Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+7 neviditelných
Kde život náš je v půli se svou poutí
datum / id18.05.2007 / 245602Vytisknout |
autorreka
kategorieFejetony
zobrazeno5751x
počet tipů16
v oblíbených0x
do výběru zařadilDanielane,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Kde život náš je v půli se svou poutí

Nemusím čekat ani půl minuty a na rohu Třetí avenue a jedné z padesátých, anebo možná šedesátých ulic (od určitého čísla je zbytečné vědět to přesně) mi staví taxík. Řidič je rychlý a úslužný. Vybíhá ven a otevírá mi kufr, i když musí sám dobře vidět, že mám jen tašku přes rameno. A když mu ukazuju, že tašku můžu hodit v autě pod sedadlo, odbíhá zase rychle zpátky ke dveřím, snad aby bylo jasné, že se mnou souhlasí. A pak nasedáme a jedeme. New Yorkem.

Jedeme New Yorkem, ale za boha nevím kam vlastně. Řidič zapíná rádio. Na nic se mě neptá. Směr máme zatím dobrý, je to plus mínus na jih, kam potřebuju. Nevím ale, jak dlouho nám to vydrží. V jedné fázi musíme zahnout, a to mě teda zajímá, jak pozná kdy, když nezná moji adresu. Opatrně si ho prohlížím. Třeba new yorští taxikáři nejezdí na přesné adresy, napadá mě. Třeba jezdí podobně jako metra, buďto sever-jih, anebo východ-západ. Možná si budu muset najít jiný taxík, až budu chtít odbočit. Ale naštěstí ani New York není totálně odlišný. Taxikář po chvíli tlumí rádio a nefalšovanou cizí angličtinou se mě ptá:

"Hukam he hukam?"

Aniž rozumím jedinému slovu, bryskně vyklopím adresu.

"Huhutřihuhuhuha, bohoholihuhuha," opakuje po mně.

Tohle je pozoruhodná vlastnost new yorských služeb. Když o něco žádáte v krámě, v restauraci, v knihovně, většinou po vás zopakují objednávku. Chápu smysl něčeho takového. Má to vyloučit případná nedorozumění. Problém je, že v devadesáti procentech případů tomu, co zopakují, nerozumím. Ale nechci dělat problémy. I tentokrát to odkývám, i když, co se mě týče, klidně mohl říct:

"Opravdu chcete, abych vás teď, ve tři ráno, odvezl do Brazílie, kde se svlečete a před mými zraky budete zápasit s aligátorem?"

Jedeme dál směr jih.

Už jsem jel v New Yorku taxíkem jednou, takže tohle je moje druhá jízda. Na základě dvou cest rychle buduju následující zobecnění: v New Yorku existují dva druhy taxíkářů: jedni řídí; druzí povídají. Předchozí taxíkář patřil do první skupiny. Tenhle, navzdory tomu, že s angličtinou evidentně zápasí, je v té druhé. Na silnici se moc nesoustředí. Spíš na mě. Na jedné z křižovatek jsme neumřeli pod koly aut přijíždějících z vedlejší ulice jen díky tomu, že jsem včas začal křičet, aby zastavil. A že mě okamžitě poslechl.

"Huhu ve tři ráno huž těm moc pozornost já nevěnuju," hlásí mi hned nato klidně, zatímco se nám nad hlavami houpe červené světlo. Vida, napadá mě, a sám jsem překvapený, jak to beru klidně. Tohle byla první věta, které jsem rozuměl.

A tímhle okamžikem naše rozmluva dostává nový rozměr. Pořád sleduju silnici a hlídám, abychom do něčeho nevrazili, a taxíkář mi mezitím vypráví příběh v jazyce, který konečně znám. Je to příběh, který jako bych už slyšel tisíckrát. Rodiště mého taxíkáře: Súdán. Ve dvaceti: studia na univerzitě. Obor: politologie. Ve třiceti: post-doktorand na katedře politologie. V pětatřiceti: asistent tamtéž. Ve čtyřiceti: habilitace na profesuru. V pětačtyřiceti: útěk ze Súdánu do Ameriky. V šestačtyřiceti: odmítnut snad ze všech univerzit, co v Americe existují. Důvod: jeho angličtině nikdo nerozumí. V sedmačtyřiceti: počátek kariéry taxikáře.

Samozřejmě, že vím, kde jsem tenhle příběh slyšel tisíckrát. V Československu. No řekněte sami, nenaskočí vám v hlavě hned jména aspoň dvou tří profesorů, kterým se život zlomil v půli? Kteří učili na katedře a najednou bum, v sedmdesátých letech se z nich stali topiči? Rozdíl je ten, že v New Yorku je topič asi příliš dobré povolání, stejně jako byl v Československu taxíkář. A pak ještě... chtěl bych tyhle dva životní osudy srovnat dál, ale nemám čas. Taxíkář najednou brzdí a zajíždí ke kraji.

"Huh jsme tady," hlásí mi.

Rozhlížím se. Jsme na nějaké úplně jiné ulici, v nějaké úplně jiné části města. Vysvětluju mu, že tohle není správná adresa, a opakuju, kam chci jet.

"Omhuva, homhuha."

Taxík se znovu rozjíždí a pokračuje dál na jih, ale jen chvíli. Stavíme o dva bloky dál.

"Huh, jsme tady teď."

Teď už se ani nemusím rozhlížet.

"Ne, opravdu tady nejsme. Jsme někde úplně jinde..."

Taxikář mi věnuje vyčítavý pohled, a konečně přestává předstírat, že ví, kam mě veze.

"Kde je to, kam hete jet?"

A tak vytahuju z tašky mapu a začínám ho navigovat. A v tom okamžiku, s mapou v klíně, a zatímco nás míjí názvy ulic, housenky únikových schodišť a rozhoupaná světla na křižovatkách, mi dochází, v čem se hlavně liší jeho příběh od příběhu českých disidentů. Vybavuju si najednou Jarmuschovy filmy. Noc na zemi, ve které taxikář Helmuth z východního Německa bloudí New Yorkem. Postavy v Jarmuschových filmech to mají vždycky těžké, ale obzvlášť těžké to mají taxikáři. Jsou trochu nešťastní, trochu ztracení, ale nakonec ze všeho nejvíc směšní. Když disidenti odešli do sklepení, aby začali topit, bylo na jejich odchodu něco vznešeného. Jejich podzemí, jejich ústraní na mě vždycky působilo magicky, výsostně, mocně. Co si ale myslet o člověku, který trpěl možná stejně jako oni, možná víc, možná míň, ale nakonec nesmí dělat svoje povolání jen proto, že brebentí angličtinou, při které se prostě musíte smát? Není tohle nakonec mnohem horší úděl než jakákoliv vznešená sklepení, která v Čechách polykala odpůrce režimu?

Moje navigace se vyplatila. Konečně přijíždíme tam, kam jsem od začátku chtěl dovézt. Vysedám, a za sebou nechávám to, co si představuju jako slušné dýško. Auto startuje a odjíždí. Ještě se za ním ohlédnu a v té chvíli to už nevydržím; začnu se smát. Když jsme nasedali, taxikář zapomněl zavřít kufr. A tak, jak auto odjíždí, víko kufru cvaká do rytmu jízdy. Vypadá jako směšný šos, který zůstal přiskřípnutý ve dveřích, anebo ne, vypadá jako tlama hrocha, jako hroch, který by mě rád sežral, ale k jeho smůle ho někdo zezadu naložil na auto a odváží pryč, zatímco on za mnou naprázdno lapá svojí tlamou.

Život se může ve svojí půli zlomit nejspíš vždycky. Kolik je asi v dnešní době, teď, skoro dvacet let po revoluci, v Česku profesorů, kteří nikde neučí? napadá mě, zatímco opouštím ulici. A nemám tím na mysli bývalé odpůrce komunismu. Mám tím na mysli Ukrajince, Rumuny, Bulhary, prostě těch pár přistěhovalců, které naše silně omezená imigrační politika dovolí přijmout. O kolika lidech v Čechách nemáme nejmenší tušení, že jsou profesory a že se jim život zlomil v půli a teď dělají ve výkopu, o kolika lidech to nevíme jenom proto, že brebentí češtinou, která nám přijde nekonečně legrační? Jsou to jednotlivci? Desítky? Stovky? Ví to někdo?

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.08.2014 16:58:47macecha
parádně napsáno, velmi čtivé .... T***
30.06.2012 00:25:06reka
redaktor prózy
Díky za kritiky (nejen u tohohle díla, i u ostatních), moc mě potěšily.

New York je zvláštní město, když jsem tam byl naposled, tak jsem se nemohl dočkat, až budu pryč, na druhou stranu, taková MOMA mi vzala dech, stejně jako mě velmi příjemně potěšila jejich veřejná knihovna. Cos v NY dělal?
28.06.2012 02:23:51Overkill
Tady mi tvé moralizování skřípalo mnohem míň než v praseti. Možná proto, že jsem v New Yorku nějaký ten měsíc strávil. To město je k pláči a nikdo mi to už nikdy nevymluví *t
10.12.2009 23:28:22sepiolite
to ne, to se nevyhýbej moralizování! jen do nás, to je potřeba! :)

ale ať je od začátku jasný, že to nebude prča - takhle jsem se skoro styděla za to, že mi začátek přišel vtipný
10.12.2009 13:00:11reka
redaktor prózy
Wronski, sepiolite: Díky.

sepiolite: ten vážnější konec jsem tam chtěl mít, vlastně kvůli tomu jsem to celé psal, už od začátku jsem tu příhodu bral jen jako odrazový můstek k pointě. Na druhou stranu, rozumím tvým rozpakům - myslím, že totéž už měli u tohohle textu jiný, myslím že třeba totéž mi vyčítal těša, jestli ti dobře rozumím. Příště zkusím vyhnout se tak příliš okatému moralizování. Dík.
07.12.2009 23:23:41sepiolite
miluju Jarmusche
a tohle je dobrý, jen přemýšlím, jestli ten vážnější konec tak úplně koresponduje se zbytkem a jestli je ta rozvrstvenost plus,nebo mínus.. Jako čtenáře, který se od začátku bavil, mě konec nemile překvapil, ale z druhé strany je to zajímavé vyústění..takže jsem na rozpacích, ale všeobecný pocit je, že se líbí
06.12.2009 15:42:39Wronski
úžasně citlivě napsané, vzalo mě to. *
16.10.2009 18:36:43jamoyce
Je to dobře napsaný a místy mi to připadá skoro jako povídka. Což vůbec nevadí, naopak.
08.09.2009 15:52:03reka
redaktor prózy
díky.
07.09.2009 20:45:14Yvaine
Páni, vtipné (řeklo by se i veselé) a přitom s poměrně vážným, zamyšleným a k zamyšlení nutícím podtónem, tuhle mnohovrstevnatost obdivuji.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.