Držel jsi mě za ruce

Držel jsi mě za ruce,

díval se mi do očí-

ty Tvý se usmívaly.

Nepotřebovala jsem

nic jinýho-

ani spát ani jíst.

To nebylo důležitý.

Akorát hledání se,

potkávání,

radost,

smutek,

bolest.

Ale vždycky

tam byla

ta záchranná síť-

ten druhej,

kterej člověka zachytí,

nenechá...

Řekne jen:

"Hej!!!

Co se tu,

v tom prachu,

tak válíš?

Jsi krásná/ý,

mám Tě rád/a,

vstávej!"

Tohle vždycky pomohlo.

A navzájem se

vyvádět z rovnováhy,

usmívat se,

klepat se

a červenat-

to bylo krásný...

Aspoň,

že mám vzpomínky,

že mám paměť,

tam mi to zůstane.

A možná,

že jednou

zas s někým

budeme

pro sebe.