REKLAMA: Moje prvotina - PEXESO

Moje první literární reklama. Právě vešel do distribuce můj debut - PEXESO.

Jestli je kniha dobrá či špatná ponechám na vás. Minimálně však obálka zaujme každého:-) Budu ráda, jestliže si knihu přečtete a třeba mi k ní něco napíšete... (třeba, že je to blbost nebo že jsem měla ještě pár let počkat nebo si to nejlépe nechat rozmluvit:-))
Chtěla bych tímto také vzkázat vám všem - nadšeným povídkářům - jde to! Sice to trvá, ale jde to! (A ani se nemusíte vyspat s vydatavatelem:-))

Tady vám představuji první kapitolu...


RADY JSOU NA NIC - NÁSLEDUJTE INSTINKT.

1.
Něco se stalo.
Na střeše obchodního domu vůbec nefoukal vítr, i když jsem jasně viděl lidi tam dole pod sebou, jak jim vlají vlasy i poloprázdné igelitky s nákupem. Obrat asi opravdu klesal, ale jasně jsem si toho všiml až tady. Také jich tam chodilo daleko míň a košíky stály pečlivě seřazené v lajně v budkách na parkovišti. Ještě pár lety bych řekl, že to tak mám rád. Už i auta měla kde zaparkovat... Tak takhle vypadá konec?

2.
Zůstaly mi v rukou vlasy. Dva chomáče našedivělých chlupů, stejně tak, jako když vyčesáváte kartáčem starého psa. Dlouhá ručička hodin na stěně nového domu šla najednou nějak pomalu, jako bych si měl ještě začít užívat. Třeba to všechno mělo nějaký zvláštní význam. Zapnul jsem si televizi.
Reklama na jogurt s celými kousky ovoce, který vrací chuť do života. Pilulky, se kterými nezestárnete. Kalhotky, které neprosáknou ani kapičku vaší neposedné moči. Gingko biloba na lepší paměť a nové lifestylové magazíny pro mou jedinou dceru, aby věděla jak zdravě hubnout.
Nehnutě jsem poslouchal plazmovou televizi visící na stěně hned vedle toho nábytku vyrobeného někde uprostřed černého kontinentu a se zaujetím pozoroval chomáče vlasů, které už se mnou nechtěly být. Co mi upadne příště?

3.
Kdysi, když mi ještě nevypadávaly jen tak vlasy, jsem rád chodil do kina, abych mohl sledovat dvacetipětiminutový blok reklam. Bylo to jediné místo, kde se daly sledovat reakce lidí na reklamu, aniž by se za to musely platit nehorázné sumy koláčkovým agenturám - rozumějte těm, kteří se se živí průzkumem veřejného mínění, ale jinak nedělají vlastně nic jiného, než sledují kolemjdoucí. Chodil jsem rád a vždy přesně na začátky filmů, které jsem nikdy neviděl ani začínat. Ale byl jsem nesmírně překvapený, když jsem jednou zažil diváky v kině tleskat u reklamy na slepé lidi. Ano, správně. Neexistuje nic, na co se nedá natočit reklama. Čím divnější zadání, tím více prostoru pro kreativce a jejich vyjádření. Kdo si dnes vzpomene na strýčka Boba, který motivoval americké chlapce vstoupit do války ve Vietnamu? I Pepek námořník je vlastně jen dobře udělaný reklamní shot (a mimo jiné jedna z prvních klamavých reklam) na špenát, kterého se tehdy urodilo příliš mnoho...

4.
Na nohou jsem začínal počítat skvrny, které se určitě za pár let budou jmenovat stařecké. Nehty na rukou už nebyly jen nehty, ale ošklivé kusy divně zabarvené rohoviny. Byly staré, ošoupané a nažloutlé od věčného přepočítávání hotovosti. Chlupy v nose jsem stříhal naposledy včera, ale už dnes jsem je cítil růst. Varlata tížila zemská gravitace a nemohl to omluvit ani pohled zeshora. Zrcadlo nikdy nelže. Z chytrého zdravého muže v nejlepších letech se stávala prázdná klec na mladé prsaté blondýnky.

5.
"Dobré zboží se prodá samo," říkají někteří všeználkové, kteří nemají na to kupovat si věci z televizní reklamy. Není to pravda. Zboží jako zboží. Rozhoduje pohodlnost. Kdo chce zdánlivě ušetřit, pročítá se tisíci etiket a hledá stejné složení u krému za sto nebo dva tisíce korun. Kdo chce ušetřit svůj čas, koupí to, co zná - ať už z televize, či z tištěné reklamy. Kdo chce skutečně ušetřit, neleze vůbec do krámu, protože (obrovský objev třetího tisíciletí!) to není vůbec důležité! Jak se živili lidé před stovkami, tisíci, miliony let? Četli letáky ze schránek, čuměli na bednu a váhali mezi Lidlem a Penny? Která agentura to ví?

6.
Vstal jsem, abych se zbavil chomáče vlasů. Vhodil jsem je do záchodu a spláchnul. Když jsem se otočil, abych si umyl od toho hnusu ruce, spatřil jsem na zrcadle vzkaz od ní: Nečekej na mě. A.
"Skoncujte s vlastní nespokojeností!" vykřikl stereofonní hlas ze všech čtyřech koutů tohoto pokoje, i když to byla jen televize. Poslechnul jsem a otevřel šuplík s pistolí, na kterou žádná reklama nikdy neexistovala. Už jsem nepřemýšlel proč.
Kolik lidí jsem sám ve svém životě nebo svým stylem života nechtěně zabil? Jen na krátkou chvíli jsem si uvědomil svou ohromnou zvědavost na to, jestli mi někdo tam dole pustí můj život natočený na videu, nebo jen - bez obrazu - jestli někdo tam dole vede moje účetnictví:

Nepomohl: 12 356x
Lhal: 42 890x
Zabil nechtěně: 57x (1982 - cyklista mezi Kochánkami a Předměřicemi nad Jizerou, 1984 - nešťastná láska, 1984 - nadřízenému způsobil smrtelný infarkt, 1989 - nepomohl člověku v nouzi a ujel, 1992 - 3x prodal prošlou majonézu s listeriózou, 1x potrat ženy, kterou nemiloval, 1997 - 12x včas neotevřel včas dveře atd.)
Zabil chtěně: 1x
...
Snědl jsem jogurt s celými kousky ovoce, který má vracet chuť do života, vypil jednoho lahváče, abych se necítil v tom prostoru tak sám, a oholil se. Voda po holení mi slibovala radost ze žen, které se o mě budou najednou prát. Posledním pokusem byla pilule gingko biloba, abych si vzpomněl na důvod, proč tohle vlastně dělám. S překvapením jsem zjistil, že nic z toho nepomáhá.
Padl výstřel, který až tak nikomu nepomohl, neublížil, ale hlavně nikoho nevzbudil. A na ostatním už nezáleží.


Konstans

---