Mít rád - kapitola druhá

Kapitola druhá

Třicet šest

V půl šesté mi zazvonil budík. Každý normální člověk by vstal, jen já ho přeřídila na půl sedmou a vesele si spala dál. Až o půl sedmé jsem se skutečně vzbudila, deset minut si četla a pak jsem čtyřicet minut seděla před zrcadlem, byl to můj každodenní rituál.

  Ve škole jsme začínali o půl deváté, nenáviděla jsem to dojíždění do školy, nebylo to jak po večerech se projíždět svítící Prahou a poslouchat rozeznělé pražce tramvajové tratě. Už autobus z Lochkova, hned z první zastávky, býval nacpaný školáky, kteří se pošťuchovali a já se krčila většinou někde u okna a přemýšlela nad svým, jaké by to bylo, nebýt.

  Byla středa 16. října 2002, předešlým dnem slavil můj děda z Broumova čtyřiašedesáté narozeniny a toho dne slavil můj děda z Meziměstí stejný věk a my měli ve škole celé dopoledne grafiku v reklamní praxi a propagaci a reklamu, což znamenalo pětihodinové stání u malířských stojanů a kreslit a kreslit a kreslit. Já namísto malby každou chvíli chodila k nápojovému automatu doplňovat tekutiny, jako by mi tělo bezustání napovídalo: „Napij se, mám žízeň.“

  O polední pauze jsem posvačila před školou cigaretu, to byla naše školní tradice, na oběd chodily do menzy z celé školy jen dvě spolužačky.

  Před školou jsem potkala hippiesačku Květinku z prváku a vzhledem ke stupňujícím se bolestem hlavy jsem se k ní přidala k procházce po Praze, šla jsem prostě za školu.

  „Zvoní Ti mobil.“ Řekla mi v jedné chvíli Květinka a mně na displeji svítil nápis BOBÍK, což je telefonní číslo prarodičů a tak jsem jen s klidem vypnula zvuk a nechala se unášet atmosférou Václaváku.

  Bylo mi hůř a hůř, mami, já umírám, křičela jsem, plakala a zároveň se radovala.

  Došly jsme do Františkánské zahrady, Květinka krmila holuby oplatkou od zmrzliny a já škvírkou mezi zavřenýma očima pozorovala trio stejně starých kluků, kteří nás nepokrytě a hlasitě hodnotili.

  Byla mi zima a usínala jsem na čerstvě nalakované lavičce.

Po několika minutách, hodinách, co já vím, musela jsem dřímat strašně dlouho a pořád jsem se cítila tak unavená, mně na tváři probudila dlaň.

  „Káťo, jsi O.K.?“ Slyšela jsem jak na mně Květinka mluví a chtěla jsem tak moc odpovědět, ale už když jsem se chtěla nadechnout, abych řekla první slůvko - nic. Prostě to nešlo.

  Asi jsem zase usnula, protože po nějaké době mně vzbudil třas a hlasité zvuky, zápach… Že sedím v sanitě mně nenapadlo, byla jsem apatická, co na tom záleželo, kde sedím. Začínala jsem se vracet k vědomí, pohnula jsem rukou a kupodivu, moje oči viděli, jak se má ruka hýbe, nahoru a dolů.

  A do toho všeho ženský hlas: „Nespi, nesmíš spát, dívej se na mně, ale nespi.“ A já vážně nespala, nechtěla jsem spát, vždyť je ještě světlo, copak zdraví lidé spí v pět hodin odpoledne?

  V Motole mně vynesli a na příjmu posadili do vozíčkového křesla, čekej, jako na psa a já poslušně seděla, nohy mi nesloužili tak, abych se zvedla a odešla, pozorovala jsem obrázky na stěnách snad půl hodiny, dokud si pro mě nepřišel zřízenec, který mně odvezl do jakési ordinace. Tam bylo několik lidí, nemohla jsem je spočítat, tak dva? Nebo čtyři? Zřízenec mi měřil tlak a já poslušně odpovídala na otázky.

  „Snědla jsi dnes nějaké léky?“

„Ne.“

  „Včera jsi také žádné neměla.“

„Měla.“

  „Co jsi měla?“

„Paralen.“

  „Kolik?“

Blbá otázka, nemohla jsem si vzpomenout a nevědomky jsem na prstech počítala, jedna, dvě, tři, čtyři…

  „Čtyři tablety?“

„…plata.“ Usmála jsem se nad tou naivní otázkou a doktorka se zhrozila.

  „Snědla jsi celý čtyři plata paralenů?“

„Čtyři tablety tam chyběli.“

  „V kolik hodin?“ Ječela doktorka a zřízenec kulil oči. „Šestatřicet tablet.“

  „Asi v deset.“ Přišlo mi to všechno strašně směšný, celá ta situace. Byla jsem vděčná chvíli, kdy se všichni dodivili, vzali mi občanku, z mobilu vylovili číslo s označením TÁTA a opět ve vozíčkovém křesle mně dovezli do třetího patra dětské nemocnice na oddělení.

  Tam mi sestřička pomohla přestrojit do noční košile a já zase usnula.