice držet, ale tohle mi přijde mnohem horší.

 

1. srpna 2001  středa

Přijela babička. Měla jsem z ní radost, i když maminka nás nenechá ani chviličku samotné a chodí za námi jako ocásek. Dokonce ani babičce nedovolí, aby mě objala. Nadává jí i za to, že se na mě jen dívá!

Babička odjela už dnes a jak už to u nás chodí – s pláčem. Máme totiž v koupelně pračku, která bývá věčně špinavá, pokapaná od vody, od pasty… Nevím teda, jak se na ni ta pasta může dostat, ale to je jedno. No a babička tu pračku umyla. Maminka, když to zjistila, začala zuřit a nadávat jí. Pak na tu pračku schválně vymačkala pastu a popiplala ji. No a babička odjela. A dobře udělala. Škoda, že taky nemůžu odjet kdy se mi zachce.

6. srpna 2001  pondělí

Mám v sobě prázdno. Necítím vůbec nic. Není ve mně už ani jeden jediný pocit. Ani smutek, ani strach a ani radost. Prostě nic. Marně se snažím nějaký vydolovat. Jediné, co cítím je, že mi tluče srdce. Cítím, jak mi krev pulsuje i v konečcích prstů. Ale jinak nic. Nechci nich dělat, ani nevím, co dělat. Slyším jen ten její hlas. Už víc než hodinu, možná dvě, nevím, nedokážu odhadnout čas. Nenávidím ten hlas. Ten tón, kterým k němu mluví. Je to stejný tón, kterým mluví ke mně. Jak jen může někdo mít v hlase tolik ironie? I když je teprve odpoledne, chce se mi spát. Přeju si usnout a už se neprobudit. Bývá mi moc hezky, když spím.

 

10. srpna 2001  pátek

Šly jsme s Kudlinkou na diskotéku s nějakými holkami od nich ze školy. Jsou divné. Pořád kouří, mluví sprostě, vlastně jsem si s nimi neměla moc co říct, takže jsem se celkem nudila. Pořád mi říkaly, že se líbím jakémusi klukovi, jenže on byl jako ony, tudíž nic pro mě.

 

12. srpna 2001  neděle

Myslela jsem, že už bude aspoň na chvilku klid, ale vydrželo to snad jen půl minuty. Včera se tata s maminkou celý den (s miniaturními přestávkami) hádali a dnes už od rána taky. A to je skoro večer. Tata leží v obýváku a maminka mu tam pořád chodí a nebo na něj řve z kuchyně.

„Tím, že ses válel? To si nespomináš jak děcka chodily: tato proč se pořád váliš? Nespomináš na to? Ses nadělal někde u prdele, třeba u sestřičky nebo bůhví kdo co chtěl že? Tak vysvětlil bys mně to prosimtě? Šlo by to vysvětlit? Když su pro tebe tak zhnilá. Ano? Na co teďka se vymluviš? Čekám…..

B. já čekám! Znáš nějakó ženskó kerá by to tak zvládla sama co? Znáš nějakó? B.? B., znáš nějakó ženskó kerá by tady toto tak všechno sama zvládla? Vychovat sama děcka, eště se starat o rodinu? Vo domácnost? No jenom tak řekni esi znáš nějakó. Já si to ráda poslechnu, já si s ňó ráda povykládám!“

Moc dobře si pamatuju na to, jak mi maminka vždycky nakázala jít za tatou a na něco se ho ptát, když ve dne nebo k večeru spal. Dělala jsem to strašně nerada, nikdy jsem nevěděla, na co se ho zeptat, protože mi to vždycky připadalo blbé a vždycky jsem se bála, že přijde na to, že se ho ptám schválně, aby se probudil….Jenže kdybych ho nechodívala budit, maminka by mi přidala hodiny, což by bylo ještě horší. Tak jsem radši vždycky šla. Někdy mi hodiny přidala tak i tak, protože jsem se zlobila, že pořád musím chodit já a Krákora že nemusí. Někdy aby to nevypadalo, že musím jít zase já, řekla maminka, ať jdeme říct něco tatovi. Ale vždycky, když něco řekla takhle v množném čísle, platilo to na mě. Krákora totiž nereagovala a když jsem ani já nešla, naštvala se maminka akorát na mě.

 

18. srpna 2001  sobota

Ráno mě maminka vzbudila s tím, že do půl hodiny mám být nachystaná, že jdeme do města. Jenže mně ráno všechno trvává, než se pořádně probudím a proberu, je hned aspoň čtvrt hodiny pryč. Jen samotná snídaně mi vždycky trvá nejméně půl hodiny, protože já ráno rychle jíst nedokážu. Jím teda vždycky pomalu, ale ráno obzvlášť. Maminka samozřejmě už po snídani měla a vzhledem k tomu, že se ani ráno neumývá (teda aspoň já ji v životě neviděla) a chodí v tom, v čem většinou spí (maximálně přehodí sukni), tak už byla vlastně nachystaná. Já se šla nejdřív umýt. Za prvé, mě to aspoň trošku probralo a za druhé, po jídle by na mě maminka stejně začala řvát, ať se obleču a jdu a na nějakou hygienu bych neměla čas. To maminku samozřejmě naštvalo, prý je důležitější se najíst než si něco plácat na ksicht. No a tím zase začal její nadávkový monolog o tom, jaká jsem neschopná, že v životě nic nedokážu, že si neumím najít kluka….a přitom mi nadávala, že jsem štětka. Aspoň, že přitom ležela v ložnici, já v kuchyni jedla, takže neviděla, že jsem přece jen občas nějakou tu slzu nemohla zadržet. Je dobře, že to neviděla. Vůbec se mi nechtělo jíst. Strašně těžko se mi jí, když mi někdo nadává. A ona mi u jídla nadává často. Mám pocit, že to nedokážu spolknout, polykám úplně silou, jinak bych to přežvykovala donekonečna. A když už to spolknu, po každém soustu cítím, že se mi chce zvracet. Nikdy jsem se teda v takové situaci ještě nepozvracela, ale moc k tomu nechybí. A spěchat při tom jídle je pro mě úplně nemožné.

Nakonec jsem se nachystala za necelou hodinu. Bylo něco málo po třičtvrtě na  9 ( maminka mě vzbudila v 8) a maminka řekla, že chtěla jít o půl, že už je pozdě a že nikam nejde. A ležela a nadávala dál. Tak jsem se převlékla do domácího a byla jsem doma.

 

 

22. srpna 2001  středa

Dneska mi maminka nadávala, protože jsem nestihla být hotová – to znamená přichystaná na spaní, včetně vyčištěných zubů a ležet v posteli – dřív než večer přišel tata domů. Nevím proč kvůli tomu vždycky tak vyvádí, jen jsme se s tatou potkali v kuchyni a pozdravili se. Nic víc.

 

24. srpna 2001  pátek

Kudlinka mi navrhovala, že půjdeme do Dukly, ale nechci. Nechci nikam jít ani nikoho vidět. Nechci se před nikým přetvařovat a dělat šťastnou a spokojenou, když se cítím tak mizerně, jak se teď cítím. Nenávidím se za ty svoje nálady.

 

25. srpna 2001  sobota

Všimla jsem si, že poslední dobou hrozně špatně jím. Prý jím špatně odmalička, ale mně to přijde jako špatné až teď. Nechci jíst porce, jaké mi připraví maminka. Dává mi toho moc a já se pak cítím akorát unavená a přeplněná. Vůbec nemám hlad. Přijde mi, že snad ještě než strávím jedno jídlo, už musím jíst další. A taky mi vadí, že musím jíst pokaždé až jako druhá. První jí Krákora. A když je v jídle třeba kmín, vyndá ho z pusy a skládá ho na okraj talíře. No a na ten samý talíř dostanu potom jídlo já. A kdo se má při tom na ten poslintaný kmín dívat?

 

27. srpna 2001  pondělí

Odpoledne, když jsem byla s maminkou sama doma, protože tata byl jako obvykle někde pryč – nevím kde a Krákora kdesi venku, mi maminka řekla, že prý půjdu do blázince. Že se mám sbalit, že tam volala a že si pro mě za chvíli přijedou. Věděla jsem, že to je blbost, přece na tom nejsem ještě tak špatně. Navíc mi maminka ani neřekla do kterého a proč. Pořád jenom, že prý nejsem normální a ať se balím. Nechtěla jsem se s ní dohadovat, tak jsem se začala balit, jako bych opravdu někam měla jet. Když už jsem to skoro měla, přišla Krákora a že co se děje. Tak jsem jí povykládala, co mi maminka říkala, no a maminka na to, že nic takového neříkala a ať se nebalím. Tak jsem to zase zpátky vybalila. Ale říkala to! Přece nejsem blázen, abych si tohle vymyslela! Přišlo mi spíš, jako kdyby ona sama nevěděla, že mi to přikázala. A nebo je tak dokonalá herečka.

 

30. srpna 2001  čtvrtek

Četla jsem tuze zajímavou knížku o spánku a snech a řekla jsem si, že si zkusím svoje sny zapisovat. Ne proto, že bych z nich třeba věštila, to ani neumím, ale jen tak, protože by to mohlo být zajímavé. Tady je ten dnešní:

Je večer. Krákora přinesla domů nějaká dvě zvířátka. Ptám se jí, co to je a ona že blechy, prý sameček a samička, aby se nám rozmnožily. Vypadá to spíš jako myši. Jedno jí beru a na světle zeleném hadru ho dávám na zem ke své skříni. Je to samička – zelená, tělo má jako tahací harmonika a hýbe se jako červ. Má miniaturní nožičky s drápky (jako zmenšená noha myši). Nedotýkám se jí, ale připadá mi slizká. Krákora se samečkem se uvelebila na mé posteli na polštáři. Peřinu mám shrnutou u zdi a na ní leží maminčina sukně. Sameček je čilý, černobílý.  Krákora říká, že vlezou na mě nebo na Cleu. (Ty blechy až se rozmnoží). Představuji si Cleu s blechami (normálními). Najednou je sameček na zemi a honí mě (jako Jerry). Uteču z pokojíčka. Říkám Krákoře, ať ta zvířata vyhodí, ale ona se jen ironicky směje. Naléhám, pořád je protivná. Jde do obýváku a zpátky a já s ní. Začnu na ni křičet, ale ona nic. V obýváku se svítí. Připadám si hrozně bezmocná a vzteklá. Myslím na to, že bych ji nejradši zabila. Jdu do ložnice k oknu. Venku i v ložnici je tma, venku navíc bouřka. Nejde mi odhrnout záclona. Když ji přece jen odhrnu, zablýskne se a já vidím svou tvář v okně. Trvá to jen vteřinu a tvář v okně je modrá. Otevřu okno. Potom se vracím do pokojíčka a chci zvířata vyhodit z okna. Beru samičku. Je pořád na zemi u skříně. Nesu ji v hadru, na kterém byla a ona se začne vrtět, proto ji zabalím do hadru víc a zmáčknu. Ona mě ale píchá, myslím, že drápky. Je to nepříjemné, ale nesu ji dál. Najednou je celá mokrá ona, hadr i moje ruce. Krákora říká, že vypouští hnis. Položím ji na okraj mé postele. Po chvíli je prostěradlo kolem také od hnisu. Přichází maminka z práce a mně se trochu uleví. Když se dozví, co se děje, říká Krákoře, že zítra nevyjdeme dřív než ve třičtvrtě (nevím na kolik a kam, napadá mě třičtvrtě na devět a do knihovny). Nechci se jí na to ptát, aby se moc nerozzlobila. Krákora má zvířata vyhodit, ale nemůže najít samečka. Na mé posteli je najednou igelit. Je položený uprostřed postele, nesahá až ke krajům a táhne se až na zem, za Cleinu klec. Krákora hledá samečka. Vezmu hadr a chci prostěradlo umýt od hnisu. Samička se zeleným hadrem už tu není.

To je celé, akorát mě ještě pak napadlo, že si v tom snu nevšímám, jestli věci v pokojíčku jsou umístěny jako ve skutečnosti a nevím, co mám oblečené. Samička umírala. A ještě mě napadlo, že nevím, odkud Krákora ta zvířata přinesla. Myslím, že je našla venku, ale nebyla špinavá – venku přece pršelo, musela by být od bláta.

 

5. září 2001  středa

Matikářka je nějak přehnaně aktivní. Prý si máme do 14ti dnů zopakovat celou goniometrii. Baba! Se Salamolkou už zase pilně navštěvujeme uličku. Ona tam chodí kouřit a já chodím s ní a povídáme si. Líbí se mi jak je ohleduplná. Fouká kouř tak, abych ho necítila. Stojí kus ode mě a popochází sem a tam a vždycky si stoupne tak, aby vítr nefoukal kouř z cigarety na mě. Tohle se mi, když jsem s Mišutkou, stát nemůže. Ta, když kouří, je jí jedno, jestli mi to voní nebo ne.

 

8. září 2001  sobota

Ráno maminka zase spustila, že jdeme do města a i přestože jsem se jako vždycky nestihla nachystat do doby, kterou mi na to maminka vyměřila, šly jsme. Jenže mi celou cestu nadávala, že jsem pomalá, neschopná a hnusná……Ve městě jsme potkaly Matěje. Jen jsem ho pozdravila a šly jsme dál a ona dál nadávala, že nejsem normální, že normální holka by takovou příležitost využila a bavila se s ním, ale já ne, protože jsem neschopná. A ten její hovor jsem poslouchala celý zbytek cesty po obchodech i cesty domů a i doma. No jak bych si s ním taky mohla vykládat, když jsem měla co dělat, abych nebrečela? Když mi bylo hrozně, protože mi od rána pořád jenom nadávala? Nechtěla jsem nikoho vidět, natož se s někým bavit. Chtěla jsem být sama a jen brečet a brečet, aby mi bylo líp. Doma mi ještě taky nadávala a pak najednou snad během 5ti minut, ani ne, byla normální a dokonce se na mě usmívala a dělala jako by se nic nestalo. Někdy mě udivují takovéto změny nálad. Podle mě je to hodně prudká změna a neznám nikoho jiného, kdo by nálady měnil takhle rychle. Já sama to nedokážu. Nemůžu se začít chovat, tak rychle jako ona, že se nic nestalo, že mi to vůbec nevadí a že mi z toho není ani trochu smutno. Spíš naopak. Potřebuju být sama, vybrečet se a někdy mi trvá celý zbytek dne, než mě ten smutek přejde. Nejlíp mi je, když se z toho vyspím.

 

9. září 2001  neděle

Sen: Jsme s Krákorou u toho vysokého domu, co je blízko nemocnice. Nějaký kluk chce, abych mu vrátila jeho učebnici. Mám jich v ruce několik a jednu mu dávám. Nemohu přečíst jejich názvy. Kluk s kolem přejde na druhý chodník až na trávu. Ohlédnu se a vidím, jak sedí na kole, pravou nohu má bosou a levou obutou. Levou nohou se odráží jako na koloběžce a pomalu jede. Pravou nohu má ve vzduchu, zraněnou. Krákora chce zabočit, ale já ji táhnu rovně. Říkám jí, že nechci, aby ten kluk věděl, kde bydlíme. Rozběhneme se směrem k Osvobození. Běží se mi lehce, Krákora utíká vedle mě. Bojím se, že jí nebudu stačit. Při běhu udělám pár pohybů rukama jako bych plavala. Zastavujeme se. Krákora říká, že nemůžeme běžet, protože jí z kapsy vypadávají kovové libry. Domlouváme se, kudy půjdeme. Navrhuju z kopce dolů a pak kolem Roztexu nahoru a domů. Najednou jsme sice zase na Osvobození, ale mezi domy. Dívám se, jestli nás kluk nesleduje. U jednoho vchodu je opřené jeho kolo. Doufám, že nás neviděl a jdeme pryč. Zahneme do nějaké uličky a najednou jsme před naším domem. Ještě se rozhlížím, jestli někde není kluk s kolem. Není. Jdeme na chodbu. Dívám se na naši schránku a vidím, že kromě našeho jména jsou tam přilepeny papírky s propiskou napsanými a několikrát obtaženými čísly. Podívám se do schránky, ale nic v ní není. Jdeme po schodech nahoru a slyšíme, že u nás doma zvoní telefon.

To v kuchyni opravdu zazvonil telefon a probudila jsem se.

 

14. září 2001  pátek

Dneska na mě maminka řvala, protože šla do Dědic, mezitím začalo pršet a ona po cestě domů zmokla. Tak nadávala, že prý jsem jí měla přijít naproti s deštníkem.

 

15. září 2001  sobota

Tata nadával mamince. Nadávají se teda skoro v jednom kuse, ale většinou myslím začíná maminka. Tentokrát to bylo, protože maminka nechala v ledničce mléko, které asi bylo nějak blbě nahnuté nebo nevím, prostě kapalo dolů až do spodních poliček. U nás v ledničce má totiž horní dvě poličky maminka, já a Krákory a spodní dvě tata. Tak nadával, že ty jeho byly pokapané a že to maminka neutřela.

 

17. září 2001  pondělí

Asi bych teď měla být hodně šťastná a v pohodě, ale nedaří se mi to. Krákora bydlí v Zábřehu u babičky, takže mám pokoj pro sebe (teda pokud zrovna nejede na víkend domů). Maminka někdy chodí na odpolední, takže se některé týdny vidíme hodně málo, takže mám celkem klid. A tata odjíždí v pondělí ráno a vracívá se ve středu nebo ve čtvrtek, výjimečně v pátek domů. Bývám tedy dost sama, jak jsem si vždycky přála, ale zdá se mi, že mi je snad ještě hůř než dřív. Je mi tím víc hůř, čím víc si opakuju ty důvody proč bych měla být šťastná. A nechápu, proč nejsem. Většinou přijdu ze školy a nedělám nic. Jenom sedím a brečím. A přemýšlím nad tím, proč jsem tak nemožná. Chtěla bych být chytřejší. A hezčí. A ne tak naivní a hloupá. Chtěla bych být veselá a smát se. Maminka mi pořád říká, že jsem bručoun, jenže kde mám vzít důvod ke smíchu? Chtěla bych zažít jeden jediný den s nějakou jinou maminkou. S mou vysněnou maminkou. Jenže taková neexistuje. A já jsem blbá, že pořád takhle sním. Jen sním nebo brečím. A přemýšlím o tom, jak by všem bylo líp, kdybych nebyla. Možná, že opravdu jednou skončím v blázinci. A možná mi tam i bude dobře. Ani nevím, co mě trápí, ale bolí to moc. Nechci ani chodit do školy, nechci nikoho vidět a nechci vůbec nic dělat. Nemám na nic sílu. Všem se snažím vyhýbat, abych byla sama a když jsem sama, tak mi je zle. Sama sobě si vyčítám, že jsem neschopná a jsem. Maminka má pravdu.

 

20. září 2001  čtvrtek

Dneska jsem byla za Nastěnkou. Už za ní nechodím do školy, protože už neučí. Odešla do důchodu. Šly jsme se projít ven a vyvenčit jejího Arámka a mně je po dlouhé době zase hezky a mám radost. Jak jen to děláš Nastěnko, že mě vždycky tak povzbudíš?

 

22. září 2001  sobota

Nikdy se mi ráno nechce vstávat. A o víkendu, když nemusím do školy bych chtěla spát hodně dlouho, jenomže vždycky se rozletí dveře do pokoje a maminka řve, ať vstávám. Opravdu moc příjemné probuzení! A pak se diví, že ze mě hned po ránu je bručoun. No kdo by se radoval, kdyby ho někdo budil s nadávkami a křikem? Nechce se mi vstávat, protože nechci začít nový den. Nechci vstát a žít. Chci jenom spát a snít. Nic víc. Jen v těch snech je mi dobře.

 

29. září 2001  sobota

Sen: Máme hodinu angličtiny s paní, kterou normálně míváme na zeměpis. Ta zkouší slovíčka. V ruce mám svůj sešit s latinou, co mě učila Kudlinka, ale neučím se, protože nic neumím a na učení už je pozdě. Postupně jsou všichni zkoušeni. Vedle mě sedí Kudlinka. Ta když jde k tabuli, vezme si můj sešit do latiny a všechno z něj přečte. Tamara sedí ve druhé lavici v řadě u okna. Učitelka teď stojí také u okna a Tamara jí říká, ať vyvolá mě. Povídám Kudlince, že mě tím naštvala. Za chvíli jdu k tabuli. Učitelka sedí na první lavici v prostřední řadě. Ptá se mě, co je to babiččina zahrádka. Nemůžu si vzpomenout, kde jsem tu zahrádku viděla. Odpovídám jí, že to je zahrádka vysoko v horách, kde se pěstují kytky, které jsou vzácné a jinde nerostou. Pak se mě ptá, jestli věřím v Boha a říká něco o přívěšku. Podívám se na svoje břicho, jestli tam uvidím přívěšek. Na sobě mám oblečené černé kalhoty, černý svetr s kapucí a bílé tričko. Vysvětluju jí, že ano i ne. Říkám:“Podle velkého třesku Bůh neexistuje, ale už třikrát po sobě se mi staly věci, podle kterých myslím, že je.“ Myslela jsem přitom na to, jak maminka byla nemocná a já jsem jí třikrát řekla, že potká doktora a ona ho pokaždé potkala. Pak jsem si šla sednout zpátky do třetí lavice. Učitelka stála zase vedle mě a ptala se Kudlinky, jestli večer někam půjde, ona odpovídá, že ano a mě mrzí, že se mě nezeptala, jestli chci jít také. Pak jdeme do skříňky. Jdu zase od skříňky v papučích a bez bundy domů, takže se zase vracím. Mám strach, abych nepotkala nikoho známého a nemusela mu to vysvětlovat. U vedlejší skříňky stojí holka, která sedí v latině přede mnou. Má na sobě riflovou košili. Chce ode mě, abych jí zanesla na chodbu k židlím batoh a klíče. Říkám jí, že jí dám klíče do boční kapsy a udělám to. Ona mi povídá, že si kupovala nový rolák a bundu. Najednou je u nás Dana a říká, že má také nový rolák a že v něm má dobrou postavu. Pak jedu na kole přes nějaký most, pod kterým teče řeka. Kolem je zelená tráva. Jedu až dojedu na začátek dopravního hřiště. Je tam maličký, ale prudký kopeček (ten tam ve skutečnosti není). Dolů jde zrovna nějaká malá holka se třemi nebo čtyřmi psy. Seskočím z kola a vyjdu ho pěšky. Pak se ocitnu někde jinde (nevím kde) a vidím Milenu jak ještě s někým leží na dece. Podívám se na svoje nohy. Mám oblečené krátké bílé kraťasy a bílé ponožky. Nemám boty. Moje nohy mi připadají opálené. Vejdu do domu, u kterého stojím a zjistím, že jsem u babičky v Morkovicích. Ptá se mě, jak jsem si zajezdila. Jdu do nějakého pokoje, ale nic než koberec v něm není. Chodím dál až se dostanu do kuchyně. Na lince jsou dvě vydlabaná jablka. Vím, že se něčím naplní, dají se do mikrovlnky a budou ke svačině. Babička přijde do kuchyně a mně se moc chce jet do Dědic.

 

4. října 2001  čtvrtek

Ve škole jsme měli přednášku dr. Uzla. Ne, že bych se dozvěděla něco nového, člověk většinou stejně dávno už všechno, co říkal, ví, ale aspoň jsme se chvíli neučili.

Jím čím dál hůř. Dřív jsem občas cestou do školy vyhodila snídani, ale teď, co mívá maminka odpolední obědvám málo a svačina a večeře taky není nijak slavná. Nemám na nic chuť. Nejsem schopná nic dělat. Buď brečím nebo se dívám na televizi. Ta mě aspoň na chvíli odvede z reality. Je mi jedno na co se dívám. Prostě pustím televizi a dívám se do té doby než jdu spát. Někdy ani nemám na to, abych se odlíčila a vyčistila si zuby, natož se ještě nějak složitě umývat. Nemám na to sílu, je mi hrozně smutno a nevím, co mám udělat, aby mi bylo líp. Ani nevím, jestli chci, aby mi bylo líp. Bojím se, že mi dělá radost, trápit se.

 

8. října 2001  pondělí

Sen: Profesor Drkotal nám vykládá o sexu ve středověku. Do třídy přichází bývalý Krákořin třídní a sedá si do prázdné 1. lavice v řadě u okna. Já sedím na místě, kde sedím i ve skutečnosti. Třídní po chvíli vstane a zakrývá Drkotalovi pusu. Ten ale mluví dál a tak si znovu sedne. Říká Jirkovi, aby mu dělal poznámky a všechno napsal. Jirka si jde sednout k němu celý červený a píše. Ten třídní si chce někde stěžovat.

 

9. října 2001  středa

Kudlinka mě pořád přemlouvá, ať s ní v pátek jdu na nějakou tu diskotéku, ale nechci. Chci být sama. Aspoň se nemusím tvářit vesele, když je mi hrozně. Taky nevím, jak bych vysvětlila, že je mi hrozně. Nevím, proč mi tak je. A taky nechci poslouchat ty kecy o tom, že jsem hubená. No tak jsem no! Chtěla bych přibrat, jenže nemám na jídlo ani pomyšlení. Nemám na to chuť. A u Kudlinky se snaží nacpat toho do mě co nejvíc. A sama Kudlinka drží dietu. Fakt příjemné, když někdo někoho pořád pobízí k jídlu a sám drží dietu.

 

11. října 2001  pátek

Sen: Jsem ve škole na chodbě u schodů a opírám se o zábradlí. Se mnou je tu ještě Mišutka, Iveta a pár lidí. V aule je výstava a chodí se na ni k nám dívat i jiné školy. Právě přichází nová skupina. Nějaká profesorka jim říká, že mají počkat, až ta skupina před nimi odejde. S přicházející skupinou jde učitelka, která mě měla na základce z výtvarky a Petr. Přemýšlím, na kterou školu teď Petr chodí a na které škole teď ta učitelka učí. Chci říct Mišutce, že Petr je můj bývalý spolužák, ale neříkám jí to. Potom jsem s nějakými dvěma mladšími holkami na nějaké průlezce, o které si povídáme a najednou jsme u nás doma v kuchyni. Pak mám angličtinu. Sedíme všichni u dlouhého stolu. Sedím v čele a Mišutka přes roh vedle mě. Kdo je tam dál nevím. Máme profesorku češtiny, na kterou ale nevidím. Před sebou mám otevřený pracovní sešit, ve kterém je natištěno několik sloves. S jejich pomocí máme napsat nějaký článek. Dělám ale něco jiného a tak když češtinářka začne vyvolávat ostatní, aby svou práci přečetli, přemlouvám Mišutku, aby mi tu svou kdyžtak půjčila. Mišutka nechce a češtinářka mě vyvolá. Nakonec Mišutku přemluvím a ptám se češtinářky, jestli to mám číst česky, ale ona neodpovídá. Tak začnu číst česky. Něco nemůžu přečíst, proto se nenápadně Mišutky ptám, co je to, ale ani ona to po sobě nepřečte. Najednou v tom sešitě vidím obrázek s ulicí, domkem a vraty, tak čtu něco o té ulici. Vlastně jen hledím do sešitu a vymýšlím si. Češtinářka mě kritizuje, že dělám pomlky. Nejradši bych se propadla. Nakonec začnu číst i to, co je v sešitě natištěno a co jsem číst neměla. Pak čtu něco o tom, že zvony zní a zpívají. Když dočtu, tak už je z mého místa na češtinářku vidět. Nenápadně vracím Mišutce její sešit a češtinářka nám jde pustit video.

 

 

12. října 2001  sobota

Sen: S Krákorou a maminkou jsme v Dědicích. Maminka jde ke slepicím, prohlíží si ten jejich kurník a zase jde ven a tak se to několikrát opakuje. Potom jdeme na zahradu. Najednou je všude kolem nás špinavá voda. Sahá nám asi tak do pasu nebo i výš. Maminka v ní začne plavat a já vylezu na branku. Pak voda zmizí (necítila jsem vůbec mokro) a my pořád na někoho čekáme. Nakonec přijde nějaký muž v uniformě. Jdu k němu, říkám jen:“Ach, Marku“  a políbím ho. Potom všichni jdeme ke slepicím a odněkud nám voda říká, že je živá. Nevím, co se děje potom, ale najednou se voda smrští do malé žárovky. Sen ještě pokračuje, ale už nevím jak.

 

13. října 2001  neděle

Sen: S někým se miluju a ráno se probudím v jeho posteli. Rychle si lehnu do své, aby o tom nikdo nevěděl. Chci se s Krákorou odstěhovat, ale Krákory jsou dvě. Jedna chce jít se mnou a druhá ne. Tu, co s námi nechce jít, zamknu v obýváku, ale ještě nám brání v odstěhování se maminka. Tak si vezmu nůž a namířím ho proti ní. Pak si s Krákorou balíme věci. Rozhodneme se, že si je dáme k Soně. Potom jdeme na Osvobození. Tam nám nějaké dvě holky řeknou, že se na Osvobození rozdělují byty a zavedou nás za tím, kdo je přiděluje. Čekáme na něj před nějakým domem. Stojí tam s námi ještě dva Francouzi. Francouz na chvíli odejde a Francouzka zůstane. Do domu vchází muž a žena. Ti přidělují byty. Říkají, že mám jít s nimi. Pak jsme v nějaké kanceláři. Dostávám sešit, kam si mám psát jak dlouho jsem v bytě a pak ještě nějaké pochvaly. Pořád se mě na něco ptají. Zjišťuju, že ta žena má vyšší postavení než muž a že v domě bydlí samí mladí lidé jako já.

 

14. října 2001  neděle

Maminka šla do dědic a mezitím začalo pršet. Tak jsem, poučena nedávnou událostí, vzala deštník a šla jí naproti. Došla jsem až do Dědic a ona nikde. Měla jsem strach, že mi zas vynadá. Vrátila jsem se domů a ona už byla doma, šla totiž jinou cestou, takže jsme se minuly. Ale ani moc nenadávala. To mě překvapilo.

 

19. října 2001  pátek

Včera jsme dostali za úkol napsat seminárku o nějakých náboženstvích a sektách. Každý dostal jedno, na mě připadli Svědkové Jehovovi. No a dnes jsem je potkala. Celý život nic a teď, když je potřebuju, se mi připletou do cesty. To je dobré. Bylo to tak, že jsme šly s Mišutkou o přestávce do stánku koupit si křupky na angličtinu. Abychom se tam nenudily. V angličtině totiž bývá strašná nuda, většinou si tam každý dělá, co chce a když se dělá nějaké cvičení a přijde na něj řada, tak se prostě zeptá, kdo byl poslední a kde skončil no a potom podle vzoru, nebo mu to někdo chytřejší napoví, vytvoří větu. Učitel na to nic, ten nemá žádnou autoritu. Já si většinou taky něco čtu nebo dělám úkoly na další hodiny. Nebo s Mišutkou hrajeme piškvorky a jíme křupky. Normálně by se možná člověk snažil jíst je aspoň trochu nenápadně, ale v angličtině je klidně můžeme mít na lavici a učitel nic neřekne, což je dobré. Někdy, když si je nestihneme o přestávce koupit, řekneme, že jdeme na záchod a jdeme si pro ně. Dělají to tak všichni. Nikdo samozřejmě nic moc neumí, ale písemky se dají v klidu opsat, od někoho nebo odněkud, to už je jedno. No však mám taky z angličtiny vždycky jedničku. Ale ať moc neodbíhám od těch Svědků. Vyšly jsme tedy s Mišutkou ze stánku a zastavily nás jakési dvě paní. Začaly se nás vyptávat na různé věci, něco jako, co si myslíme o válce, násilí a podobně. Tak jsme si s nimi chvilku povídaly a já jsem se jich potom ptala, kdo jsou, že se tak vyptávají. No a ony si přály, abychom to uhodly, jenže nás to nějak nenapadalo, tak nám to nakonec řekly. Trošku se asi podivily mé radostné reakci, zřejmě na to nejsou zvyklé. Já byla ráda, no kde o nich budu shánět informace, když mi to mohou říct samy. Tak jsme si samozřejmě domluvily schůzku. Byly milé, takže se těším na další setkání.

 

30. října 2001  úterý

S Mišutkou jsme se vypravily do Brna na Gaudeamus, je to něco jako burza středních škol, jenže tohle se týká škol vysokých. Jely jsme schválně dneska, abychom se vyhnuly tělocviku. Do Brna jsme dojely v pořádku, akorát teda tam to bylo takové asi docela veselé. Drkotal by řekl – sedláci ve městě. Přesně tak to probíhalo. Celkem v pohodě jsme dorazily k tramvajím a protože jsme samozřejmě nevěděly, co tam jede, poptaly jsme se a prý že jednička. Popřemýšlely jsme, kterou jízdenku si koupíme no a nakonec jsme usoudily, že tu nejlevnější. Nasedly jsme do jedničky a jely jsme a jely….a po nějaké době jsme se mezi sebou začaly bavit, že už se nám ta cesta zdá nějaká dlouhá. To slyšela jedna stará babička, která pověděla něco jako: „Děvčátka, ale to jedete opačným směrem.“ Tak jsme jí poděkovaly a vylezly jsme z té tramvaje. Jak má normální člověk, který tramvají v životě nejel a který jen tuší, že něco takového, jako jsou tramvaje, vůbec existuje, vědět, že tramvaje jezdí oběma směry? No buď jsme obě blbé (a to teda na ten Gaudeamus v podstatě nemusíme) nebo nevím. Nakonec jsme tam ale nějak dorazily, podívaly se, pochodily jsme to tam všechno, nejen ten Gaudeamus ale i zbytek Výstaviště a zase jsme jely domů. Jenomže na Výstavišti nebyly automaty na jízdenky, tak jsme jely zase na tu samou, co jsme s ní ráno přijely. Brňáci pitomí, taky tam ty automaty mají mít. Kdo to pak má kde shánět? No tak tak nějak probíhal náš výlet. Holt telata se vydala na výlet.

 

12. listopadu 2001  pondělí

Psali jsme čtvrtletku z matiky, no snad to mám dobře, přepočítávala jsem to po sobě několikrát, dokonce jsem měla ještě čas radit Salamolce jak má počítat svoje příklady. Tak snad to bude dobré. Taky jsem dneska měla v latině referát o římské bohyni Ceres, bylo to celkem v pohodě.

Děcka ve třídě sepisují Drkotalovy hlášky, jsou vtipné, takže si jich sem pár napíšu, jen nevím, jestli, když zapomenu v jaké situaci je říkal, jestli budou pořád tak vtipné:

„Tancovat s nižším živočichem – to vás chlapci lituju.“ To bylo o tanečních.

„A z toho vyplývá, že jste blbí.“

„To je Kréta, kreténe.“

„Ve středu budeš umět, jako když bičem prská.“

„Výborně B., umíš všechno, jen ne to, na co jsem se ptal. Blahopřeju!“

„Vlci skutečně prostupují všemi dějinami. Například Hitler měl přezdívku Vlk a Vlkové budeme říkat Hitlerová.“

„Budeš mít za 3 a doma řekni, že seš nadaná!“

„Máš čtyřku – a nezpychni!“

„Jeden ze čtyř mušketýrů, kterejch bylo pět nebo sedum? Ne, to bylo trpaslíků…..“

„Kdo vedl tu výpravu?“  „Ježíš…..“    „Král ju vedl, Ježíš ne!“

„Kde je Maratón? No běžet ho nemusíš…“

„Živil se jako muška zlatá……masařka teda, ale zlatá!“

„Půjdem na exkurzi do zooparku. A kluci, škoda, že ten tygr chcípl, mohli jsme ho krmit vašema spolužačkami.“

„Michael Jackson – to je zpěvák! Ten žádny sifóny nezpívá!“
“No Érós přece. Jeho manželka byla Erotika a měli syna Porna.“

„Bitva u Maratonu! Ukaž ho na mapě. Já ti poradím. Jsou tam zkřížený vidličky, jako že se tam podával oběd!“

„Z B. si vemte příklad. Ten je aktivní jak živočišný uhlí.“

„He he. Je dobré míti Filipa. U nás Filipa, v Anglii Arnošta. Dívej jak se smějí! Závidijó! Ať si na sebe vymyslej sami ňáký úsloví. Třeba: Když se Petra směje, venku jako z konve leje!“

„Po večeři – až se porvete o žrádlo – si pustíte televizi.“

„Ve 20. století létáme do vesmíru – holky na koštěti.“

„To snímat Česká televize tak máme oba Tý tý.

„Tatínek tě nebude živit,oblečení ti dávat.no… Radka ti půjčí sukňu.“  „Já stejně nenosím sukně.“„Pro mě za mě choď si třeba v brnění, dneska je móda variabilní.“

„Mysli si třeba – běž do hrobu, ne vlastně tykat mě nebudeš, musíš vykat, takže si mysli – běžte do hrobu – jinak to neberu.“

„Tos uměla. Už máš první stupínek ke čtverce!“

„Co máš z toho, stejně umřeš.“

 

13. listopadu 2001  úterý

S Helou – tou Svědkyní se scházím docela pravidelně jednou týdně. Jsou to zajímavá setkání, je hrozně milá a vlastně mi vůbec nepřipadá, že by ti Svědci byli nějací zlí a otravní lidé, jak se o nich dočítám. Scházím se jenom s ní, ale dneska jsem byla v Sálu království na nějakém tom jejich setkání a tak jsem poznala i další Svědky. No jak říkám – milí lidé. Líbí se mi, že se nemodlí nějaké naučené modlitby, nad kterými ani nemusí přemýšlet, ale že se modlí tak, jako by si s Bohem jednoduše vykládali a říkají tak to, co jim právě přijde na jazyk. Taky bylo zajímavé, jak si vzájemně ukazovali různé scénky a učili se tak, jakým způsobem mají s lidmi mluvit, na co se jich ptát, jak reagovat a podobně. Vevnitř to mají hezké, útulné, ne studené jako v kostele, žádní svatí, žádné sochy, prostě normální sál s židličkami. Ne že bych tím jejich učením byla zrovna nadšená, ale cítím se tam s nimi příjemně.

 

16.listopadu 2001  pátek

Stala se ze mě Avon lady a proběhlo to úplně jednoduše. Šly jsme s maminkou do Hypernovy, tam stály u stánku dvě paní, ty nás oslovily a protože Avon znám díky tetě, tak jsem docela ráda souhlasila. To je celé.

Z matematiky z té čtvrtletou jsem dostala čtyřku. Nechápu jak jsem to mohla tak blbě spočítat. Salamolka má jedničku. Mám tak blbé chyby, v každém příkladu několik, nemíň jednu. Jinak postup mám správně, však to taky chápu. Jenže u mě je třeba 2 plus 3 ne 5 ale 6. A takových hloupých chyb tam mám hromadu. Nemůže to být nepozorností, vždyť jsem to aspoň čtyřikrát celé přepočítávala a kontrolovala. Nevím, čím to je ani jak tomu mám zabránit.

 

18. listopadu 2001  neděle

Byli jsme za Krákorou u babičky v Zábřehu. Podle mě se tam má výborně, podle taty taky, jenom maminka z ní pořád dělá chudinku. Stejně si to vybrala sama tak jakápak chudinka. Mohla jít do školy ve Vyškově. Zahradnice tu poblíž jistě taky někde jsou.

V noci jsem spala s maminkou v ložnici a nebylo to nic příjemného. Večer mi samozřejmě začala zase nadávat a když už konečně usnula, hrozně se roztahovala.

 

22. listopadu 2001  čtvrtek

Nějak nám blbne počítač, takže ty Svědky nějak nemůžu dopsat. Prostě se z ničeho nic sám vypne a to co nemám uložené se samozřejmě smaže. Teď už je na tom tak hrozně, že se vypne ještě před tím, než se stihne nastartovat. Takže psát nemůžu a musela jsem to udělat celé znovu a ručně, protože jsem to dnes měla přednášet. No ale odpřednášela jsem to a moc mě to bavilo. Zítra k nám přijde ten pán, co nám ten počítač prodával, aby nám ho opravil. Však jsem mu taky už volala nejmíň dvakrát, jenže on vždycky přišel a počítač výjimečně šel. Tak už ten jeho hlas zní ne moc ochotně a nedůvěřivě. No ale jen ať to spraví pořádně.

Čtu teď moc zajímavou knížku a je tam kapitola o grafologii. To musí být tuze zajímavé, umět poznat podle písma jaký je pisatel.

23. listopadu 2001  pátek

Myslím, že člověk je buď dokonale šťastný nebo dokonale nešťastný. Já zřejmě patřím do té druhé skupiny.

 

25. listopadu 2001  neděle

Ráno, když jsem vstala, všude v kuchyni a v předsíni byla voda. Kapala od stropu přes linku dolů, no hrozné to bylo. Nějak nás sousedi shora vyplavili…..

 

30. listopadu 2001  pátek

Vůbec netuším, co mám dělat. V matematice mě profesorka vyvolala, tak jak to dělává, a šla jsem počítat příklad k tabuli. Ne na známky, prostě jeden vždycky počítá u tabule a ostatní v sešitech. Už i ona si všimla jakou spoustu hloupých chyb dělám a ptala se, jestli se něco neděje. No neděje, všechno je pořád stejné, nevím proč ty chyby dělám. Vždyť se tolik snažím! Jsem z toho úplně na prášky. Jak to, že z ničeho nic neumím jednoduché počty jako je sčítání, odčítání, násobení a dělení? A jak to že ten zbytek, ty složitější věci chápu?

 

2. prosince 2001  neděle

V pátek jsem byla s Kudlinkou, Asjou a jejich sestřenicí v Dukle. Byla tam chvílemi legrace, třeba když za tou sestřenicí přišel jakýsi starší pán, odhadem tak padesátiletý a zval ji k tanci. Ona se ho chudera nemohla zbavit, byl strašně neodbytný. Ale chvílemi jsem si tam připadala hrozně sama, i když všude kolem mě byla hromada lidí. Vlastně to tam bylo úplně maličké a bylo narváno. Na konci, když začali hrát ploužáky, pro mě přišel jakýsi kluk. Tancovali jsme spolu bez jediného slova, strašně dlouho, nebo aspoň mně to dlouhé připadalo. Potom mě pozval na něco k pití a povídali jsme si. Jmenuje se Rosťa a je tuze příjemný. Když už ostatní chtěli jít domů, napsal mi na účtenku svou e-mailovou adresu, prý ať napíšu. Pořád na něj teď myslím, protože byl moc milý.

Dnes ráno, když jsem ještě ležela v posteli, přišla mě maminka jako obvykle vzbudit (jako kdybych to neuměla sama). Chtěla si lehnout vedle mě, ale byla jsem proti, protože pokaždé je hrozně milá, chce se tulit a potom mě začne vyhazovat, nadávat, kopat prostě chce, abych vstala. Nerozumím tomu. Dnes jsem ji tedy do své postele nepustila, tak začala nadávat a stejně jsem musela vstát. Člověk si nevybere. Ona si potom lehla do mé postele (Proč taky ne, když byla příjemně vyhřátá, že?) a já šla jíst. Aspoň neviděla jak brečím. Ty její nadávky mě moc bolí. Myslím na tebe Nastěnko, čím hůř mi je, tím víc na tebe myslím. Proč mi jen nemůžeš pomoct? S tímhle mi asi nikdo nepomůže. Chtěla bych se ti aspoň schoulit v náručí, to by mi hned bylo na chvilku líp. Jenže to se nejspíš nikdy nestane.

Teď volal nějaký pán, který se mnou bude jezdit do Ivanovic na grafologii. Viděla jsem totiž v novinách inzerát na kurz grafologie, tak jsem se tam hned přihlásila. Moc mě to zajímá.

Zítra mám sraz s Helou, chtěla si přečíst tu moji práci,  tak jsem zvědavá, co tomu řekne.

Ještě musím udělat úkol do němčiny, takže pro dnešek už končím.

 

10. prosince 2001  pondělí

Salamolka měla narozky a přinesla mi trošku cukroví. Vzala jsem si to domů a protože maminka chtěla ochutnat, dala jsem jí několik kousků. Jenže ona to potom chtěla všechno, já sama jsem snědla jen jeden kousek. Tak jsem jí dala přesně polovinu. A ona mi to všechno sebrala a vztekle po mě začala házet věci co jí přišly pod ruku. Ale netrefila se. A prý nám dá první poslední, to vidím.

Ono vždycky, když se koupí něco dobrého, i když je toho dostatek, maminka načne jen jednu věc a rozdělí ji na tři díly, z toho jeden má ona, jeden Krákora když je doma a jeden já. Ale jakmile u tohoto dělení chybím, nedostanu nic. Zbytek dobrot se schová a pak už nacházím jenom prázdné obaly, protože já na sladké až tak nejsem a než na něco dostanu chuť, je to dávno snězené. No a když si část dobrot vezmu a někam schovám, stejně mi je někdo sní.

 

14. prosince 2001  pátek

Napsala babička z Morkovic. Maminka si to samozřejmě musela přečíst jako první, ani se nepřevlékala a hned to rozdělala. Já se šla nejdřív převléknout a když jsem přicházela do kuchyně, viděla jsem jak maminka něco z dopisu vyndala a schovala do kapsy. Povídala, že nám babička poslala pětistovku, podle mě asi poslala každé pětistovku a tu jednu si maminka nechala. Jistá si teda nejsem, ale maminka se začala tuze vztekat, když jsem se jí ptala, co si to dávala do kapsy a nechtěla mi to ukázat, takže v tom dopisu bylo jistě ještě něco. Že se přehrabuje ve věcech tatovi, to vím, a jistě si i něco bere, jídlo a podle mě i peníze, však si tata občas stěžuje, jenže dokázat jí to nemá jak, ale že už i nám, to mě udivuje.

Jinak s Rosťou si píšeme mailíky a líbí se mi čím dál víc.

 

19. prosince 2001  středa

I když se snažím všechny okolo oklamat, že je všechno v pořádku, tak je mi ve skutečnosti pořád hrozně. Všechny moje dny jsou podobné, vždycky přijdu ze školy a buď se dívám celou dobu na televizi poslouchám hudbu a nebo brečím. Nevím ani na co se v té telce dívám, nějak to nevnímám, hlavně, že se tam něco děje a že to trochu odvede mou pozornost od skutečnosti. Když poslouchám hudbu, musí být rychlá, pokud je to něco pomalého, rozbrečí mě to. A když brečím, tak brečím, potom usnu a když se probudím, je mi sice trochu líp, ale stejně smutno. Málokdy se večer odlíčím, jsem hrozná, ale zase to má výhodu, že ráno si nemusím hrát s řasenkou a můžu déle snít. Taky skoro nic nejím, protože když nejím, není mi tolik smutno. Je dobře, že maminka bývá odpoledne v práci, aspoň mě nekontroluje, jestli jím, stačí to prostě jenom vyhodit, aby to vypadalo, že jsem to snědla a je to.

 

24. prosince 2001  pondělí

Dnešek byl hrozný. Krákora je doma a maminka vidí jenom ji, mně nadává dvojnásobně než obvykle. Vůbec mi nepřipadá, že jsou Vánoce. Vždyť o Vánocích mají být lidé šťastní a veselí, tak proč pro mě jsou to nejhorší dny v roce? Od rána mi maminka pořád jenom nadává. Ani stromeček jsme nemohly s tatou zdobit. Tak ho zdobil sám. Večer maminka nachystala do pokojíčku na židli pár větviček a na zem naskládala dárky. Salát dělala maminka zvlášť pro nás a tata si dělal svůj pro sebe. A Vánoce nevánoce, hádali se stejně celý den, protože byli oba celý den doma. Večer jsme večeřely s Krákorou a maminkou samy, tata se k nám připojil až už jsme skoro dojedly, protože ani nevěděl, že už jíme. Nebo to věděl a nechtěl s námi jíst? A pak si od nás ani nechtěl vzít dárky. S Krákorou jsme u těch větviček v pokojíčku seděly samy a rozbalovaly, maminka s tatou přišli později protože si ještě museli zanadávat, no a to už jsem tam jenom seděla a dívala se jak Krákora rozbaluje svoje dárky. Já už je měla rozbalené. Ne že bych byla tak rychlá, ale měla jsem jich podstatně méně. Tak mi to všechno přišlo hrozně líto, strašně se mi chtělo u těch dárků brečet, ne kvůli tomu, že jsem jich měla míň, to mě sice taky mrzelo, ale kvůli celému dni. Nemám Vánoce ráda.

 

1. ledna 2002 úterý

Byli jsme pár dní u babičky. Nebyly to moc veselé dny, protože maminka nenechá tatu, aby se s babičkou a dědou bavil, vždycky se do toho jejich hovoru vmísí a začne je všechny urážet a řvát na ně. Nemusela bych si toho asi všímat, ale nejde to přeslechnout a docela hodně mě to bolí. Nebo taky nadává při jídle. Pokaždé si stěžuje, že babička tatovi dopřává a jí že dává málo. A bere to tatovi z talíře. Když jí babička chce přidat, začne jí nadávat. Jí se opravdu člověk nezavděčí, i kdyby se rozkrájel.

Včera večer o půlnoci jsme se s Kudlinkou šly podívat do města na ohňostroj. Ona vzala šampaňské, ale bylo to na prd. Akorát mě z toho studily ruce, jak jsme se střídaly v nošení. Vůbec mi to nechutnalo, kdyby v tom aspoň nebyly ty bublinky! A kdo to má taky ledové pít! Nesnáším Silvestr, všude je spousta hluku, opilých lidí a Kudlinka mě pořád nutila, ať piju taky. Copak je tak divné být na Silvestra střízlivý?

Dnešek taky nebyl nic moc, protože maminka i tata byli celý den doma, takže hrůza. Krákora naštěstí zůstala v Zábřehu, aspoň to.

 

5. ledna 2002  sobota

Už několik dní nám v kuchyni v umývadle neodtékala voda, takže tam byl docela velký smrad. Maminka kvůli tomu tatovi nadávala, tata za to zas nadával mamince a dnes to konečně spravil.

 

11. ledna 2002  pátek

Večer jsme s Kudlinkou, Mišutkou, jejími dvěma kamarádkami, Rosťou! a jeho kamarády šli do čajovny. S Rosťou jsme seděli vedle sebe, ostatních jsme si moc nevšímali, což bylo jistě hloupé, protože jsme je pozvali právě my dva. Byla jsem úplně hrozně moc nejistá, a to tak, že víc už jsem snad ani nemohla být a ani jsem nevěděla o čem s ním mám mluvit, ale nějak to nakonec šlo a mně bylo tak nádherně, jak jen člověku může být, když je v blízkosti toho, kdo se mu líbí, když se na něj může dívat a poslouchat jeho hlas. Nemůžu na něj přestat myslet. Nějak mi nejde myslet na něco jiného a vlastně to ani nechci.

 

12. ledna 2002  sobota

Ráno jsem jela s tím pánem, teda spíš klukem, co jsem se s ním domlouvala, do Ivanovic na první hodinu grafologie. Ten kluk se jmenuje Jirka, nevím kolik mu je, ale je starší než já, je úžasně chytrý a taky hodný, vzal mě tam autem a ani za to nic nechtěl. Pan grafolog je starý pán, taky chytrý a umí tuze zajímavě vyprávět. Taky dokáže člověka donutit, aby ho bedlivě poslouchal, protože hned jak vidí, že nedávám pozor tak, jak by si on přál nebo jak by bylo vhodné, na něco se zeptá, takže člověk pozor dávat musí i kdyby nechtěl. Na ten kurz k němu chodíme jen já a Jirka. Je to strašně zajímavé a jsem tím úplně nadšená.

 

16. ledna 2002  středa

Dostávali jsme opravené čtvrtletky z matematiky a mám trojku. To už doopravdy není normální. Vždyť to umím. Co mám sakra udělat, abych počítala správně. Proč v tom tak hloupé chyby nenajdu sama, vždyť si to pokaždé několikrát kontroluju, času mám dost, no lepší podmínky už snad ani mít nemůžu.

Jím hrozně. Už se ani nedá říct, že jím, spíš že nejím. Nevadí mi to, ale cítím se provinile, když to jídlo vyhazuju. Jinak mi to v ničem nevadí. Třeba dneska jsem snědla jen jeden krajíc chleba. Nic víc. Když nejím, nejsem tak skleslá, tak smutná, dokážu něco dělat, už tolik nevysedávám u televize, mám spoustu energie, prostě je mi fajn.

17. ledna 2002  čtvrtek

Drkotal se dneska rozhodl zkoušet a protože nevěděl, jestli má vyvolávat holky nebo kluky, prý si hodíme korunou. To jsem se divila, protože většinou zkouší akorát holky. Tak si vytáhl peněženku, z ní samé tisícovky a vyhodil je před sebe do vzduchu. No a prý protože z toho není poznat, co padlo, tak že půjdou holky. Byla jsem mezi nimi i já, naštěstí mi z první lavice Katka radila, tak mám trojku, což je u něj úspěch.

 

18. ledna 2002  pátek

Přijel za mnou Rosťa. Není z Vyškova, bydlí kdesi v Rozstání. Šli jsme na hodně dlouhou procházku a potom do kina. Měli dávat Amélii z Montmartru a nám se zdálo, že by to mohl být docela dobrý film, jenomže jaksi dávali jiný. To jsme zjistili, až film začal, no ale když už jsme tam byli, tak jsme se na něj samozřejmě podívali. Jmenovalo se to Policajtka, hrála tam Jennifer Lopez, ale já z toho filmu neměla skoro nic, protože…jak jen to mám popsat….Rosťa mě políbil. Z ničeho nic se mě během filmu zeptal, jestli mě může políbit a já nepřemýšlela a kývla jsem, že ano. A potom, když se jeho rty začaly přibližovat k těm mým, jsem začala couvat dozadu, jak jen to šlo, jenže ono to moc nešlo, protože jsme seděli v poslední řadě, tak jsem jaksi za hlavou ucítila zeď a za tu se couvat nedalo. Takže mě políbil. Úplně krásně a něžně. Já se při tom klepala jako ratlík, aspoň mi to tak připadalo. Jejda ale vždyť on to musel cítit, Bože můj, co jen si teď o mě myslí? Ze zbytku filmu jsem samozřejmě měla houby, ale bylo mi to jedno, já celou dobu vstřebávala jen ten polibek, protože jsem z něj byla docela hodně mimo. A vlastně to vstřebávám ještě teď.

 

26. ledna 2002  sobota

Nenávidím víkendy. Zvlášť ty víkendy, kdy je doma jak maminka tak i tata, protože ten víkend je jedna nekonečná hádka. Jenže zase když tata doma není, nadává maminka mně. Tak nevím, co je lepší. Dneska mi taky nadávala, hned od rána, jak už to má ve zvyku. Ani nemusím vypisovat, co mi říkala a vytýkala, stejně bych to jenom omílala dokola. Blbé je, že když mi nadává, tak už nedokážu jíst. Už to vůbec nejde. Nedokázala jsem chleba ani namazat, natož ho strčit do pusy. Ještě, že maminka při tom ležela v ložnici, aspoň jsem se toho krajíce mohla zbavit, jenže mě nenapadlo nic lepšího než ho hodit za skříň. Neměla jsem ho kam jinam dát. Je to sice blbé řešení, ale musela jsem to udělat. Udělala bych cokoli, jen abych ho nemusela sníst, protože to pro mě v tu chvíli bylo naprosto nemožné, jenže kdybych to mamince řekla, nepochopila by to, spíš by měla další důvod proč mi nadávat. Potom už jsem jenom seděla v kuchyni, aby to nevypadalo, že mám tak rychle po jídle, a brečela jsem.

 

29. ledna 2002  úterý

Asi už jsem se zbláznila, ale mám radost z toho, že mám hlad. Mám díky hladu lepší náladu, nebrečím, jsem volná, na druhé straně když se najím, tlačí mě to v břiše, jsem unavená a chce se mi spát. Jídávám úplně maličko, třeba jen půl rohlíku dopoledne a jeden odpoledne, nebo třeba odpoledne jen jeden banán. Ale je mi dobře. Mám radost a to je pro mě hlavní. Blbé jsou akorát víkendy, to musím jíst moc, protože maminka je doma a před ní se to těžko schovává a vyhazuje.

 

9. února 2002  sobota

Dnes jsme měli další hodinu grafologie. Budeme je mívat jednou za měsíc. Zjistila jsem, že pan grafolog je docela náročný, hned nás zkoušel z toho, co jsme brali minule. Ale jinak to bylo zase tuze zajímavé a přínosné. Maminka se diví tomu, kde na to beru, tak jí říkám, že od taty. Ve skutečnosti to tatovi dá babička a on to potom dá mně, takže to vypadá, že to je od něj. Je to nutné, dělat to takhle složitě, protože od babičky si nesmíme nic brát. Jenže maminka by mi na ten kurz nikdy nedala, podle ní je to hloupost, tak jak jinak bych to měla udělat, abych tam mohla chodit? Jo, že si Krákora chodila jak dlouho jezdit na koni, to jí nevadilo, to jí zaplatila, ale že jednou něco baví mě, tak je to hned špatné. Ještě k tomu jsem zjistila, že peníze, co jsem měla našetřené z toho, co mi babička občas potají dá, a to už bylo přes 1000 Kč mi zmizely. Krákora tu není a tata by mi je těžko vzal, ten skoro do pokojíčku nechodí. Nejhorší je, že to ani nemůžu říct, protože maminka by se hned vyptávala, kde jsem je vzala a bylo by zle. A tak dlouho mi trvalo než jsem to našetřila! Budu si na ně muset najít jinou skrýš. Jenže kam je mám dát, když maminka si to všechno prohrabe? Člověk tu nemá trochu soukromí. A to ještě chce, abych se jí svěřovala. To tak ještě! Do hlavy mi nevleze!

 


11 názorů

Nadiusha
12. 01. 2012
Dát tip
tak podobne aj u mna az na to, ze ja sa s nimi najprv rada ponatahujem, potom trosku vymyslam rabinske teorie a nakoniec aj tak pokorne uznam ze maju pravdu.

Piscis
11. 01. 2012
Dát tip
no ja proti svedkum Jehovovym nic nemam, ty co znam ja, jsou prijemni lide, sice s nimi nesouhlasim co se tyce viry a tak nemam potrebu k nim vstupovat...to ale neznamena, ze bych se s nima nekamaradila:-)

Nadiusha
10. 01. 2012
Dát tip
mam ta radsej- vacsina ludi o Jehovovych svedkoch nerozprava pekne.

Piscis
15. 10. 2010
Dát tip
vynechane zapisky? ne, jen neni posany kazdy den, protoze dny v zivote jsou si dosti podobne a pokud se deje neco, co se deje kazdy den porad dokola, nema cenu to porad dokola psat:-) dekuju za kritiku:-)

romale
14. 10. 2010
Dát tip
věřil jsem tomu, jen jsem byl na pochybách některé zápisky jsou ale vynechané? _ je to možná jen jednoduchý jazyk, přesné reálie, děj je příliš autentický _ dotklo se mě

Piscis
14. 10. 2010
Dát tip
Vsechny situace se skutecne staly. Vsechny postavy jsou skutecne, jen jmena maji jina.

romale
14. 10. 2010
Dát tip
je to autentické?

chicoria
28. 06. 2010
Dát tip
tip

Ostrich
30. 04. 2010
Dát tip
Nejhorší je, když má v sobě někdo potřebu nadřazenosti, když si zvykne upevňovat sebeúctu ponižováním ostatních. Ten pak dokáže lidem, kteří od něj nedokážou utéct, připravit peklo. Tohle je dobrá psychoterapie.

daddy
06. 03. 2007
Dát tip
podle mě jsi toho dala příliš mnoho naráz...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru