Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBylinkářka
31. 05. 2007
1
1
1387
Autor
encyklopediářka
Byly jednou čtyři země... čtyři království... Arden – zlý hrabě Modré království– sousední hrabě Bílá země – princezna Barem – Edgar
„Otče, vojáci, blíží se,“ vykřikla znenadání mladší dcera zdejšího lékaře Magdalena. Ten se zhrozil, mohli sem přijít kvůli ní, kvůli jeho dceři? Nikdy neměl dovolit, aby se učila u staré Bylinkářky. Ale už se stalo.
Když mu poprvé došlo, jak by to mohlo být nebezpečné, začali utíkat. Stěhovali se z místa na místo, putovali zemí, pomáhali nemocným. To byl také důvod, proč ji tehdy dal do učení. Chtěl, aby jeho rodina byla tou nejlepší v léčení nemocných, ale jakou cenu za to musí platit si uvědomil příliš pozdě.
„Magdo, utíkej, když tě tu…“ zarazil se. Ale to přece nemůže být kvůli ní. To je příliš mnoho vojáků a navíc ze všech stran. Mezi stromy se už začali vynořovat muži. „Ó bože, to ne,“ vykřikla starší sestra. „Utíkejte,“ poručil otec, ale bylo skoro pozdě. Tři armády je obklíčily. Jedna patřila jejich hraběti, druhá, která jela s ním po boku byla sousedního vládce, a tu třetí zatím neviděli. Co se to tu děje?
„Chytněte je!“ rozkázal hrabě této země, když mu oznámili, že ve zřícenině žijí lidé. Nijak ho totiž nerozrušila přijíždějící armáda princezny, kterou unesl. Věděl, že je ve výhodě, nikdy by na něj nezaútočila, když Ji má.
„Pane, princezna utekla!“ Donesl zprávu jeden z vojáků. Už ovšem nestačil říci, že se to stalo předešlý den večer. „Okamžitě ji najděte! Nikdo mi nepřekazí mé plány.“ Voják se zamyslel, nemůže říct, že na to přišli až tak pozdě. To by ho stálo hlavu. „A co s těmi lidmi, co…“ „Ty mi přiveďte! To jsem snad už řekl!“
Magdaléna utíkala, ale náhle si uvědomila, že se dostala zpátky k jejich starému domu, tedy spíše k rozpadlému hradu. Vojáci jí byli v patách a ona neměla kam utéci. Rozhodla se, že se schová v tajné místnosti, to byla její poslední naděje.
Vběhla dovnitř a utíkala a utíkala. Nedokázala se rozhlédnout, vnímal jen cestu k tajné místnosti. Už byla u ní. Bude v bezpečí. Otevřela dveře, stačí už jen… Některý z vojáků musel být těsně za ní, neboť vsunul nohu mezi dveře, a poté je úplně otevřel. Magdalena odcouvala na konec místnosti, ale moc dobře věděla, že to nemá smysl, byla v pasti. Nebylo úniku.
Tohle nebyl obyčejný voják, uvědomila si, i přes svou stoupající hrůzu. To byl… dál se ve svých myšlenkách nedostala, neboť muž ji chytl za ruce a políbil. Byla tak vyděšená, že se nedokázala zprvu ani bránit. „Néé, nechte… pusťte,“ podařilo se jí vyslovit, ale protesty byly úplně zbytečné, pokračoval. V tu chvíli uslyšela hlasy blížící se sem. Rozplakal se, ale na víc se už nezmohla. Muž kupodivu přestal a jen ji chytl za ruce. Přitom řekl: „Mlč!“
Muži vešli do místnosti. Rozplakala se ještě víc. „Pane, armády se vydaly za princeznou, utekla. Hrabě řekl, že máte přijít za ním, aby vám poděkoval za pomoc…“ Najednou se zarazil, jako by si teprve teď všiml dívky, kterou svíral. „Máme ji…“ „Ne. Já si s ní poradím.“ Hned po těchto slovech vykročil směrem ke dveřím a Magdě nezbývalo nic jiného, než ho následovat.
Venku před hloučkem mužů jí zašeptal: „Buď hodná a nic se ti nestane.“ Ona však už skoro nevnímala. Co se s ní stane? A navíc, právě poznala, že jeden z mužů ve skupince je její hrabě. Jestli ji pozná, bude ráda, když z ní udělají jen vězenkyni.
„Hrabě, vidím, že jste chytil naši… je docela hezká, že?“ Muž, co ji držel přikývl. Takže je to také hrabě, asi ze sousední země. Její hrabě se však dále věnoval jinému muži. „Jak jsem řekl, jsem moc vděčný za pomoc. A to vám i vašemu švagrovi.“ Více už neslyšela, takže ji nepoznal. Vlastně proč, vždyť ji viděl jen jednou. Neví, kdo je, vydechla si.
Najednou si uvědomila, že je tu jen s hrabětem, co ji držel, a s hrabětem této země. Ten se zeptal: „Kdo jsi, jedna z těch potulných… ne to asi ne. Tak kdo jsi?“ Podívala se na něj, a poté na muže za ní, co jen má říci. Věděla, že pravdu nesmí, to by ji stálo život a zřejmě i její sestru a otce, pokud je také chytili.
„Odpověz!“ „Já jsem… bydleli jsme tu… s… jen s otcem…“ říkal trhaně. Hrabě se obrátil k jejímu vězniteli. „Tobě se líbí, tak si ji nech. Ber to jako dárek za pomoc, Edgare. Ostatně má vězení jsou už dost plná.“ On na to něco odpověděl, ale ona to nevnímala. ;Tobě se líbí, tak si ji nech. Ber to jako dárek za pomoc, Edgare; Ta věta se jí v mysli pořád opakovala.
Probrala se, až když se v okolí začaly ozývat nebezpečné zvuky. Další armáda. To ne. Všichni ardenští vojáci, vojáci této země, kterých bylo najednou mnohem více, než když se rozhlížela naposledy, začali nasedat na koně a utíkat.
Celá barmská armáda se však ani nehnula. Jen její věznitel zamířil ke vchodu do starého hradu. Ona musela za ním, držel ji moc pevně. „Jestli nechceš, aby s ti něco stalo, zůstaneš hezky tady. Mám tu dost mužů na to, aby tě našli.“ Přitom ji pustil. Ona se chtěla i přesto dát na útěk. Muž ji chytl.
„Tak to by nešlo. Děvče, přemýšlej. Teď tě nemůžu držet a provaz tu nemám. Podívej se na mě a poslouchej! Nechci tě svěřit do rukou některého z mých mužů, to by pro tebe nemuselo dopadnou dobře, nebo by se ti to spíš nemuselo líbit.“ Chvíli se na něj jen dívala, proč se o ni tak stará? „Pane… zůstanu tu,“ slíbila. Odešel, opravdu ji tu nechal bez dozoru. Chtěla zase utíkat, ale nešlo to, dala slovo, že zůstane.
Přešla jen k oknu a snažila se zaslechnou, co se tam děje. Uslyšela ženský hlas. „Hrabě Edgare, nepřišel na to, že jste mi pomohl vy?“ „Princezno, co tu děláte, mohl by se vrátit, vidím, že tu máte armádu, ale…“ „Edgare, tak se přece s ženou nemluví,“ okřikl ho asi jeho švagr, usoudila podle hlasu. „Princezno, ještě jednou se omlouváme, kdybychom věděli, že vás unesl, nikdy bychom vás nepomáhali hledat.“ „To nic. Vím, že vy byste se nikdy vědomě nezapletli do takového…“
Její slova byla přerušena dusotem koní, další vojsko, to snad není možné. „Princezno, říkali jsme vám, že nás sledovala armáda sousedního krále. Zřejmě překročili i hranice, co máme dělat?“ „Nic.“ Dál Magdalena slyšela jen dusot koní, který se zarazil několik metrů od hradu. Co se teď stane. Tři armády minimálně o sto padesáti mužích.
Právě přijíždějící armáda měla modrou vlajku, to znamená, že je ze sousední země, ale co tu dělá? Vlajka, kterou držel muž po princeznině pravici byla bílá se zlatým slunce, ta patřila Bílé zemi. A muž, co ji držel, i jeho švagr mají na plášti znak Barmy.
Neschylovalo se tu však k boji, na to všichni muži byli příliš klidní. Muž v čele armády Modrého království sesedl z koně a pomalu vykročil ke skupince, kde stál hrabě Edgar. „Můžete mi vysvětlit, proč armáda Bílé země projela mou zemí?“ … „Odpusťte, ale byla jsem unesena a nejkratší cesta byla přes vaši zem.“ … Slyšela jen útržky ale to jí stačilo, aby pochopila.
Jejich hrabě se rozhodl zmocnit přes princeznu její země. Proto ji unesl, ale jí se podařilo utéci. Proto poprosil svého souseda, hraběte barmského, aby mu pomohl ji najít. Samozřejmě pod falešnou záminkou, předstíral, že je to jeho snoubenka. Po několika dnech ji opravdu chytili, ale hraběti Edgarovi se to nezdálo. Zjistil, jak je to doopravdy a oznámil to svému švagrovi. Ten poslal posla k princeznině armádě. Princezna několik hodin nato zase utekla, s pomocí hraběte Edgara…
Už tu není sama. Musela se zase pořádně zamyslet, že si ani neuvědomila, že princezna a její armáda odjela v doprovodu hraběte Modrého království a jeho mužů. „Tak ty si neutekla?“ V jeho hlase byl úžas, asi nečekal, že zůstane. „Hrabě…“ Skoro na něj zapomněla. I na to, co teď vlastně je. Jeho… Její myšlenky se zastavily ve chvíli, kdy se k ní přiblížil. „Bojíš se mě, přesto jsi neutekla.“ Pohladil ji po tváři. Ona se opět rozplakala.
„Tak ty jsi tu bydlela s otcem, ale já viděl utíkat ještě někoho, byli jste tu tři.“ Rozplakala se ještě víc a posadila se na zem. Nohy ji už neunesly. „To byla ses…“ Dál se nedostala. Nemohla mluvit. Sehnul se totiž k ní a zvedl ji ze země. „Nekřič. Teď musíme odjet, není tady moc bezpečno.“ Potom ji políbil, ale jinak než poprvé a jen na okamžik.
Posadil ji k sobě na koně a příští dva dny ujížděli skoro bez odpočinku k hranicím jeho země. Nemluvil. To jí vyhovovalo. Potřebovala se uklidnit a hlavně si utřídit myšlenky. Jediné, na co nedokázala myslet, bylo však, co ji čeká až dorazí tam, kam míří. Asi na jejich zámek.
Děkoval své hvězdě, že vojáci neprohledali i podzemí, to, co by tam našli, by nebyly jen bylinky na vaření. Nikdo se nesmí dozvědět, kdo je. Potom se jí podařilo i usnout, musela spát, neboť když se rozhlédla blížili se k zámku s rudou vlajkou. Barmskému zámku. Jejich kůň se oddělil od ostatních jezdců a zamířil k vedlejší bráně.
Jakmile jí projeli, zamířili ke vstupu do věže. Pomohl jí slézt a odvedl ji nahoru. V posledním patře byly dveře, před kterými se zastavil. Odemkl je klíčem, který vysel vedle na háčku. „Zůstaň tady… Nemusíš se bát… Nedělej žádné hlouposti, já ti neublížím a nikdo jiný o tom, že jsi tady neví.“ Zamkl a odešel.
Osaměla. Zůstala sama v cizím království. Navíc ještě zamčená ve věži, odkud nešlo uniknout. „Co se se mnou teď stane.“ Rozplakala se a padla na postel. Místnost byla zařízená, byla tu křesla, stůl, postel. Nebylo tu však jídlo a ona už umírala hlady, možná, že jí hrabě něco k jídlu donese a nebo…
Venku na nádvoří zaslechla dusot koní. To se teprve teď dostali na zámek? Šla se podívat k oknu, bylo sice malé, ale něco z něj vidět bylo. Opravdu teprve dorazili. A hrabě Edgar byl v čele se svým švagrem. Magdalena pozorovala dění dole, i když nevěděla proč ji to tak zajímá. Nemá to s ní nic společného.
Zrovna se chtěla vzdálit od okna, když si všimla ženy v krásných šatech. Běžela k hrabatům. Nejdříve objala Edgara, posléze jeho švagra, u něž již zůstala. Asi jeho žena. I to jí mohlo být jedno. Nenadále si uvědomila, že to není pravda.
Zajímalo jí, kdo má v rukou její život. Jaký asi je hrabě Edgar? Jestli má ženu? Od něj se to nedozví, není důvod, aby jí to říkal. Nemá s jeho životem nic společného. Tak proč jí to zajímá, je jen vězeň.
Zatím Edgar se sestrou a švagrem došli do zasedací místnosti. Museli narychlo svolat státní radu, aby oznámili, že jejich soused je teď jejich nepřítel. Zasedání trvalo několik hodin. Museli zmobilizovat armádu a začít se připravovat na možný útok.
Po jeho skončení se chtěl Edgar ztratit a jít za dívkou do věže, ale jeho švagr ho zastavil u vchodu na zahradu. „Edgare, ty sis tu dívku opravdu nechal a dovezl si ji sem. Až se o tom dozví tvá sestra, asi se jí to nebude líbit. Kam si ji vlastně ukryl?“ zeptal se. „Do věže. Prosím tě, neříkej o ní Martě…“
„Myslíš, že se o ní nedozví? Proboha, to snad ne. Co s ní plánuješ dělat? Necháš ji zavřenou dokonce jejího života? Nebo…“ Začínal být rozzlobený, ani jemu se nelíbilo, že by ta dívka měla být držena proti své vůli. „Nezlob se tak, co si myslíš, že jsem. Pustím ji. Jednou.“ Nechápal proč se tak zlobí, nic zlého přece nedělá. Zachránil tu dívku před smrtí.
Jeho švagr toho měl dost. „Jestli si myslíš, že ti budu trpět… Unesl si ji z její země… Nepřerušuj mě. Já vím, že jsi ji dostal od našeho souseda, ale víš vůbec kdo to je? Ne. A je ti to jedno. Vím, že se ti líbí. Došlo mi, že kdyby tam zůstala, nechal by ji popravit, ale ty ji budeš věznit. Přitom nic neudělala, pravděpodobně.“ „To já přece vím… Řekneš o ní sestře?“
Bořek to vzdal. Jeho švagr si nedá říct, a navíc ona je jen poddaná. Pokud se mu líbí, bude se o ni starat. Vždyť ani nedovolil, aby ji svázali. A od něj jí žádné nebezpečí nehrozí. Věděl s naprostou jistotou, že pokud jde o jeho vztah k té dívce, Edgar si nedá nic rozmluvit. „Neřeknu o ní nikomu, ani své ženě. Nespoléhej však na to, že se o tom nedozví. Pokud ji budeš věznit dlouho, jistě na to přijde. Potom oba odešli.
Edgarova cesta vedla nejdříve do kuchyně. Uvědomil si, že nejedla od doby, kdy projeli hranice. I s jídlem zamířil přímo k tajnému vchodu do věže, opravdu si bude muset dávat pozor. Jeho sestra není hloupá, když ho tam uvidí často chodit, jistě si nenechá namluvit, že tam chodí odpočívat.
U dveří se zastavil a vytáhl klíč. Raději si ho vzal s sebou. Odemkl. Otevřel dveře a rozhlédl se. Dívka stála u okna a s hrůzou v očích ho sledovala. Otočil se, aby mohl opět zamknout. „Děvče, donesl jsem ti něco k jídlu.“ Při těchto slovech došel ke stolu, kam položil tác s jídlem. Sám se posadil na jedno z křesel.
Magdalena se hrozně bála. Co se s ní teď stane a co se stalo s její rodinou? Otázky v její hlavě nebraly konce. Skoro ani nevnímala, že na ni začal mluvit. „Jak se jmenuješ?“ Došlo jí, že by ho neměla rozhněvat, bude lepší poslouchat. Na poslouchání byla zvyklá, vždy musela někoho poslouchat. Otce, Bylinkářku. „Magdalena, pane,“ odpověděla.
„Tak Magdalena… Pojď si sednou a najez se. Musíš mít hlad. Přinesl bych ti jídlo už dříve, ale měl jsem nějaké povinnosti.“ Při jeho slovech se odvážila přijít k němu blíž, ale ne moc. „Neboj se mě, kdybych ti chtěl ublížit, udělal bych to už dávno.“
Měl pravdu, kdyby jí chtěl ublížit… Ale on by jí přece neublížil, nato měl v očích až moc dobra. Proč se ho tedy bojí? „Pane, co se stalo s mou sestrou a otcem.“ Ani nevěděla, že to vyslovila nahlas, dokud jí neodpověděl. „Utekli, nechal jsem je utéct a tebe bych nechal taky, kdyby ses nevrátila. Neměl jsem potom navýběr. Víš, co by tě čekalo, kdyby tě zajal tvůj hrabě?“
Zase se rozplakala. Nevěděla jestli úlevou nebo hrůzou. Moc dobře věděla, co by ji čekalo. A to i za předpokladu, že by nepřišel na to, kdo je. Mezi vzlyky se odvážila zeptat ještě na něco. „Pane, co se mnou… co jsem teď. Zajatec, vaše nová poddaná…“ Vstal, chytl ji za ruce, které hned pustil. Místo toho jí setřel slzy z tváří.
Ona se ho bojí. Chce, aby jí odpověděl, co ji čeká. Na to samé se ho ptal už i Bořek. Bohužel ani teď nevěděl, co na to říct. „Jen se mě neboj, neublížím ti. Nikdo ti tady neublíží. Podívej se na mě. Jsi má poddaná, ale… Chtěl jsem tě pustit. Bohužel to nedokážu. Utekla by si. Vlastně jsem si myslel, že utečeš už tam na zřícenině. Budeš muset zůstat tady.“
Co po ní chce? On to sám neví. Zatím je v bezpečí, před ním i před svým bývalým hrabětem. Na druhé straně jak to bude trvat dlouho? Jako poddaná nemá práva. Ale co jako Bylinkářka? Možná jí dá možnost volby. Jaké? „Pane, já… udělám, co mi řeknete.“ Těmito slovy se úplně odevzdala do jeho moci.
„No, tak se najez. Musíš mít hrozný hlad.“ Jak slíbila, poslechla. Její slib měl pro ni velkou váhu, pokud něco slíbí, neporuší to. A pokud se jí zeptá, kdo je? Řeknu mu pravdu, ať se stane, co se má stát, pomyslela si. Přitom se pustila do jídla. Opravdu už umírala hlady.
Pozoroval ji. Hrozně se mu líbila a i přes to, že byla špinavá od cesty. Měla potrhané šaty. Rozcuchané vlasy. Navíc oči červené od pláče. Měl by jí donést vodu a jiné šaty. Ale to by znamenalo, že musí někomu říci, že ji tu vězní, ale komu? Napadala ho jen stará pokojská. Ta si to určitě nechá pro sebe.
„Magdo, nechám ti donést vodu a čisté šaty.“ Nato odešel. Nezapomněl však zamknout, opravdu nechtěl, aby utekla. To bylo jasné. Než někdo začal odemykat dveře, stihla se najíst. Když ji totiž pozoroval, moc se nenajedla. Už byla skoro tma a ona tu neměla ani svíčky. Avšak i ty přinesla stará žena, která vešla.
„Pán řekl, že ti mám pomoct.“ Nevypadalo to však tak, skoro si jí nevšímala. Donesla velké umývadlo, vodu, osušku a nakonec i šaty. Patřili zřejmě některé z komorných, pomyslela si Magda. Než se mohla zeptat, žena odešla. Opět osaměla. Tak to asi bude často. Pán si nepřál, aby o ní někdo věděl, tudíž pokud tu s ní nebude on bude sama.
Tu noc už nepřišel, ani celý následující den. Jídlo jí donesla ta samá žena, co včera nové šaty a vodu. Myslela si, že má hodně práce, ale když konečně přišel, objasnil jí to. Přemýšlel a chtěl být sám. Potom se chystal odejít, ale u dveří se otočil a vrátil se k ní. „Teď tě políbím, ale neboj se. Nemusíš se bránit, hned odejdu.“ Poslechla a on opravu odešel tak, jak říkal.
Byla ve věži zavřena přes měsíc. Hrabě jí však neřekl nic o tom, co bude následovat. Chodíval za ní každý den. Pokaždé ji při loučení políbil a ona si začala uvědomovat, že se do Edgara zamilovala. Byla to pravda, ona se do něj zamilovala, i když byla pouhou poddanou. Věděla, že to nemá budoucnost.
Někdo odemykal dveře. Rychle se proto zvedla z postele a čekala. Byl to on. „Magdo, tvůj otec a sestra dnes v noci přišli do zámku… Nelekej se. Neřekla jsi, že tvůj otec je lékař.“ Zarazil se. Zase se bojí. Myslel si, že už pochopila, že z něj strach mít nemusí.
„Pane, já… já…“ „Dovolím ti je vidět, ale nesmíš opustit tuto místnost. Dal jsem ti slovo, že tě budu chránit, ale nesmíš opustit tuto věž.“ Dlouho přemýšlela, jak odpovědět. Tolik je chtěla vidět, potřebovala je vidět. Alespoň jednou a na chvilku. „Pane, budou volní?“ „Ano. Dokonce dovolím, aby zůstali zde na hradě, lékař je stejně potřeba. Ten z města nedávno zemřel a lidé potřebují nového. Ale jak jsem řekl, ty zůstaneš tady.“
„Neutekla bych, pane,“ dál nepokračovala. Nemusela, z jeho očí jasně poznala, že ji nechce ztratit z očí. Možná časem pochopí, že udělá, co jí poručí, ať bude zavřena zde ve věži nebo bude chodit po městech a vesnicích a léčit lidi.
Ještě ten den je přivedl za ní. Nechal je o samotě, ale nezapomenul zamknout dveře. Všichni tři byli hrozně rádi, že se vidí. Všichni se o sebe hrozně báli. „Magdo, ví hrabě, kdo jsi?“ zeptala se setra. „Ne, neřekla jsem mu to.“ „Proč ne, on by ti snad neublížil nebo ano?“ v otcově hlase byla bolest.
Nedivila se tomu. Nevěděl, co se s ní stalo. Teď ji tu našel jako vězně, i když vězněm nebyla. „Já ho miluji, otče. Vím určitě, že by mi neublížil, nikdy to neudělal.“ „Tak proč tě nepustí?“ Na to neodpověděla. Nemůže jim to říci, neboť to sama vlastně nevěděla.
Odemknout dveře přišla stará pokojská. V té době se už stmívalo. „Proč nejdeš s námi…“ sestřiny slova přerušila pokojská. „Ona odtud nesmí odejít. Pán vzkazuje, že vás za ní za nějaký čas zase pustí, ale nemáte se jí snažit odtud dostat. Potom by byl nucen vás vyhnat.“ Všichni tři se tedy naposledy objali. Potom sestra a otec odešli.
Magda se rozplakala. On jí nikdy nebude věřit a zřejmě ji ani nepustí. Stráví tu ještě hodně dlouhý čas. Jen doufala, že za ní alespoň bude chodit. Bála se, že ho přestane zajímat. A že ji tu bude držet jen proto, aby se jeho sestra nedozvěděla, co udělal.
V takovém stavu ji našel. Zrovna se chystal vyjet společně se švagrem a vojskem. Jejich soused se přiblížil k hranicím. Musel ji však ještě vidět. Nečekal, že bude v takovém stavu. Nelíbilo se mu to, rvalo mu to srdce. „Magdo, proč pláčeš. Zase kvůli mně. Věř mi, to jsem nechtěl. Nechtěl jsem… Odjíždím, tvůj bývalý hrabě táhne s vojskem na naši zem.“
Přestala plakat. Musela s ním mluvit. Už mu nesmí tajit pravdu, řekne, kdo je. „Pane, já vám…“ „Ne, nic mi neříkej.“ Poté ji políbil a zároveň jí dal do rukou klíč. „Odejdi, už jsi zase svou paní… Nic neříkej, nechci tě tu držet a být příčinou tvých slz. Jsi volná.“ Než se zmohla na slovo, ještě jednou ji políbil a odešel.
Chtěla běžet za ním, ale nemohla. Dal jí svobodu, ale stála o ní? Došla jen k oknu a pozorovala odjíždějící vojáky. Někde mezi nimi byl i Edgar. Sledovala, jak i ten poslední ozbrojený muž zmizel mezi stromy. Přitom se modlila, ať se mu nic nestane. Vůbec si nevšimla, že tu už není sama. To se jí teď stávalo nějak moc často, úplně přestala dávat pozor.
Ve dveřích stála hraběnka Marta. „Já tomu nechtěla věřit,“ pronesla. Magdu to hrozně vyděsilo a otočila se. „Neboj se mě. Jsem hraběnka Marta, sestra Edgara… Nemohla jsem tomu věřit. Jak to mohl udělat a hlavně, jak mi to mohl manžel zatajit!“ Byla hrozně rozrušená. Nikdy by ji nenapadlo, že by toho byl její malý bratr schopný.
„Paní?“ „Jak dlouho tě tu drží?“ zeptala se. Magda jí to tedy začala vyprávět. Neřekla však vše. Zamlčela svou totožnost a své city k hraběti Edgarovi. To bylo její tajemství. Skončila tím, že jí dal svobodu. „Jsem volná. Řekl mi, že mohu odejít.“ „Je mi to líto, kdybych věděla, že tě tu drží, nedopustila bych to. Jsi sice jen poddaná, ale to neznamená, že tě tu může držet, navíc bez důvodu.“
Marta dohlédla na to, aby ji někdo odvedl k jejímu otci. Edgar ho ubytoval ve velkém domě na náměstí. Takže se o ně také postaral. Snad mu na ní záleželo víc než si myslela. Nebo to udělal proto, že potřeboval lékaře? Snažila se na to nemyslet, poslal ji pryč a to jí ublížilo nejvíc.
Vojsko se vrátilo za několik dnů. Vyhráli. To se vědělo už několik hodin, tak proč se vojáci neradují? S pomocí sousedů porazili zlého hraběte a většinu jeho země dostal do správy hrabě Edgar. Jako jediný neměl zem podléhající jen jemu. Barem zdědila jeho starší sestra.
Magda si pospíšila na nádvoří. Zrovna totiž nesla do zámku lék pro nemocného lokaje. Když tam dorazila, uviděla, co se stalo. Na nosítkách ležel hrabě Bořek i hrabě Edgar. „Paní, my… byla to lest. Stalo se to dnes v noci, potom co jsme poslali posla. Ten hrabě… poručil svým vrahům, aby je zabili. Bylo to hrozně rychlé. Nemohli jsme opravdu nic dělat. Zastavili jsme je příliš pozdě,“ vysvětloval generál hraběnce.
Podařilo se jí dostat blíž a pohlédla na oba muže pořádně. Rány mečem a dost ošklivé, ale ona by to mohla vyléčit. Prohlížel je zrovna královský lékař. „Paní, je mi líto, nedokáži jim pomoci,“ řekl nakonec. Hraběnka se rozplakala.
To nemůžu dopustit. „Paní, hraběnko, já jim dokážu pomoci,“ vykřikla, aby ji uslyšela. Stála skoro u ní, jenže vojáci a lidé byli příliš hluční. „Děvče, to že jsi dcerou toho nového městského doktora ti nedává…“ začal královský lékař. Hraběnka ho však přerušila: „Jak by jim tvůj otec dokázal pomoci?!“
Musí říci pravdu, ať si s ní potom udělají co chtějí. „Hraběnko, já nemyslela otce. Já je dokážu vyléčit. Na nic se neptejte, musíte mi věřit. Prosím, ani já nechci, aby zemřeli.“ Doba než Marta odpověděla se jí zdála jako celá věčnost. „Opravdu? Dobře, pokud mi dáváš naději, že to přežijí… Doktore, svěřuji je do rukou této dívky.“
„Děkuji paní.“ Magda začala rychle přemýšlet, kde by našla bylinky a koření, když ji napadlo, že tady přece bydlí kořenářka. „Není čas. Potřebuji, abyste mě dovedli ke kořenářce…“ „Kořenářce?! Paní, je to lhářka. Jak by mohla vyléčit…“ „Mou učitelkou byla Hraběnka Bylinkářka!“ vykřikla. Dohady by trvaly příliš dlouho a ona neměla čas.
Její slova měla přesně takový efekt, jaký očekávala. Lékař zmlkl a lidé na ni s úžasem a úlekem pohlédli. Hraběnka Bylinkářka se před desítkami let pokusila svrhnout několik králů. Používala k tomu svou znalost bylinek a koření. Nepodařilo se jí to a měla být popravena. V den, kdy mělo dojít k vykonání rozsudku, utekla a už o ní nikdo neslyšel.
„Paní, slibuji, že to oba přežijí. Já nejsem má učitelka… Ale pokud mě budete chtít potrestat, počkejte, než jim pomohu.“ V jejích slovech byla taková bolest a úzkost. Ne však o její vlastní život, nýbrž o život umírajících hrabat. „Slyšeli jste, ihned ji doveďte ke kořenářce!“ zakřičela hraběnka Marta. Byla její poslední naděje. Než Magda odjela, uložila lékaři, ať se je snaží udržet ve stavu v jakém jsou.
U kořenářky naštěstí našla vše, co potřebovala a i s kořenářkou jela zpět do zámku. Nejprve se došla podívat za umírajícími, doktor opravdu dělal, co mohl. U hraběte Bořka to stačilo, ale Edgarův stav se horšil. Proto si pospíšila.
Šla rychle do kuchyně, kde už měla připravené veškeré nádoby, o které požádala. Stará kořenářka jí pomáhala a jen žasla nad tím, jak takto mladá dívka umí zacházet s bylinami a kořením. Používala nejjedovatější rostlinky, které sice dokázali léčit, ale musel se znát přesný postup a dávkování.
Magda moc dobře věděla, že jim nemůže dát hned lék, co by jim pomohl. Byl příliš nebezpečný. První hodiny jim dávala jen samostatné bylinky. Obklady proti zánětům a další obyčejné byliny. Jejich stav se začal lepšit, ale jak lékař i ona věděli, že jim to nijak nepomůže. Tím je jen udržovali při životě, než Magda dodělá opravdový lék.
Celý hrad čekal, jestli jejich páni přežijí. Čekala i rodina Magdy, pokud se jí to nepovede, určitě zemře. To se ale může stát i tehdy, když jim pomůže a panstvo se jí bude bát. Její moc je příliš velká.
„Magdaleno, jak dlouho bude ještě trvat, než jim budete moci podat ten lék. Mám obavy, že se toho hrabě Edgar nedožije,“ svěřil se se svou obavou lékař. Už také začínal věřit, že je dokáže zachránit. Pozoroval, co dělá. Věděla přesně, jaká jsou jejich zranění. Nemusel jí nic říkat, vše poznala. Dokázala léčit jeho způsobem i s pomocí bylinek a koření.
Ona však jeho obdiv nevnímala. Jediné, na co myslela, bylo, aby to Edgar přežil. Nesmí zemřít. Posadila se k němu a políbila ho. Potom mu zašeptala do ucha. „Pane… To jsem já Magda… Edgare, nesmíš zemřít, já tě miluji.“ „Já tě také miluji.“ Nejdříve si myslela, že se jí to jen zdálo, ale údiv v lékařově obličeji potvrdil, že to bylo skutečné. Od té doby se jeho stav přestal zhoršovat. Začal bojovat o život.
Lék jim podala druhého dne. Už byl hotov a ona si byla jistá, že jim neublíží. Bylo v sázce příliš mnoho. Už ho použila několikrát a vždy splnil svůj úkol, uzdravil. Nedovedla si proto představit, že by ji tentokráte zklamal.
Nejdříve jím pomazal lékař rány. Ona zatím přidala poslední ingredienci. Raději nikomu neřekla, co to bylo. To zůstalo jako jediné jejím tajemstvím. Poté dala nemocným napít. Každý musel vypít svou dávku. Oba byli už naštěstí při vědomí, i když blouznili.
„Co teď?“ zeptal se doktor. „Ať přinesou hodně osušek a mísy s čistou vodou. Osušky jim přiložte na rány… Za pár minut přestanou blouznit a usnou. Musí se jim zvlhčovat rty a každou hodinu se musejí napít. Budou mít vysokou horečku, ale do dnešní půlnoci by se měli probrat.“ Tak a skončila, teď ať se s ní co chce. Byla si jistá, že to oba přežijí.
Hraběnka na ni čekala ve vedlejší místnosti. „Paní, oba budou žít. Jsem si tím jistá… Jaký bude můj trest?“ zeptala se. „Trest? Proboha. Oni to opravdu přežijí?“ Magda přikývla. „No a ty se mě ptáš na trest. Jaký trest, jestli je opravdu zachránila, smíš žádat cokoli!“
Hraběnka byla zoufalá, bylo to na ní vidět. Magda se také hrozně bála o jejich životy, ale ta věděla, že jim dokáže pomoci. Že jim už pomohla. V tom do místnosti přišla kořenářka. „Hraběnko, tohle vypijte a ty děvče také. Uklidní vás to obě… Nebojte se, kdyby se něco dělo, probudíme vás,“ řekla. Obě poslechly.
Probudily se až odpoledne. Lékař vše zvládal, takže Magdy nebylo potřeba. „Magdo, to co jsi říkala mému bratrovi, já to slyšela i jeho odpověď.“ Ona ztuhla. Ale vlastně proč, může žádat cokoli, tak jí to řekla. „Paní, vím, že vám nejsem rovna…“
„S tím nesmyslem už přestaň. To spíš mi nejsme rovni tebe… Můj mladší bratr je hrozně tvrdohlavý. Vždy jsem se děsila toho, jakou ženu si vybere… Nelekej se… Nikdy mě nenapadlo, že by si mohl vybrat tak dobře… Tím se ti snažím říci, že až tě požádá o ruku, budu první, kdo mu bude blahopřát.“
Tak slova Magdě vyrazila dech. Své umění vždy považovala za prokletí, ne za dar. Teď jí ale pomohl. No, možná si ji nebude chtít vzít. Ale moc tomu nevěřila. Nějak cítila, že se stane přesně to, co říkala hraběnka Marta.
Obě se šly podívat za zraněnými. Jejich stav se rychle lepšil. Jejich rány se zacelovaly. Doktor pronesl, že teď již věří na moc bylin. Ale pořád tomu říkal zázrak, i když na vlastní oči viděl, jak vlastně vzniká.
Edgar i Bořek se probudili chvíli před půlnocí. Byli sice hrozně slabí, ale už nehrozilo, že by zemřeli. Marta se od nich nehnula. Magda za nimi však nepřišla. Neučinila tak ani v následujícím týdnu, kdy ještě leželi v péči lékaře a kořenářky. Místo toho se uchýlila do věže.
Ze spaní ji probudil polibek. „Edgare!“ Vykřikla radostí i leknutím. „Proč jsi nepřišla. Za celý týden jsi se na nás nepřišla podívat. Copak takto se chová lékař?“ zeptal se. Odpověděla na to, že ona není lékař. „Tak proto jsi se pořád tak bála. Nevěděla jsi, co se stane, jestli se dozvím o tom, kdo jsi?“ Přikývla. „Ještě se bojíš?“ „Vaše sestra mi řekla, že…“ Opět ji políbil. „Magdaleno, vezmi si mě.“
Zůstala na něj hledět. On ji opravdu požádal o to, aby se stala jeho ženou. Má přijmout? Může přijmout? Přestala na to myslet a odpověděla: „Ano, vezmu!“ „Takže se mi to nezdálo, opravdu si mi tehdy řekla, že mě miluješ.“ „Ano, to řekla. Umíral jsi mi pod rukama. To jsem nemohla připustit. Na to tě mám příliš ráda… No, a když jsme u tvé léčby, měl bys ještě ležet, ještě nejsi úplně zdraví.“
Poslechl ji, ale trval na tom, aby s ním šla do zámku. Tam ji hraběnka ubytovala do jednoho z pokojů. Pro budoucí hraběnku Ardeny se nehodí, aby spala ve věži. Byla hrozně šťastná, konečně se již nemusela bát.
I když ji při svatbě, která se konala za pár měsíců, trochu vyděsilo, že všechny pozvané královské dvojce vědí, že se učila u Hraběnky Bylinkářky. To byl však jediný mráček, který se jí objevil v mysli. A to navíc jen na okamžik, neboť hned na to ji všichni požádali, zda by jim někdy nemohla pomoci.
Tak a to je konec tohoto příběhu. Novomanželé hrabě Edgar a hraběnka Magdaléna se přestěhovali do ardenského zámku. První roky měli mnoho práce, tato zem umírala. Její minulý vládce ji skoro zničil. Měli však spoustu dobrých sousedů, kteří jim rádi pomohli postavit jejich novou zem opět na nohy.
Když mu poprvé došlo, jak by to mohlo být nebezpečné, začali utíkat. Stěhovali se z místa na místo, putovali zemí, pomáhali nemocným. To byl také důvod, proč ji tehdy dal do učení. Chtěl, aby jeho rodina byla tou nejlepší v léčení nemocných, ale jakou cenu za to musí platit si uvědomil příliš pozdě.
„Magdo, utíkej, když tě tu…“ zarazil se. Ale to přece nemůže být kvůli ní. To je příliš mnoho vojáků a navíc ze všech stran. Mezi stromy se už začali vynořovat muži. „Ó bože, to ne,“ vykřikla starší sestra. „Utíkejte,“ poručil otec, ale bylo skoro pozdě. Tři armády je obklíčily. Jedna patřila jejich hraběti, druhá, která jela s ním po boku byla sousedního vládce, a tu třetí zatím neviděli. Co se to tu děje?
„Chytněte je!“ rozkázal hrabě této země, když mu oznámili, že ve zřícenině žijí lidé. Nijak ho totiž nerozrušila přijíždějící armáda princezny, kterou unesl. Věděl, že je ve výhodě, nikdy by na něj nezaútočila, když Ji má.
„Pane, princezna utekla!“ Donesl zprávu jeden z vojáků. Už ovšem nestačil říci, že se to stalo předešlý den večer. „Okamžitě ji najděte! Nikdo mi nepřekazí mé plány.“ Voják se zamyslel, nemůže říct, že na to přišli až tak pozdě. To by ho stálo hlavu. „A co s těmi lidmi, co…“ „Ty mi přiveďte! To jsem snad už řekl!“
Magdaléna utíkala, ale náhle si uvědomila, že se dostala zpátky k jejich starému domu, tedy spíše k rozpadlému hradu. Vojáci jí byli v patách a ona neměla kam utéci. Rozhodla se, že se schová v tajné místnosti, to byla její poslední naděje.
Vběhla dovnitř a utíkala a utíkala. Nedokázala se rozhlédnout, vnímal jen cestu k tajné místnosti. Už byla u ní. Bude v bezpečí. Otevřela dveře, stačí už jen… Některý z vojáků musel být těsně za ní, neboť vsunul nohu mezi dveře, a poté je úplně otevřel. Magdalena odcouvala na konec místnosti, ale moc dobře věděla, že to nemá smysl, byla v pasti. Nebylo úniku.
Tohle nebyl obyčejný voják, uvědomila si, i přes svou stoupající hrůzu. To byl… dál se ve svých myšlenkách nedostala, neboť muž ji chytl za ruce a políbil. Byla tak vyděšená, že se nedokázala zprvu ani bránit. „Néé, nechte… pusťte,“ podařilo se jí vyslovit, ale protesty byly úplně zbytečné, pokračoval. V tu chvíli uslyšela hlasy blížící se sem. Rozplakal se, ale na víc se už nezmohla. Muž kupodivu přestal a jen ji chytl za ruce. Přitom řekl: „Mlč!“
Muži vešli do místnosti. Rozplakala se ještě víc. „Pane, armády se vydaly za princeznou, utekla. Hrabě řekl, že máte přijít za ním, aby vám poděkoval za pomoc…“ Najednou se zarazil, jako by si teprve teď všiml dívky, kterou svíral. „Máme ji…“ „Ne. Já si s ní poradím.“ Hned po těchto slovech vykročil směrem ke dveřím a Magdě nezbývalo nic jiného, než ho následovat.
Venku před hloučkem mužů jí zašeptal: „Buď hodná a nic se ti nestane.“ Ona však už skoro nevnímala. Co se s ní stane? A navíc, právě poznala, že jeden z mužů ve skupince je její hrabě. Jestli ji pozná, bude ráda, když z ní udělají jen vězenkyni.
„Hrabě, vidím, že jste chytil naši… je docela hezká, že?“ Muž, co ji držel přikývl. Takže je to také hrabě, asi ze sousední země. Její hrabě se však dále věnoval jinému muži. „Jak jsem řekl, jsem moc vděčný za pomoc. A to vám i vašemu švagrovi.“ Více už neslyšela, takže ji nepoznal. Vlastně proč, vždyť ji viděl jen jednou. Neví, kdo je, vydechla si.
Najednou si uvědomila, že je tu jen s hrabětem, co ji držel, a s hrabětem této země. Ten se zeptal: „Kdo jsi, jedna z těch potulných… ne to asi ne. Tak kdo jsi?“ Podívala se na něj, a poté na muže za ní, co jen má říci. Věděla, že pravdu nesmí, to by ji stálo život a zřejmě i její sestru a otce, pokud je také chytili.
„Odpověz!“ „Já jsem… bydleli jsme tu… s… jen s otcem…“ říkal trhaně. Hrabě se obrátil k jejímu vězniteli. „Tobě se líbí, tak si ji nech. Ber to jako dárek za pomoc, Edgare. Ostatně má vězení jsou už dost plná.“ On na to něco odpověděl, ale ona to nevnímala. ;Tobě se líbí, tak si ji nech. Ber to jako dárek za pomoc, Edgare; Ta věta se jí v mysli pořád opakovala.
Probrala se, až když se v okolí začaly ozývat nebezpečné zvuky. Další armáda. To ne. Všichni ardenští vojáci, vojáci této země, kterých bylo najednou mnohem více, než když se rozhlížela naposledy, začali nasedat na koně a utíkat.
Celá barmská armáda se však ani nehnula. Jen její věznitel zamířil ke vchodu do starého hradu. Ona musela za ním, držel ji moc pevně. „Jestli nechceš, aby s ti něco stalo, zůstaneš hezky tady. Mám tu dost mužů na to, aby tě našli.“ Přitom ji pustil. Ona se chtěla i přesto dát na útěk. Muž ji chytl.
„Tak to by nešlo. Děvče, přemýšlej. Teď tě nemůžu držet a provaz tu nemám. Podívej se na mě a poslouchej! Nechci tě svěřit do rukou některého z mých mužů, to by pro tebe nemuselo dopadnou dobře, nebo by se ti to spíš nemuselo líbit.“ Chvíli se na něj jen dívala, proč se o ni tak stará? „Pane… zůstanu tu,“ slíbila. Odešel, opravdu ji tu nechal bez dozoru. Chtěla zase utíkat, ale nešlo to, dala slovo, že zůstane.
Přešla jen k oknu a snažila se zaslechnou, co se tam děje. Uslyšela ženský hlas. „Hrabě Edgare, nepřišel na to, že jste mi pomohl vy?“ „Princezno, co tu děláte, mohl by se vrátit, vidím, že tu máte armádu, ale…“ „Edgare, tak se přece s ženou nemluví,“ okřikl ho asi jeho švagr, usoudila podle hlasu. „Princezno, ještě jednou se omlouváme, kdybychom věděli, že vás unesl, nikdy bychom vás nepomáhali hledat.“ „To nic. Vím, že vy byste se nikdy vědomě nezapletli do takového…“
Její slova byla přerušena dusotem koní, další vojsko, to snad není možné. „Princezno, říkali jsme vám, že nás sledovala armáda sousedního krále. Zřejmě překročili i hranice, co máme dělat?“ „Nic.“ Dál Magdalena slyšela jen dusot koní, který se zarazil několik metrů od hradu. Co se teď stane. Tři armády minimálně o sto padesáti mužích.
Právě přijíždějící armáda měla modrou vlajku, to znamená, že je ze sousední země, ale co tu dělá? Vlajka, kterou držel muž po princeznině pravici byla bílá se zlatým slunce, ta patřila Bílé zemi. A muž, co ji držel, i jeho švagr mají na plášti znak Barmy.
Neschylovalo se tu však k boji, na to všichni muži byli příliš klidní. Muž v čele armády Modrého království sesedl z koně a pomalu vykročil ke skupince, kde stál hrabě Edgar. „Můžete mi vysvětlit, proč armáda Bílé země projela mou zemí?“ … „Odpusťte, ale byla jsem unesena a nejkratší cesta byla přes vaši zem.“ … Slyšela jen útržky ale to jí stačilo, aby pochopila.
Jejich hrabě se rozhodl zmocnit přes princeznu její země. Proto ji unesl, ale jí se podařilo utéci. Proto poprosil svého souseda, hraběte barmského, aby mu pomohl ji najít. Samozřejmě pod falešnou záminkou, předstíral, že je to jeho snoubenka. Po několika dnech ji opravdu chytili, ale hraběti Edgarovi se to nezdálo. Zjistil, jak je to doopravdy a oznámil to svému švagrovi. Ten poslal posla k princeznině armádě. Princezna několik hodin nato zase utekla, s pomocí hraběte Edgara…
Už tu není sama. Musela se zase pořádně zamyslet, že si ani neuvědomila, že princezna a její armáda odjela v doprovodu hraběte Modrého království a jeho mužů. „Tak ty si neutekla?“ V jeho hlase byl úžas, asi nečekal, že zůstane. „Hrabě…“ Skoro na něj zapomněla. I na to, co teď vlastně je. Jeho… Její myšlenky se zastavily ve chvíli, kdy se k ní přiblížil. „Bojíš se mě, přesto jsi neutekla.“ Pohladil ji po tváři. Ona se opět rozplakala.
„Tak ty jsi tu bydlela s otcem, ale já viděl utíkat ještě někoho, byli jste tu tři.“ Rozplakala se ještě víc a posadila se na zem. Nohy ji už neunesly. „To byla ses…“ Dál se nedostala. Nemohla mluvit. Sehnul se totiž k ní a zvedl ji ze země. „Nekřič. Teď musíme odjet, není tady moc bezpečno.“ Potom ji políbil, ale jinak než poprvé a jen na okamžik.
Posadil ji k sobě na koně a příští dva dny ujížděli skoro bez odpočinku k hranicím jeho země. Nemluvil. To jí vyhovovalo. Potřebovala se uklidnit a hlavně si utřídit myšlenky. Jediné, na co nedokázala myslet, bylo však, co ji čeká až dorazí tam, kam míří. Asi na jejich zámek.
Děkoval své hvězdě, že vojáci neprohledali i podzemí, to, co by tam našli, by nebyly jen bylinky na vaření. Nikdo se nesmí dozvědět, kdo je. Potom se jí podařilo i usnout, musela spát, neboť když se rozhlédla blížili se k zámku s rudou vlajkou. Barmskému zámku. Jejich kůň se oddělil od ostatních jezdců a zamířil k vedlejší bráně.
Jakmile jí projeli, zamířili ke vstupu do věže. Pomohl jí slézt a odvedl ji nahoru. V posledním patře byly dveře, před kterými se zastavil. Odemkl je klíčem, který vysel vedle na háčku. „Zůstaň tady… Nemusíš se bát… Nedělej žádné hlouposti, já ti neublížím a nikdo jiný o tom, že jsi tady neví.“ Zamkl a odešel.
Osaměla. Zůstala sama v cizím království. Navíc ještě zamčená ve věži, odkud nešlo uniknout. „Co se se mnou teď stane.“ Rozplakala se a padla na postel. Místnost byla zařízená, byla tu křesla, stůl, postel. Nebylo tu však jídlo a ona už umírala hlady, možná, že jí hrabě něco k jídlu donese a nebo…
Venku na nádvoří zaslechla dusot koní. To se teprve teď dostali na zámek? Šla se podívat k oknu, bylo sice malé, ale něco z něj vidět bylo. Opravdu teprve dorazili. A hrabě Edgar byl v čele se svým švagrem. Magdalena pozorovala dění dole, i když nevěděla proč ji to tak zajímá. Nemá to s ní nic společného.
Zrovna se chtěla vzdálit od okna, když si všimla ženy v krásných šatech. Běžela k hrabatům. Nejdříve objala Edgara, posléze jeho švagra, u něž již zůstala. Asi jeho žena. I to jí mohlo být jedno. Nenadále si uvědomila, že to není pravda.
Zajímalo jí, kdo má v rukou její život. Jaký asi je hrabě Edgar? Jestli má ženu? Od něj se to nedozví, není důvod, aby jí to říkal. Nemá s jeho životem nic společného. Tak proč jí to zajímá, je jen vězeň.
Zatím Edgar se sestrou a švagrem došli do zasedací místnosti. Museli narychlo svolat státní radu, aby oznámili, že jejich soused je teď jejich nepřítel. Zasedání trvalo několik hodin. Museli zmobilizovat armádu a začít se připravovat na možný útok.
Po jeho skončení se chtěl Edgar ztratit a jít za dívkou do věže, ale jeho švagr ho zastavil u vchodu na zahradu. „Edgare, ty sis tu dívku opravdu nechal a dovezl si ji sem. Až se o tom dozví tvá sestra, asi se jí to nebude líbit. Kam si ji vlastně ukryl?“ zeptal se. „Do věže. Prosím tě, neříkej o ní Martě…“
„Myslíš, že se o ní nedozví? Proboha, to snad ne. Co s ní plánuješ dělat? Necháš ji zavřenou dokonce jejího života? Nebo…“ Začínal být rozzlobený, ani jemu se nelíbilo, že by ta dívka měla být držena proti své vůli. „Nezlob se tak, co si myslíš, že jsem. Pustím ji. Jednou.“ Nechápal proč se tak zlobí, nic zlého přece nedělá. Zachránil tu dívku před smrtí.
Jeho švagr toho měl dost. „Jestli si myslíš, že ti budu trpět… Unesl si ji z její země… Nepřerušuj mě. Já vím, že jsi ji dostal od našeho souseda, ale víš vůbec kdo to je? Ne. A je ti to jedno. Vím, že se ti líbí. Došlo mi, že kdyby tam zůstala, nechal by ji popravit, ale ty ji budeš věznit. Přitom nic neudělala, pravděpodobně.“ „To já přece vím… Řekneš o ní sestře?“
Bořek to vzdal. Jeho švagr si nedá říct, a navíc ona je jen poddaná. Pokud se mu líbí, bude se o ni starat. Vždyť ani nedovolil, aby ji svázali. A od něj jí žádné nebezpečí nehrozí. Věděl s naprostou jistotou, že pokud jde o jeho vztah k té dívce, Edgar si nedá nic rozmluvit. „Neřeknu o ní nikomu, ani své ženě. Nespoléhej však na to, že se o tom nedozví. Pokud ji budeš věznit dlouho, jistě na to přijde. Potom oba odešli.
Edgarova cesta vedla nejdříve do kuchyně. Uvědomil si, že nejedla od doby, kdy projeli hranice. I s jídlem zamířil přímo k tajnému vchodu do věže, opravdu si bude muset dávat pozor. Jeho sestra není hloupá, když ho tam uvidí často chodit, jistě si nenechá namluvit, že tam chodí odpočívat.
U dveří se zastavil a vytáhl klíč. Raději si ho vzal s sebou. Odemkl. Otevřel dveře a rozhlédl se. Dívka stála u okna a s hrůzou v očích ho sledovala. Otočil se, aby mohl opět zamknout. „Děvče, donesl jsem ti něco k jídlu.“ Při těchto slovech došel ke stolu, kam položil tác s jídlem. Sám se posadil na jedno z křesel.
Magdalena se hrozně bála. Co se s ní teď stane a co se stalo s její rodinou? Otázky v její hlavě nebraly konce. Skoro ani nevnímala, že na ni začal mluvit. „Jak se jmenuješ?“ Došlo jí, že by ho neměla rozhněvat, bude lepší poslouchat. Na poslouchání byla zvyklá, vždy musela někoho poslouchat. Otce, Bylinkářku. „Magdalena, pane,“ odpověděla.
„Tak Magdalena… Pojď si sednou a najez se. Musíš mít hlad. Přinesl bych ti jídlo už dříve, ale měl jsem nějaké povinnosti.“ Při jeho slovech se odvážila přijít k němu blíž, ale ne moc. „Neboj se mě, kdybych ti chtěl ublížit, udělal bych to už dávno.“
Měl pravdu, kdyby jí chtěl ublížit… Ale on by jí přece neublížil, nato měl v očích až moc dobra. Proč se ho tedy bojí? „Pane, co se stalo s mou sestrou a otcem.“ Ani nevěděla, že to vyslovila nahlas, dokud jí neodpověděl. „Utekli, nechal jsem je utéct a tebe bych nechal taky, kdyby ses nevrátila. Neměl jsem potom navýběr. Víš, co by tě čekalo, kdyby tě zajal tvůj hrabě?“
Zase se rozplakala. Nevěděla jestli úlevou nebo hrůzou. Moc dobře věděla, co by ji čekalo. A to i za předpokladu, že by nepřišel na to, kdo je. Mezi vzlyky se odvážila zeptat ještě na něco. „Pane, co se mnou… co jsem teď. Zajatec, vaše nová poddaná…“ Vstal, chytl ji za ruce, které hned pustil. Místo toho jí setřel slzy z tváří.
Ona se ho bojí. Chce, aby jí odpověděl, co ji čeká. Na to samé se ho ptal už i Bořek. Bohužel ani teď nevěděl, co na to říct. „Jen se mě neboj, neublížím ti. Nikdo ti tady neublíží. Podívej se na mě. Jsi má poddaná, ale… Chtěl jsem tě pustit. Bohužel to nedokážu. Utekla by si. Vlastně jsem si myslel, že utečeš už tam na zřícenině. Budeš muset zůstat tady.“
Co po ní chce? On to sám neví. Zatím je v bezpečí, před ním i před svým bývalým hrabětem. Na druhé straně jak to bude trvat dlouho? Jako poddaná nemá práva. Ale co jako Bylinkářka? Možná jí dá možnost volby. Jaké? „Pane, já… udělám, co mi řeknete.“ Těmito slovy se úplně odevzdala do jeho moci.
„No, tak se najez. Musíš mít hrozný hlad.“ Jak slíbila, poslechla. Její slib měl pro ni velkou váhu, pokud něco slíbí, neporuší to. A pokud se jí zeptá, kdo je? Řeknu mu pravdu, ať se stane, co se má stát, pomyslela si. Přitom se pustila do jídla. Opravdu už umírala hlady.
Pozoroval ji. Hrozně se mu líbila a i přes to, že byla špinavá od cesty. Měla potrhané šaty. Rozcuchané vlasy. Navíc oči červené od pláče. Měl by jí donést vodu a jiné šaty. Ale to by znamenalo, že musí někomu říci, že ji tu vězní, ale komu? Napadala ho jen stará pokojská. Ta si to určitě nechá pro sebe.
„Magdo, nechám ti donést vodu a čisté šaty.“ Nato odešel. Nezapomněl však zamknout, opravdu nechtěl, aby utekla. To bylo jasné. Než někdo začal odemykat dveře, stihla se najíst. Když ji totiž pozoroval, moc se nenajedla. Už byla skoro tma a ona tu neměla ani svíčky. Avšak i ty přinesla stará žena, která vešla.
„Pán řekl, že ti mám pomoct.“ Nevypadalo to však tak, skoro si jí nevšímala. Donesla velké umývadlo, vodu, osušku a nakonec i šaty. Patřili zřejmě některé z komorných, pomyslela si Magda. Než se mohla zeptat, žena odešla. Opět osaměla. Tak to asi bude často. Pán si nepřál, aby o ní někdo věděl, tudíž pokud tu s ní nebude on bude sama.
Tu noc už nepřišel, ani celý následující den. Jídlo jí donesla ta samá žena, co včera nové šaty a vodu. Myslela si, že má hodně práce, ale když konečně přišel, objasnil jí to. Přemýšlel a chtěl být sám. Potom se chystal odejít, ale u dveří se otočil a vrátil se k ní. „Teď tě políbím, ale neboj se. Nemusíš se bránit, hned odejdu.“ Poslechla a on opravu odešel tak, jak říkal.
Byla ve věži zavřena přes měsíc. Hrabě jí však neřekl nic o tom, co bude následovat. Chodíval za ní každý den. Pokaždé ji při loučení políbil a ona si začala uvědomovat, že se do Edgara zamilovala. Byla to pravda, ona se do něj zamilovala, i když byla pouhou poddanou. Věděla, že to nemá budoucnost.
Někdo odemykal dveře. Rychle se proto zvedla z postele a čekala. Byl to on. „Magdo, tvůj otec a sestra dnes v noci přišli do zámku… Nelekej se. Neřekla jsi, že tvůj otec je lékař.“ Zarazil se. Zase se bojí. Myslel si, že už pochopila, že z něj strach mít nemusí.
„Pane, já… já…“ „Dovolím ti je vidět, ale nesmíš opustit tuto místnost. Dal jsem ti slovo, že tě budu chránit, ale nesmíš opustit tuto věž.“ Dlouho přemýšlela, jak odpovědět. Tolik je chtěla vidět, potřebovala je vidět. Alespoň jednou a na chvilku. „Pane, budou volní?“ „Ano. Dokonce dovolím, aby zůstali zde na hradě, lékař je stejně potřeba. Ten z města nedávno zemřel a lidé potřebují nového. Ale jak jsem řekl, ty zůstaneš tady.“
„Neutekla bych, pane,“ dál nepokračovala. Nemusela, z jeho očí jasně poznala, že ji nechce ztratit z očí. Možná časem pochopí, že udělá, co jí poručí, ať bude zavřena zde ve věži nebo bude chodit po městech a vesnicích a léčit lidi.
Ještě ten den je přivedl za ní. Nechal je o samotě, ale nezapomenul zamknout dveře. Všichni tři byli hrozně rádi, že se vidí. Všichni se o sebe hrozně báli. „Magdo, ví hrabě, kdo jsi?“ zeptala se setra. „Ne, neřekla jsem mu to.“ „Proč ne, on by ti snad neublížil nebo ano?“ v otcově hlase byla bolest.
Nedivila se tomu. Nevěděl, co se s ní stalo. Teď ji tu našel jako vězně, i když vězněm nebyla. „Já ho miluji, otče. Vím určitě, že by mi neublížil, nikdy to neudělal.“ „Tak proč tě nepustí?“ Na to neodpověděla. Nemůže jim to říci, neboť to sama vlastně nevěděla.
Odemknout dveře přišla stará pokojská. V té době se už stmívalo. „Proč nejdeš s námi…“ sestřiny slova přerušila pokojská. „Ona odtud nesmí odejít. Pán vzkazuje, že vás za ní za nějaký čas zase pustí, ale nemáte se jí snažit odtud dostat. Potom by byl nucen vás vyhnat.“ Všichni tři se tedy naposledy objali. Potom sestra a otec odešli.
Magda se rozplakala. On jí nikdy nebude věřit a zřejmě ji ani nepustí. Stráví tu ještě hodně dlouhý čas. Jen doufala, že za ní alespoň bude chodit. Bála se, že ho přestane zajímat. A že ji tu bude držet jen proto, aby se jeho sestra nedozvěděla, co udělal.
V takovém stavu ji našel. Zrovna se chystal vyjet společně se švagrem a vojskem. Jejich soused se přiblížil k hranicím. Musel ji však ještě vidět. Nečekal, že bude v takovém stavu. Nelíbilo se mu to, rvalo mu to srdce. „Magdo, proč pláčeš. Zase kvůli mně. Věř mi, to jsem nechtěl. Nechtěl jsem… Odjíždím, tvůj bývalý hrabě táhne s vojskem na naši zem.“
Přestala plakat. Musela s ním mluvit. Už mu nesmí tajit pravdu, řekne, kdo je. „Pane, já vám…“ „Ne, nic mi neříkej.“ Poté ji políbil a zároveň jí dal do rukou klíč. „Odejdi, už jsi zase svou paní… Nic neříkej, nechci tě tu držet a být příčinou tvých slz. Jsi volná.“ Než se zmohla na slovo, ještě jednou ji políbil a odešel.
Chtěla běžet za ním, ale nemohla. Dal jí svobodu, ale stála o ní? Došla jen k oknu a pozorovala odjíždějící vojáky. Někde mezi nimi byl i Edgar. Sledovala, jak i ten poslední ozbrojený muž zmizel mezi stromy. Přitom se modlila, ať se mu nic nestane. Vůbec si nevšimla, že tu už není sama. To se jí teď stávalo nějak moc často, úplně přestala dávat pozor.
Ve dveřích stála hraběnka Marta. „Já tomu nechtěla věřit,“ pronesla. Magdu to hrozně vyděsilo a otočila se. „Neboj se mě. Jsem hraběnka Marta, sestra Edgara… Nemohla jsem tomu věřit. Jak to mohl udělat a hlavně, jak mi to mohl manžel zatajit!“ Byla hrozně rozrušená. Nikdy by ji nenapadlo, že by toho byl její malý bratr schopný.
„Paní?“ „Jak dlouho tě tu drží?“ zeptala se. Magda jí to tedy začala vyprávět. Neřekla však vše. Zamlčela svou totožnost a své city k hraběti Edgarovi. To bylo její tajemství. Skončila tím, že jí dal svobodu. „Jsem volná. Řekl mi, že mohu odejít.“ „Je mi to líto, kdybych věděla, že tě tu drží, nedopustila bych to. Jsi sice jen poddaná, ale to neznamená, že tě tu může držet, navíc bez důvodu.“
Marta dohlédla na to, aby ji někdo odvedl k jejímu otci. Edgar ho ubytoval ve velkém domě na náměstí. Takže se o ně také postaral. Snad mu na ní záleželo víc než si myslela. Nebo to udělal proto, že potřeboval lékaře? Snažila se na to nemyslet, poslal ji pryč a to jí ublížilo nejvíc.
Vojsko se vrátilo za několik dnů. Vyhráli. To se vědělo už několik hodin, tak proč se vojáci neradují? S pomocí sousedů porazili zlého hraběte a většinu jeho země dostal do správy hrabě Edgar. Jako jediný neměl zem podléhající jen jemu. Barem zdědila jeho starší sestra.
Magda si pospíšila na nádvoří. Zrovna totiž nesla do zámku lék pro nemocného lokaje. Když tam dorazila, uviděla, co se stalo. Na nosítkách ležel hrabě Bořek i hrabě Edgar. „Paní, my… byla to lest. Stalo se to dnes v noci, potom co jsme poslali posla. Ten hrabě… poručil svým vrahům, aby je zabili. Bylo to hrozně rychlé. Nemohli jsme opravdu nic dělat. Zastavili jsme je příliš pozdě,“ vysvětloval generál hraběnce.
Podařilo se jí dostat blíž a pohlédla na oba muže pořádně. Rány mečem a dost ošklivé, ale ona by to mohla vyléčit. Prohlížel je zrovna královský lékař. „Paní, je mi líto, nedokáži jim pomoci,“ řekl nakonec. Hraběnka se rozplakala.
To nemůžu dopustit. „Paní, hraběnko, já jim dokážu pomoci,“ vykřikla, aby ji uslyšela. Stála skoro u ní, jenže vojáci a lidé byli příliš hluční. „Děvče, to že jsi dcerou toho nového městského doktora ti nedává…“ začal královský lékař. Hraběnka ho však přerušila: „Jak by jim tvůj otec dokázal pomoci?!“
Musí říci pravdu, ať si s ní potom udělají co chtějí. „Hraběnko, já nemyslela otce. Já je dokážu vyléčit. Na nic se neptejte, musíte mi věřit. Prosím, ani já nechci, aby zemřeli.“ Doba než Marta odpověděla se jí zdála jako celá věčnost. „Opravdu? Dobře, pokud mi dáváš naději, že to přežijí… Doktore, svěřuji je do rukou této dívky.“
„Děkuji paní.“ Magda začala rychle přemýšlet, kde by našla bylinky a koření, když ji napadlo, že tady přece bydlí kořenářka. „Není čas. Potřebuji, abyste mě dovedli ke kořenářce…“ „Kořenářce?! Paní, je to lhářka. Jak by mohla vyléčit…“ „Mou učitelkou byla Hraběnka Bylinkářka!“ vykřikla. Dohady by trvaly příliš dlouho a ona neměla čas.
Její slova měla přesně takový efekt, jaký očekávala. Lékař zmlkl a lidé na ni s úžasem a úlekem pohlédli. Hraběnka Bylinkářka se před desítkami let pokusila svrhnout několik králů. Používala k tomu svou znalost bylinek a koření. Nepodařilo se jí to a měla být popravena. V den, kdy mělo dojít k vykonání rozsudku, utekla a už o ní nikdo neslyšel.
„Paní, slibuji, že to oba přežijí. Já nejsem má učitelka… Ale pokud mě budete chtít potrestat, počkejte, než jim pomohu.“ V jejích slovech byla taková bolest a úzkost. Ne však o její vlastní život, nýbrž o život umírajících hrabat. „Slyšeli jste, ihned ji doveďte ke kořenářce!“ zakřičela hraběnka Marta. Byla její poslední naděje. Než Magda odjela, uložila lékaři, ať se je snaží udržet ve stavu v jakém jsou.
U kořenářky naštěstí našla vše, co potřebovala a i s kořenářkou jela zpět do zámku. Nejprve se došla podívat za umírajícími, doktor opravdu dělal, co mohl. U hraběte Bořka to stačilo, ale Edgarův stav se horšil. Proto si pospíšila.
Šla rychle do kuchyně, kde už měla připravené veškeré nádoby, o které požádala. Stará kořenářka jí pomáhala a jen žasla nad tím, jak takto mladá dívka umí zacházet s bylinami a kořením. Používala nejjedovatější rostlinky, které sice dokázali léčit, ale musel se znát přesný postup a dávkování.
Magda moc dobře věděla, že jim nemůže dát hned lék, co by jim pomohl. Byl příliš nebezpečný. První hodiny jim dávala jen samostatné bylinky. Obklady proti zánětům a další obyčejné byliny. Jejich stav se začal lepšit, ale jak lékař i ona věděli, že jim to nijak nepomůže. Tím je jen udržovali při životě, než Magda dodělá opravdový lék.
Celý hrad čekal, jestli jejich páni přežijí. Čekala i rodina Magdy, pokud se jí to nepovede, určitě zemře. To se ale může stát i tehdy, když jim pomůže a panstvo se jí bude bát. Její moc je příliš velká.
„Magdaleno, jak dlouho bude ještě trvat, než jim budete moci podat ten lék. Mám obavy, že se toho hrabě Edgar nedožije,“ svěřil se se svou obavou lékař. Už také začínal věřit, že je dokáže zachránit. Pozoroval, co dělá. Věděla přesně, jaká jsou jejich zranění. Nemusel jí nic říkat, vše poznala. Dokázala léčit jeho způsobem i s pomocí bylinek a koření.
Ona však jeho obdiv nevnímala. Jediné, na co myslela, bylo, aby to Edgar přežil. Nesmí zemřít. Posadila se k němu a políbila ho. Potom mu zašeptala do ucha. „Pane… To jsem já Magda… Edgare, nesmíš zemřít, já tě miluji.“ „Já tě také miluji.“ Nejdříve si myslela, že se jí to jen zdálo, ale údiv v lékařově obličeji potvrdil, že to bylo skutečné. Od té doby se jeho stav přestal zhoršovat. Začal bojovat o život.
Lék jim podala druhého dne. Už byl hotov a ona si byla jistá, že jim neublíží. Bylo v sázce příliš mnoho. Už ho použila několikrát a vždy splnil svůj úkol, uzdravil. Nedovedla si proto představit, že by ji tentokráte zklamal.
Nejdříve jím pomazal lékař rány. Ona zatím přidala poslední ingredienci. Raději nikomu neřekla, co to bylo. To zůstalo jako jediné jejím tajemstvím. Poté dala nemocným napít. Každý musel vypít svou dávku. Oba byli už naštěstí při vědomí, i když blouznili.
„Co teď?“ zeptal se doktor. „Ať přinesou hodně osušek a mísy s čistou vodou. Osušky jim přiložte na rány… Za pár minut přestanou blouznit a usnou. Musí se jim zvlhčovat rty a každou hodinu se musejí napít. Budou mít vysokou horečku, ale do dnešní půlnoci by se měli probrat.“ Tak a skončila, teď ať se s ní co chce. Byla si jistá, že to oba přežijí.
Hraběnka na ni čekala ve vedlejší místnosti. „Paní, oba budou žít. Jsem si tím jistá… Jaký bude můj trest?“ zeptala se. „Trest? Proboha. Oni to opravdu přežijí?“ Magda přikývla. „No a ty se mě ptáš na trest. Jaký trest, jestli je opravdu zachránila, smíš žádat cokoli!“
Hraběnka byla zoufalá, bylo to na ní vidět. Magda se také hrozně bála o jejich životy, ale ta věděla, že jim dokáže pomoci. Že jim už pomohla. V tom do místnosti přišla kořenářka. „Hraběnko, tohle vypijte a ty děvče také. Uklidní vás to obě… Nebojte se, kdyby se něco dělo, probudíme vás,“ řekla. Obě poslechly.
Probudily se až odpoledne. Lékař vše zvládal, takže Magdy nebylo potřeba. „Magdo, to co jsi říkala mému bratrovi, já to slyšela i jeho odpověď.“ Ona ztuhla. Ale vlastně proč, může žádat cokoli, tak jí to řekla. „Paní, vím, že vám nejsem rovna…“
„S tím nesmyslem už přestaň. To spíš mi nejsme rovni tebe… Můj mladší bratr je hrozně tvrdohlavý. Vždy jsem se děsila toho, jakou ženu si vybere… Nelekej se… Nikdy mě nenapadlo, že by si mohl vybrat tak dobře… Tím se ti snažím říci, že až tě požádá o ruku, budu první, kdo mu bude blahopřát.“
Tak slova Magdě vyrazila dech. Své umění vždy považovala za prokletí, ne za dar. Teď jí ale pomohl. No, možná si ji nebude chtít vzít. Ale moc tomu nevěřila. Nějak cítila, že se stane přesně to, co říkala hraběnka Marta.
Obě se šly podívat za zraněnými. Jejich stav se rychle lepšil. Jejich rány se zacelovaly. Doktor pronesl, že teď již věří na moc bylin. Ale pořád tomu říkal zázrak, i když na vlastní oči viděl, jak vlastně vzniká.
Edgar i Bořek se probudili chvíli před půlnocí. Byli sice hrozně slabí, ale už nehrozilo, že by zemřeli. Marta se od nich nehnula. Magda za nimi však nepřišla. Neučinila tak ani v následujícím týdnu, kdy ještě leželi v péči lékaře a kořenářky. Místo toho se uchýlila do věže.
Ze spaní ji probudil polibek. „Edgare!“ Vykřikla radostí i leknutím. „Proč jsi nepřišla. Za celý týden jsi se na nás nepřišla podívat. Copak takto se chová lékař?“ zeptal se. Odpověděla na to, že ona není lékař. „Tak proto jsi se pořád tak bála. Nevěděla jsi, co se stane, jestli se dozvím o tom, kdo jsi?“ Přikývla. „Ještě se bojíš?“ „Vaše sestra mi řekla, že…“ Opět ji políbil. „Magdaleno, vezmi si mě.“
Zůstala na něj hledět. On ji opravdu požádal o to, aby se stala jeho ženou. Má přijmout? Může přijmout? Přestala na to myslet a odpověděla: „Ano, vezmu!“ „Takže se mi to nezdálo, opravdu si mi tehdy řekla, že mě miluješ.“ „Ano, to řekla. Umíral jsi mi pod rukama. To jsem nemohla připustit. Na to tě mám příliš ráda… No, a když jsme u tvé léčby, měl bys ještě ležet, ještě nejsi úplně zdraví.“
Poslechl ji, ale trval na tom, aby s ním šla do zámku. Tam ji hraběnka ubytovala do jednoho z pokojů. Pro budoucí hraběnku Ardeny se nehodí, aby spala ve věži. Byla hrozně šťastná, konečně se již nemusela bát.
I když ji při svatbě, která se konala za pár měsíců, trochu vyděsilo, že všechny pozvané královské dvojce vědí, že se učila u Hraběnky Bylinkářky. To byl však jediný mráček, který se jí objevil v mysli. A to navíc jen na okamžik, neboť hned na to ji všichni požádali, zda by jim někdy nemohla pomoci.
Tak a to je konec tohoto příběhu. Novomanželé hrabě Edgar a hraběnka Magdaléna se přestěhovali do ardenského zámku. První roky měli mnoho práce, tato zem umírala. Její minulý vládce ji skoro zničil. Měli však spoustu dobrých sousedů, kteří jim rádi pomohli postavit jejich novou zem opět na nohy.