Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
... jen ne sebelítost
datum / id21.03.2007 / 238377Vytisknout |
autorŠtírka
kategorieVolné verše
zobrazeno2633x
počet tipů5
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Tuto věc přeřazuji z Indispozice... není to tato kategorie... snažila jsem se zachytit svůj současný vztah k sebelítosti... její odmítnutí (vyjádřeno v poslední části...) Sebelítost je šílenou sebedestrukcí ... a považuji ji za něco, čeho je třeba se v životě zbavit.... Nevím, zda se mi to podařilo řici...

... jen ne sebelítost

ten

nejdostřednější bič

kterým sami sebe bičujeme

 

zvracíme včerejšek předvčerejšek minulé roky

rozdíráme do krve nejcitlivější místa

 

a možná jsme jen masochisté

nabíjející se krví tekoucí z ran

pozorující z dáli sami sebe kolik

toho ještě vydržíme

 

zahazuji bič nezvracím jdu dál

vše doteď bylo pravé

 

a jestli něco vyrostlo křivě

nebude se kácet

 

začnu stavět další patro

bizarní stavby

která je jen má

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.09.2017 14:53:01Gora
redaktor poezie a prózy

Rído se stalo...mám to nějak v sobě, ty vychytávky:-)

23.09.2017 14:49:38Štírka

 Děkuji ti dobrá vílo! Vůbec jsem netušila. Opravuji

23.09.2017 13:50:56Štírka

Dekuji za zastaveni... na pravopis mrknu :-)

23.09.2017 12:49:21Gora
redaktor poezie a prózy

je to zajímavý námět...i diskuse

slovo bizarní se myslím píše bez D

19.05.2010 09:57:05Štírka
děkuji... nečekala jsem takovou odezvu a hloubku myšlení ... a znalostí... Takže jsem si vytiskla a vezmu si sebou... a reagovat mohu až tak za týden... právě odjíždím ... a těším se na čtení... Přeji opravdu dobrý den :-)
19.05.2010 09:13:21Ostrich
No ano, spoustu místa a času...ale na druhou stranu, zase tohle má doopravdy smysl, ne?

Vír, který tě vtahuje, není přece nic jasného vnějšího. Jsme tak halabala seskládáni. Každý trochu jinak. Džungloidní genetika ti třeba určí, kolik se ti bude vylévat neurotransmiterů jen tak, mimo synapse, tedy nejspíš jak široce tě nějaká emoce zasáhne, jak bude ten vír silný a široký. Osobní historie ti v neuronové síti vyšlape asociativní cestičky, takže podle ní se ti budou při tom víru vyjevovat tvé paměťové obrazy, témata, která jsou pro tebe důležitá, motivace, kterými tak trochu jsi, tak budeš emoci vidět třeba jako různá nesplněná přání.

Jasně že je člověku lépe, když nepociťuje zápornou emoci, vždyť tak je to v nás nastaveno, že bolest má být varování, aby se člověk snažil z takové situace dostat pryč.

Ovšem zdá se mi, že to, co je v nás proti ostatní přírodě nové, je kognice, vyrostlá z empatie. A to nové má největší smysl rozvíjet. Takže ona je to tak trochu pro každého výzva - jak moc porozumím sám sobě? Můžu v sobě ponechat působit emoci jako jakousi sondu - a sledovat, co ta sonda ve mně pro mně osvětlí?

Nebo je to tak, že sebelítostný smutek je jako říznutí do povrchu dobře fungujícího těla? Ránu je potřeba nechat zacelit a jít dál ve stejném těle? Vždyť emoce smutku, bolesti, je zcela jistě evolučně vyvinutý přesah emoce z téhle prvotní bolesti tělesné.

Ale je naše mysl podobná našemu tělu? Má naše mysl být pořád stejná, máme se snažit vracet ji pokaždé do předchozí podoby, když ji něco naruší tak, že to v nás vyvolá emoci bolesti?

Řekl bych, že se lze na mysl dívat jinak. Funguje tak trochu jako tělo hmyzu - je schopna zásadní transformace, podobně jako hmyz je schopen změnit se z housenky na motýla nebo z larvy na brouka. Třeba objevení se toho "já" v dětství je přesně takovou změnou - a pak jich může být ještě mnoho. Většina těch změn nějakým způsobem bolí. Právě proto, že opouštíme ten starý tvar, ve kterém jsme si už zvykli, který bereme jako dobrý - a jdeme do tvaru, který neznáme.

Je možné, že silná emoce může být tedy pootevření brány k nějaké změně. Jasně, může to být i slepá ulička, nemusí se to povést - nakonec symbolické příběhy, které dnes známe ve formě Rusalky nebo Malé mořské víly, to ukazují - ztrátou čehosi zvykového krásného (v těch příbězích ztrátou hlasu) získáváme něco nového (existenci mezi lidmi) - jenže ta nová forma existence vůbec nemusí přinést něco extra krásného a může sakra bolet...

Kdo ví, zda bude v novém kabátě jednodenní jepicí nebo dlouho žijícím potápníkem?

Takže tak, abych skončil. Můžeme volit mezi sebelítostí jako (jen s bolestí průchodnou) bránou k jinému "sobě-více-rozumějícímu" já a mezi sebelítostí jako ránou, kterou to naše aktuální já bolavě krvácí, takže je nutné ránu sebelítosti obvázat a vyhýbat se jejímu namáhání, nechat ji zacelit.

Těžko ovšem říci, zda to lze vzít jako osobní volbu, nebo zda člověk, když volí tu nebo onu cestu, vlastně "nemůže jinak".

Do budoucnosti nikdo nevidí a nikdo neví, kým může být - nikdo neznáme hranice svých možností.

Ale určitě je na nás, jak moc se vlastní volbou-růstem vytváříme a jak moc jen bez růstu utíkáme před bolestí zvnějšku.

Tím, jak se ke svým zážitkům vracíš, ten deklarovaný útěk vlastně popíráš, zpochybňuješ. A proto pro mne mělo smysl tohle psát:-)
19.05.2010 07:37:07Štírka
možná, tedy jistě, máš pravdu. Pravdu v této krátké větě. Ale ne v pojetí sebelítosti, poněvadž to je vír, do nějž padáš a táhne tě ke dnu. Líto ano, ale stav sebelítosti není okamžik... A tento stav není nic pozitivního... Asi se to nedá popsat... Anebo by to zabralo spoustu místa... a času...:-)
18.05.2010 23:40:59Ostrich
Když ti nebude líto sebe,
nebude ti líto ani druhých :-)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.