Bláznova zpověď VI.

 Alespoň jednou chtěl bych se podělit o to, co není možno vyslovit. Co nelze předat pohledem, či stiskem ruky… co se však přesto stalo… bylo hmatatelné a viditelné… nebo se dalo uslyšet.

Jsou chvíle, v nichž utajený dech se jako mořská vlna vzedme… a v nitru cosi začne růst… A jsou to melodie vůní, ale i nebe přetékající z mléčných drah… pod nimiž blázen oči zavírá a pláče…

Znám dívku (vlastně je to paní), co dokáže si se mnou hrát, nikdy se nepřestává usmívat a o všechno, co se zelená, se bojí… Chodíme spolu prachem cest, sedáme pod topoly a učíme se jeden od druhého kvést…
Na nejvyšších rozhlednách světa jsme spolu byli, tolikrát… a přitom mezi stébly trávy sázíme vinohrad, cestičky po mravencích k procházkám nám stačí… tančíme tam, kde donedávna přebýval jen strach…

Jsou chvíle, zachumlané do peřin. Pohádky roztomilé… mávnutím proutku obrácené v prach…

Blázni však vědí... co se dnes v dálce třpytí, může být zítra nadosah…