Příhody Básníka Juana: Juan a Kytarista

Básník Juan sedí v malé zahradní kavárně v Madridu, kochá se okolím a především procházejícími kráskami. Jednu zastaví a pohotově jí skládá verše.

Juan:

Boky - obláčky cukrové vaty,

Tvář jako obrázek svatý,

Rty snad růže lístky okvětní,

…

Procházející dívka:

Nech si ty prasárny, ty šunte!

(uraženě odchází)

Juan:

Beztak už mě nenapadal žádný rým k okvětní.

Číšník Alva:

Obětní

Juan:

To je kravina, Alve! Zůstaň u svojeho roznášení, básnění ti nejde.

A přines mi ještě něco silného.

(Počká až Alva zajde)

Rty snad lístky růže okvětní,

Krásko, buď beránek můj obětní.

Sakra jsem dobrej!

Přichází vysoký, opálený, větrem ošlehaný muž s kytarou. Zeptá se Juana zda si může přisednout. Juan přikývne. Kytarista se představí jako Paco.

Juan:

(po chvíli trapného(pro Juana) ticha)

Tak ty si kytarista jo?

(Paco přikývne. Opět nastává ticho. Juan už se začíná nervózně ošívat. Nemůže si nahlas veršovat, když vedle něj sedí cizí chlap a nedokáže být ani zticha.)

Tak co kdybys něco zahrál!(vybafne znenadání)

Paco chvíli sedí jako by nic neslyšel, potom si pomalu hodí nohu přes nohu, vezme kytaru a začne hrát. Sotva po pár vteřinách už to Juana nebaví.

Juan:

Hm, dobře.(vyštěkne)

Paco přestane hrát a změří si Juana pohledem. Juan už to nevydrží a řekne.

Juan:

Já jsem básník.

(Paco přikývne)

Moh bych ti něco přečíst, kdybys chtěl.

(Paco se ani nehne a dívá se na opačnou stranu)

Tak teda jo, když jinak nedáš.

Třeba tuhle o moři.

Barvy namíchané anděly přímo na nebi,

Vlnky. Nekonečno.

Obraz vesmíru v plochosti našeho světa,

Leží jako přikrývka na nahé ženě,

Samota. Svoboda

Vezmi loďku rybáři a pluj,

Sevřen nebem, sevřen vodou,

A kolem jen širý prostor mezi dvěma modrými králi.

…

Paco

Vím jak moře vypadá i bez těch keců kolem.

Juan:

(uraženě)

hm, ty ses nám nějak rozpovídal.

A co tahle…

Jak smyčec violy

Ten výkřik rozezní

Dlouhé struny větru.

(A lidé v podsklepí

Vyhlédli s lampičkami.)

Paco:

A co má jako bejt?

Juan:

Jak se ti to líbí?

Paco:

Je to horší než chemoterapie.

Juan:

(vítězoslavně)

Ha! Ta byla od Lorca

Paco:

A má bejt?

Juan:

To je klasika! To se ti přece musí líbit!

Paco:

Znám taky jednu klasiku

Šel jednou Juan do sadu,

Šláp na hrábí násadu.

Číšník Alva, který přinesl pití se začne smát.

Juan:

Tak to už by stačilo!

(Vrhne se na Paca a začne ho mlátit do hlavy notesem. Paco se ho jme škrtit a Alva je oba tluče platem přes záda. Vše se zvrhne v rvačku.)

Scénka končí a obecenstvo hází po hercích shnilé ovoce a zeleninu.