Věštba

Už teď máš, maličký, samotu pod víčky.
Tvůj dech je klidný, vždyť času máš dost.
Ze spánku zatínáš bolestně pěstičky.
Bude tvým údělem zloba, či ctnost?

Plamen ti dráždivě maluje na kůži
o křivých pravdách a o rovných lžích.
Osud se nestará, kdo si co zaslouží,
nad světem zaznívá cynický smích.

Až trochu vyrosteš – šeptá mi námraza
na okně stvořená pro dnešní den –
smrtícím objetím sevře tě nákaza
v podobě doteků ledových žen.

V den, kdy se naposled položíš na záda,
pod víčky samotu, na řasách mráz,
vidím tvé smíření – k tobě se přikrádá –
s ním půjde odejít ze světa snáz.

Vyrytý do kmenu zasvítil ornament,
otazník pro živé, pro mrtvé kříž.
Tuším v tom znamení tvůj prostý testament.

 
Přistup už, maličký, k životu blíž!