Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kaligraf

01. 06. 2007
3
17
4490
Autor
těša

Po řemeslný stránce povídkám fakt nerozumím, takže budu opravdu rád, když mi k tomu něco napíšete, nicméně pokuď to neni autorskej sebeklam tak to minimálně je o něčem.

Tomáš stojí s batohem na ramenech v areálu polorozpadlé továrny. Upřeně pozoruje stěnu před sebou a sám pro sebe si mumlá: „Ano, tohle je ideální místo, tady můžu… tady začnu.“ Svléká si oblečení a bere si jen jakousi bederní roušku, omotává si celé tělo rezavým šálem. Svršky i boty ukrývá do blízké hromady cihel a kusů betonu. Vyndává několik štětců a lahviček tuše. Potom si v polozasypané rouře opodál rozestýlá tenkou deku.

Po chvíli váhání vylézá po starých trámech na rozbořený vršek zdi a začíná ji popisovat pečlivě kreslenými písmenky, která opisuje z tlusté knihy.

Filosof Saruko dlouho seděl před jeskyní pohroužen v mlčení, celé dny jen meditoval nebo spal v nehybné pozici lotosového květu. Najednou se zvedl, dopil džbán vody a začal psát. Hodiny a dny lezl bez přestání po skále a pokrýval ji malými znaky, pokrýval ji myšlenkami starých mudrců, tak, že nemusel vložit ani změnit jediné slovo a přece dávaly smysl. Nalezl základní kostru světa, psal onen Zákon, který každý mistr odhalil z jediné strany, ale nikdo z nich neměl sílu ani čas, aby jej dokončil. Ano, nejdřív muselo být všechno objeveno, všechno napsáno, aby bylo možné pospojovat celou kostru světa. Aby mohly znaky vytvořit celý veliký obrazec, mozaiku, která obsáhne celý svět. Saruko byl hrdý na svou přítomnost, žil jí, a zřejmě se mu vyplatilo.

Tomáš dopisuje první stránku a jí oběd, své poslední zbytky jídla. Pak odchází do centra města, si vyžebrat stravu po vzoru svého mistra. Časy se ale od zlatého věku starých filosofů změnily, musí se převléknout ze svého hávu do běžného oblečení a dlouho poslouchat nadávky kolemjdoucích, než se mu podaří vyžebrat na chleba. Když dostává poslední korunu, zrovna zavírají krám. Několikrát prodavačku prosí, zahazuje Sarukovu hrdost i odevzdanost, ale nic naplat, jídlo už nedostane. Vztekle hází peníze na zem a vrací se. Cestou vidí otevřenou večerku, běží zpět, hledá, plazí se po zemi, pláče ale peníze už nenachází. Zkouší znovu žebrat, což k ničemu nevede, a po chvíli se vrací do svého domova. Dlouho do noci si čte o Sarukových činech a zásadách, pak odloží knihu a snaží se meditovat, ale po chvíli usíná.

Probouzí se až za dne, umyje se v blízké zatopené jámě, možná dřívějším skladu na suroviny, a dá se do práce. Dál popisuje zeď filosofovým životopisem. Sám neví proč, snad aby příběh zůstal pro další generace, a Tomáš aby se co nejvíc podobal starým kaligrafům.

Saruko dopsal poslední znak díla nejmladšího velkého mudrce, slezl ze skály a na místě usnul. Probudil se až o několik dnů později a pomalu, bez nejmenší ranní modlitby, odešel ke stezce. Sedl si a žádal kolemjdoucí o jídlo; po chvíli byl naprosto sytý. Omyl se a pokračoval v psaní. Psal komentáře, výklady každé myšlenky, každého znaku, kterými byla skalní stěna popsaná. Po pár hodinách přerušil práci, aby diskutoval s náhodným kolemjdoucím o smyslu jednoho citátu. Obsáhle  mu vysvětovall, co chtěl autor říci - že umělecká díla nemají žádnou cenu, jsou zbytečná a špatná, což stručně zachytil na stěnu. Po několika dalších hodinách práce krátce meditoval a odešel do jeskyně na lože.

Když Tomáš dopisuje poslední slovo, přichází dva otrhaní kluci, zřejmě místí pankáči, chvíli si čtou nápisy a pak se s ním pokouší bavit o jeho činnosti. Tomáš je ale rázně odmítá - jedním z nosných pilířů myšlenek je přece samota. Pankáči tvrdí, že tu byli už v noci a bylo jim ho líto, proto mu přináší starý kazeťák a několik piv. Žádají ho, jestli by jim za to nevyzdobil auto - rádi by na něm měli několik textů oblíbených kapel. Chtěli si ho popsat spreji, ale skončilo to prý dost žalostně. Tomáš je chvíli ignoruje; pak přeruší mlčení - řekne, že od nich nic nechce a nepotřebuje; pivo i rádio odhazuje na hromadu kamení. Oni odchází aniž by pochopili jediný důvod, proč se s nimi odmítá bavit.

Tomáš se ještě chvíli pokouší psát; několikrát udělá chybu, smyje poslední písmena a začne znovu, ale asi to nemá žádný smysl. Po chvíli toho nechá a sedí asi hodinu nehybně na zemi, zřejmě zavalen hlubokými myšlenkami. Pak se zvedá a odchází do městského parku vyžebrat peníze na trochu jídla. K večeru se vrací s chlebem a sýrem; nají se a pokračuje v psaní.

Saruko psal skoro nepřetržitě po několik dní; měl radost ze svého díla, radost, že práce tak rychle pokračuje, radost z blížící se lepší budoucnosti. Po dokončení celého obrazce - po popsání celé skály odsud bude každý odcházet s vidinou svého úkolu na Zemi a naplněný silou ho splnit. Po chvíli přišel neznámý poutník a přinesl Sarukovi obraz muže pracujícího na poli. Saruko s ním dlouho rozmlouval a srdečně mu děkoval za dar. Večer po jeho odchodu a značnou část noci šplhal po stráni ve snaze obraz zavěsit na viditelné místo nad stezku. Nakonec se mu to podařilo a odešel spát.

Tomáš opíše na stěnu poslední slova kapitoly a následuje svého mistra – krátce se zamyslí nad uplynulým dnem a odchází si lehnout na svou deku.

Během noci přijíždí černý Fiat, vyskakuje z něj několik mladých lidí a celou zeď sprejují většinou nesmyslnými nápisy. Přes všechny řádky příběhu o starém kaligrafovi se táhne možná sdělení „punk is not dead“.

Tomáš je ráno na dlouhý čas paralyzován pohledem na poničené dílo. Ze zoufalství se probírá, až když si vylije zlost na partičce mladých lidí, kteří mu opět  přináší něco pro povzbuzení. Dlouho napravuje poničená slova, teprve k večeru se odebírá pro jídlo. Naštěstí má do zavírací doby dost peněz aspoň na chleba. Cestou ke krámu si všimne neznámé dívky, po měsících samoty ji nesmírně chce a v náhlém pominutí smyslů jde za ní přes celé město. Sleduje ji asi půl hodiny, než konečně zvítězí mozek a přesvědčí Tomáše, aby se zabýval něčím praktičtějším. Tomáš vůbec nechápe své emoce, byl přesvědčený, že je má dávno úplně pod kontrolou. Doufá, že to bylo jediné vybočení z rozumného chování.

Obchod mezitím zavřou, takže se vrací do svého úkrytu. Cítí se pokořen, že zradil touhu po osamělosti a zásady svého mistra, čte si při svíčce o jeho skutcích, v naději, že v nich najde radu, jak by mohl svůj prohřešek odčinit. Ovšem víc než u knihy se jeho myšlenky vznáší kolem a přemítají o ní.

Z úvah ho vyruší příchod nějakého člověka, zřejmě bezdomovce, který si zjevně chce popovídat. Tomáš ho zle odhání; má pocit, že tím alespoň trošku napravuje svůj dnešní přečin. Dochází k závěru, že nemůže odčinit nic, když je v myšlenkách stále u ní. Po chvíli cítí potřebu se s tím někomu svěřit. Hledá bezdomovce po všech koutech továrny, až ho nachází u malého ohně v jedné z rozbořených budov. Dlouho do noci mu vypráví o své touze vést ctnostný a moudrý osamělý život jako kaligrafové v minulosti. Sám pak až do rána přemýšlí, jestli udělal dobře. Ví, že porušil zásady, ale má pocit ulehčení, většího klidu. Na několik minut dokonce začíná pochybovat, jestli vůbec existuje nějaký trvalý stav klidu, jestli se nesnaží zbytečně.

Už při východu slunce leze na stěnu a začíná psát. Saruko promlouvá k lidem o budoucnosti, o době nekonečného míru a štěstí, až bude dokončen celý spis. Tomáš je po probdělé noci nesoustředěný, spíš než štětcem se zabývá příčinami, proč ten zlatý věk skončil, proč už existuje jen návrat k minulosti a ještě je cesta zpět tak těžká. Často maže a přepisuje písmena, přesto si, stejně jako staří filosofové, nevšímá ničeho kolem. Opodál něco vyměřují dva geodeti – pár minut u Tomáše postáli, ale když jejich přítomnost neregistroval, vrátili se ke své práci.

Odpoledne se odchází najíst. Cestou z obchodu nachází na zemi relativně plnou peněženku. Bojuje s kouskem svědomí, které se nechce nechat přesvědčit, že účel světí prostředky; vítězí představa plně popsané zdi, dělá přeci něco užitečného, nějaký páprda ani nepozná ztrátu pár stovek, maximálně si koupí večer o několik panáků míň. Vrací se naprosto šťastný, bude moci na týden ponořit do hlubin starých znaků bez nejmenší starosti o přítomnost. Svou stěnu nachází odshora až dolu počmáranou barevnými nápisy. Prudká radost se mění v absolutní bezmoc. Nemá už sílu vzdorovat osudu, do starých dob se vrátit nemůže.

Obléká se do slušného oblečení a odchází do hospody, musí nějak zapomenout, co se děje, aspoň chvilku se o nic nesnažit, nemyslet, nebýt sám. Pociťuje obrovskou úlevu, když se může se vším svěřit místnímu štamgastovi. Ten jeho důvěru odměňuje několika rumy, které Tomášovi dodají trochu sil – prý je zrovna po výplatě a nerad pije sám. Po nějakém čase přichází slečna, jíž potkal včera na ulici; přichází sama, zřejmě taky zapít splíny, protože vypadá dost sklesle a víno spotřebovává rychlostí vpravdě úctyhodnou. Po odchodu už pořádně zpitého pána si k ní Tomáš ve vyprázdněné hospodě přisedá. Po zbytek večera se spolu baví, náklonnost je zřejmě oboustranná, a Tomáš odchází s vidinou zítřejší schůzky naprosto šťastný. Před spaním se pak obsáhle zpovídá ze svých citů staré pneumatice.

Další den vstává pozdě, je zděšený při vzpomínce na včerejšek. Nikam samozřejmě jít nemůže, vždyť už takhle začíná chtít být s lidmi. A tím víc s ní. Co ho to stálo sil, zapomenout na všechny, odejít a zvyknout si na okolí nemyslet! Bez snídaně začíná psát, skoro celý den přemalovává drobnými písmeny nápisy sprejem, a ani večer nekončí - pokračuje za svitu lamp z nedaleké ulice v opisování další kapitoly.

Mudrc psal výklady slov starých mistrů jen chvíli, hned dopoledne za ním přišel jeden z jeho žáků. Opět vyrušení, poslední dobou tak časté. Snad se Saruko nenarodil ve správný čas, snad se nedožije vysněné budoucnosti, přítomnost opravdu nestojí za nic a nezbývá než čekat. Po obvyklé společné meditaci se ho žák zeptal, co by měl  dělat se svým problémem - kvůli jedné ženě začíná pochybovat o všem učení. Mistr mu odpověděl příběhem: vyprávěl mu, jak se také sám v mládí zamiloval, jak se dlouho zmítal v křečích bezmoci, kdy mu láska trhala tělo od mysli a duši od starého učení. Nakonec všechny city překonal. Ale… Chtěl ještě něco dodat, ale stmívalo se a žák důsledně dodržoval starý rituál večerního ticha a odešel.

Saruko meditoval celý zbytek večera, nebyl však po celý čas schopný zapomenout na svou práci a na její význam; nechtěl se podle tradic zdržovat s žáky, poutníky a vesničany, ale věděl, že musí.Radši šel brzy spát, aby se zbytečně nermoutil

Další den ho nevzbouzí slunce, ale příchod partičky lidí; poznává kluky, kteří mu před pár dny přinesli pivo. Dokonce je mezi nimi i slečna, s níž se seznámil v hospodě. Většina z nich přichází jako pár a drží se celou dobu za ruce. Ona je se mimo dva kluky zřejmě jediná sama. Ptají se ho jeden přes druhého na smysl nápisů na stěně, na jeho samého i důvod proč popisuje stěnu, která se bude během pár týdnů bořit. Tomáš hledí ještě rozespalý střídavě do země a na ni neschopen odpovídat. Později si vzpomene, že jim říkal cosi o jediné možnosti klidného života v dnešní době a o touhách, před kterými sem utekl. Asi polovina sice vypadá, že za ním přišla spíš pro legraci, pár z nich, zdá se, ho trochu chápe. Sedají si, ptají se jestli nechce s něčím pomoct, stejně prý nemají přes víkend co dělat.

 Jeho chování se mění s každou vteřinou, jednou odpovídá, že ano, hrozně rád by zase nebyl po nějaký čas sám, podruhé chce, aby šli pryč - říkal přece, že sem odjel do samoty. Nakonec se probírá úplně, uvědomuje si nebezpečí její přítomnosti a nepřívětivě je odhání. Několik z nich mu výsměšně nabízí nějaké jídlo, za velkého veselí ho referují o nevýhodách smrti hladem. Smějí se jeho odlišnosti, možná se mu někteří vysmívají i trochu ze závisti. Tomáš raději odchází, nechce se nechat vytrhnout ze svého klidu; kromě toho neví, co by měl dělat. Slyší, že se s nápadem ztotožnili i ti, co se mu nepřišli vysmát, jídlo mu opravdu nechávají a jdou zpět do města.

Po několik dnů téměř nepřetržitě opisuje svůj příběh, protože nemusí se zdržovat s ničím jiným. Na stěně se objevují další podrobnosti z mistrova života.

V kaligrafových rozhovorech s kolemjdoucími se začaly objevovat jeho naděje v budoucnost a nechuť k současné práci. Byl už unavený, jen s velkým vypětím vůle byl schopen pokračovat stejným tempem; dokonce se mezi řádky začaly objevovat odchylky od jeho pověstné pravidelnosti. Chvílemi slova uhýbala nahoru či dolu před štěrbinami a hrboly na skále, místo aby byly znaky zdlouhavě zapisovány i přes ně. Saruko se už tolik nezabýval přesností celého obrazce, chtěl hlavně co nejdříve uvidět jeho sílu. Měl spočítáno, že by měl dílo dokončit do prvního sněhu. Za všech okolností  plnil svůj plán, někdy ve dne, jindy v noci, pokud mu nezbyl čas na práci kvůli všedním zbytečnostem. Snad to bylo příčinou chyb a rozdílů ve velikosti písma.

 Postupně k němu přicházeli čím dál podivnější lidé: všichni mluvili nesrozumitelně, často měl problémy porozumět jejich otázkám a diskutovat s nimi. Později obvykle  po takovém rozhovoru vůbec nevěděl, kdo k němu vlastně přišel a proč – nerozuměl ani jedinému slovu. Dokonce i jeho bývalí žáci přicházeli málokdy a mluvili tou nesrozumitelnou řečí, kterou nechápal ani z jejich úst. Tvářili se, že mu také nerozumí, že nerozumí jazyku, kterým mluvili ještě před pár týdny, a nejsou schopni odpovědět na jeho otázky.  Přestával postupně také komunikovat, jestli se objevilo nějaké zázračné tajné učení, on ho znát nepotřebuje, on zná, vlastně za chvíli pozná, veškerou pravdu světa. Naprosto všichni k němu přicházeli na pohled šťastní, nicméně nikdo mu nepověděl, co se stalo tak potěšujícího

 Vesničané, kteří se měnili nejpomaleji,takže se s nimi byl schopen dorozumět, s ním skoro nemluvili, jen na něj vrhali vyděšené pohledy. Vypadali, že jsou rádi vždy, když dojí a odejde zpět ke skále. Cítil se trochu uražen,ale snad je to proto, že konečně pochopili hloubku jeho díla a snaží se ho co nejméně rušit..

V Tomášově písmu se také objevují drobné nepravidelnosti, pokaždé, když slyší kroky, se bojí, že přichází zase ona, několikrát se dokonce schovává v jedné z továrních budov. Touží po ní, ale nechce porušit slib, který dal sám sobě, ani poslušnost starým mnichům. Snaží se utěšovat jejím obrazem v mysli – snad chtěl právě tohle říci Saruko svému žákovi, než byl přerušen. Přestože práce rychle pokračuje, není s ničím spokojen. Snaží se také hledět do budoucnosti, ale nevidí v ní smysl, pročež odmítá i přítomnost. Neví, co má dělat, přestává chápat příběh své knihy a neúspěšně se snaží nalézt klid ve své mysli.

Po několika dnech se musí znovu vydat žebrat. Dlouho sedí v ulicích; ztrácí trpělivost - poprvé od dob, kdy začal žít dávnou minulostí. Najednou nechápe, proč by měl trávit čas žebráním a jíst suchý chleba, v čem je horší jít do práce a pak opisovat knihy v pohodě domova a za přítomnosti… Znovu na ni myslí! Ne, nesmí řešit nějaké proč, všechno je dáno a měl by být rád, že na to nemusí přicházet postupně a sám, prostřednictvím slepých uliček a zklamání, jako všichni před ním.

Naprosto zdrcený odchází do hospody, kde ji potkal. Pije. Má chuť si užít nějaký čas  bez zábran, bez omezení, jednou si dělat co chce a na co má chuť. Jeho stěna bude stejně jednou zbořena, všechno dělal nesmyslně, opustil všechny své blízké a týral se celou dobu úplně zbytečně. Snaží se navázat rozhovor s několika hráči u automatů, ale nijak nereagují.

Má vůbec všechna práce nějaký smysl? Kdyby jen šlo na to nemyslet a psát. Za všechno mohou takováhle zdržení, kdyby nemusel do města a mohl jen psát od rána do večera, nikdy by se to nestalo. Všechno je takhle k ničemu, zase tráví čas jenom sezením v hospodě, před tím přece tehdy utekl. Proboha proč? A kdo za to všechno může? Teď už ale nemá smysl odcházet. Snad aspoň tady na chvíli zapomene na všechno… Ale neudělal by lépe, kdyby šel spát? Co může dělat? Ne, karty jsou rozdané, zůstane tady. Nemá teď sílu se vracet.

Ale proč by měl vlastně setrvávat v podniku pro osiřelé důchodce? Bohužel nemá na zaplacení účtu, barman to snad pochopí… Musí to přece pochopit. Tomáš běží pryč v náhlém návalu energie. Vchází do klubu, který se hemží mladými lidmi, konečně bez zábran si s několika z nich povídá na baru. Později se přidává k oslavě narozenin, všichni ostatní už odešli a do zavírací doby flirtuje se sestrou oslavence. Do deky se balí naplněn radostí, že existují i jiné věci než knihy, než nudné, bezúčelné opisování starých knih. Hned zítra začne pracovat, sežene si byt a bude žít jako normální člověk.

Ráno i celé dopoledne místo shánění práce opakovaně zvrací. Nechce pokračovat ani začínat znovu, cokoliv jiného, jenom se nemuset zabývat takovými věcmi. Musí aspoň dočíst knihu, když už ji nepřepíše pro hrdiny dalších generací.

Saruko konečně přišel na lék proti svým strachům – popíjel při práci víno, což jeho unavené mysli dodávalo sílu věřit iluzi, že už je těsně před koncem, že snad ještě dnes dokončí poslední oblouček nad znaky a bude hotov. Pracoval raději až po západu slunce, kdy pod sebou neviděl rudou plochu nepopsané skalní stěny. Po necelém měsíci si dokonce přenesl svých pár věcí na skalní římsu, aby nemusel po práci slézat dolů; vesničané mu posílali stravu a tuš po náhodných kolemjdoucích až nahoru pod nejvyšší převis.

Byl proto příjemně překvapen, když jednoho dne musel slézt dolů a spatřil už jen malý pruh mezi poslední řádkou a zemí. Mohlo trvat ještě tak týden, než dopíše všechno. Byl až dojat, jak se plnila jeho představa, opravdu se nemýlil, celé dílo se přesně vejde na skálu pod zázračným pramenem. Cítil, že se mu už skoro vyprázdnila hlava, konečně měl pocit alespoň částečného klidu, ještě formulovat několik myšlenek a snad se rozplyne v absolutním míru. Co se vlastně přesně stane až obrazec dokončí? Zřejmě z něj vyčte všechno o světě a o sobě, o svém úkolu tady. Pořád mu ale probíhaly hlavou myšlenky na to, co může on sám ještě pochopit, svůj úkol přeci splní už brzy. Doufal, že to neznamená, že své dílo hotové a z patřičného úhlu pohledu nikdy nespatří.

Ve čtení Tomáše  přerušuje příchod dívky z města. Hledí na něj dost bojácně, nejdřív se ptá, jestli nic nepotřebuje a pak oznamuje účel své návštěvy – celý objekt se bude odpoledne bourat a ráda by nějak… když se člověku něco stane tak přece nechce být sám, ne?

Ano, má pravdu, odejde s ní. Už se ji chystá obejmout, ale vyvstávají mu na mysli další otázky – odejde s ní… ale kam? A co bude dělat? A co se stane tady? Prostě to tu nechá být tak, jako to vypadá teď a půjde – bez rozloučení, bez dokončení věty, bez podpisu? Ne to nemůže. Na druhou stranu má jedinou šanci – teď nebo nikdy… Dál se utápět v bahně nesmyslné snahy osamělý a bezradný? Nebo opustit všechno, co dělal, čemu věřil - vždyť se přece nemohl celu dobu mýlit. Potřeboval by aspoň den, dva… ale na křižovatce je teď, teď se musí rozhodnout a ať udělá cokoliv, tak není cesta zpátky.

Promiň, já… najednou neví jak to říct …musím zůstat tady, chtěl bych jít s tebou, ale fakt to nejde, tady mám klid, úkol, který jsem si dal a který musím splnit. Jestli tu zeď zbourají tak začnu psát jinde, ale nemůžu toho jenom tak nechat kvůli jednomu… prostě proto, že se mi momentálně chce. A nevím co potom, utekl jsem před prázdným životem a to by byl návrat zase zpátky, o dva roky vyrovnávání se sám se sebou, s tím, co musím oželet.

Slečna po pár větách na rozloučenou odchází. Najednou je to jednoduché, proč vůbec přemýšlel nad tím, co bude dělat? Může dál pokračovat, nepít a žít jenom z radosti z psaní. Když dodrží aspoň trošku sebekázně a usměrní těch pár nejnebezpečnějších myšlenek, tak dosáhne klidu. Konečně ví, jak se stane šťastným. Ale to si přece myslel už předtím, myšlenky neusměrní a klid nenajde! Na to prostě nemá vůli, žít tu jako starý filosof, škoda… Nemá smysl tu zůstávat. Ale co může dělat? Snad ještě… Na rozhodování není čas. Dobíhá jí.

Já jsem se… Asi opravdu nemá smysl tu… Nakonec se vyjádří polibkem; potom oba odchází spolu za zbytkem party do parku na druhé straně města. Tomáš si užívá nově nabyté – vždyť kvůli tomu utíkal, zřejmě musel něco prožít, aby zjistil, co to slovo opravdu znamená – svobody. Pokračují i s ostatními v hovoru. Přechází od Kanta přes Hitlera a Rolling Stones k sexuálním praktikám a zase zpátky; Tomáše nikdy nenapadlo, že se i mezi normálními lidmi pěstují takovéhle diskuse. Vždycky byl přesvědčen, že se může vážně bavit jen se svojí intelektuální partou a že po jejím rozpadu je jakákoli vážná debata naprosto nemožná.

Uprostřed rozhovoru Tomáš pociťuje nutkavou potřebu dokončit své dílo. Vstává a odchází. Všichni si pravděpodobně myslí, že jde na záchod; když se rychle rozbíhá, nechává za sebou nechápavé ticho. Běží přes celé město, ve zbytcích továrny kličkuje mezi bagry ke své zdi. Před pohledy užaslých dělníků vytahuje z roury tuš a největší štětec a přes svá drobná písmenka kreslí veliký nápis EGO NUNC VIVO. Vytahuje zpod starých hadrů svou knihu a začíná číst poslední kapitolu.

Za kaligrafem opět přišlo několik asketů Připadali mu zvláštní, vyjeveně na něj zírali a vypadali na askety málo zuboženě.. Saruko s vidinou blízkého dokončení svého díla poutníky rychle opustil, stejně jim nerozuměl ani slovo. Pak se vrátil ke skále a psal dokud neupadl a neusnul. To samé se opakovalo ještě tři dny, během kterých vesničané vůbec nepřišli. Byl schopný se ještě po nějaký čas obejít bez jídla, ale došla mu tuš. Sešel dolů do vesnice, nicméně obyvatelé se mu pečlivě vyhýbali. Prosil je o aspoň pár kapek tuše, zbývalo mu napsat pár vět. Všichni před ním utíkali, jen několik nejstatečnějších  k němu přišlo a mluvilo na něj neznámou řečí. Celá vesnice vypadala jinak, domy byly přestavené a lidé se také zdáli být odněkud z velikých dálek. Po přátelích, které tu Saruko před časem měl, nezůstala ani stopa. Několik nově příchozích se jim trošku podobalo, to ale mohl být jen výplod zmatené mysli. Nerozuměli mu. Odešel do nejbližšího města, ale to bylo také proměněné. Chodil po něm dlouhý čas a hledal kohokoli z původních obyvatel, přičemž neustále vykřikoval neznámé jméno. Nikdo mu nerozuměl.

Tomášovi bloudí hlavou myšlenky ze všech různých směrů. Snad příběh vůbec nebyl pravdivý, snad to byla jakási výstraha nějakého mudrce zakomponovaná do falešného životopisu.  Radši se vrací zpátky za ostatními. Dílo je dokončeno. Teď se může zbořit svět, vlastně by měl, dokud je všechno v pořádku. Nebylo by nejlepší skočit pod vlak? S vyřízenými všemi účty, hotovým úkolem, čistým svědomím a vyrovnanou radostí… Chuť zabíjet se bohužel Tomáš nemá. A hned v další chvíli ho napadá řada pochybností. Zradil kaligrafa. Sice pro něco, ale přece; třeba existoval takový, jak si ho Tomáš představoval. V knize bylo určitě nějaké poslání, které přehlédl, nepochopil pro svůj spěch při opisování. A teď ještě… skoro se bojí domyslet okamžitou asociaci. Zradil i je. Sprostě utekl, nestáli mu ani za slovo vysvětlení. Budou tam ještě? A budou ochotní přijmout omluvu a zapomenout na to? Snad nemohli jen tak odejít, snad je napadlo, že se vrátí.

S ostatními se potkává na stejném  místě, kde je opustil a pár vět všechno vysvětluje. Snad ho díky takovýmhle maličkostem začínají víc chápat, možná i obdivovat. Přináší s sebou spoustu nových názorů, myšlenek a nepoznané emoce. Celé odpoledne probírají víc a víc Tomáše, proč dělá tohle a myslí si támhleto… Nedovede jim odpovědět, někdy ani nechce a oni zase nemůžou pochopit důvody. Proč nedostudoval, proč odešel, nepracuje, nekouří. Připadá si cizí, zase sám, ale pokračovat v předešlé diskusi o všem a o ničem nejde. Teď je na programu on.

Zachraňuje ho všeobecně přijatý návrh přesunout se do hospody, Cestou, při které všichni včetně Tomáše a jeho slečny kráčí spořádaně po párech, se konverzace hodně ředí. Nakonec panuje vlídné ticho, kdy je každý sám po boku svého vyvoleného.

V restauraci na kraji města se ale hovor stáčí zase k Tomášovi a jeho minulosti. Všichni se ho neustále vyptávají dokola pořád na to samé. Chtěl by, aby ho pochopili, ale není schopen o sobě říct všechno, nemůže vysvětlit, co všechno způsobilo jeho rozhodnutí. Nakonec potřebuje na chvilku utéct, odchází na záchod a tam bezradně kouká do zdi. Pociťuje hlubokou touhu také po sobě zanechat poselství, vysvětlení, výstrahu, prostě cokoli, čím sdělí a vysvětlí všechno, k čemu došel. Vytahuje z kapsy štětec a tuš a začíná popisovat dlaždice kolem zažloutlých pisoárů.


17 názorů

Armand
11. 07. 2007
Dát tip
:)

těša
09. 07. 2007
Dát tip
i můj unavený mozek už pochopil, co jsi mylsel děkuju ti velice.

Armand
09. 07. 2007
Dát tip
těša: o tom se hrozně špatně povídá psaným písmem ve virtuálním prostoru. Myslím, že tvá povídka a tvé psaní je úplně v pořádku... Slabina existuje vždy pouze z nějakého hlediska, je k něčemu vztažená. Takže, prostě řečeno, pokud bys za tuto povídku chtěl nebo měl dostat Nobelovku, nebo zlatý výběr řekněme, tak bys musel to své "hledat", realizovat na vyšší úrovni. .-)

těša
08. 07. 2007
Dát tip
Ale o tom to snad je, myslim teď obecně psát, že píšeš o tom, co řešíš, ne? Nemam důvod psát o tom, čim jsem si jistej nebo co mě nezajímá. Odráží, určitě, ale to snad neni špatně, ne? Nevim moc, jaký slabiny myslíš, jestli nějaký formální, nebo právě ty, který v tý povídce řešim. a pokuď ty, tak je snad jasný a i správný, že píšu o nich a ne o tom, že jsem včera dělal šéfa na stavbě. a to, kam nevidim...to má být odpověď na to co jsem měl dělat/měl hrdina povídky dělat?

Armand
08. 07. 2007
Dát tip
To jsem předpokládal, že si to psal v první řadě pro sebe... a právě to je místy tou slabinou, ... to tvé vlastní hledání. Ale pro jiného to může být oporou, nenech se zase umotat do "slabin". :) To, že ses soustředil především na sebe, znamená, že to dílo odráží tvé schopnosti a síly i tvé slabiny. Tzn, ty pocházejí z tebe, z toho kam už nevidíš... a tam tápe i příběh (a nelze to opravit - musel bys to opravit nejprve u sebe vnitřně). Nemá cenu ti říkat konkrétnosti... Buď píšeš o něčem do čeho naprosto vidíš nebo pomocí psaní hledáš. Každý způsob s sebou nese různé typy "slabin" a rizika. to jsem ti chtěl říct .-) to konkrétno jsem vyjádřil jinak: "Chvílemi prostě neví, není si jistá, klopýtá, váhá (což může některé čtenáře odradit), ale je na ní znát touha dokončit "dílo" a dojít do konce.."

těša
08. 07. 2007
Dát tip
no psal jsem jí v první řadě pro sebe, jestli to myslíš takhle, ale jinak pro lidi, který jí budou číst, protože kdyby ji nikdo nečet, neměla by smysl ani pro mě. A tudíž bych rád znal slabá místa, abych je buď opravil nebo aspoň nenapsal příště, až mě napadne něco psát.

Armand
08. 07. 2007
Dát tip
těša: konkrétní místa teď už po mně nechtěj, musel bych celou povídku číst znovu a věnovat ji dost času, což ale myslím není třeba. Ono to ani není o místech ale způsobu... prostě jsi to pojal tím svým, odráží to tebe, tvoje hledání a nalézání. :))) A to by stačilo, ... ale tobě by to nebylo k ničemu asi, co?. :) Ok, něco málo k zamyšlení... Pro koho si tu povídku psal? Odpověď na tuhle otázku tě zavede k odpovědi kterou po mně chceš. Odpověz mi, pokud stojíš o odpověď. .-)

těša
08. 07. 2007
Dát tip
děkuji velice za tuhle i za ostatní kritiky, našel by sis prosím čas nějak označit pár těch míst kde to zakopává?

Armand
29. 06. 2007
Dát tip
Máš talent, ale je znát, že ještě zraje .-) Rád jsem si přečetl tvou povídku, ačkoliv normálně povídky nečtu... a rozhodně jí nechybí to podstatné, a to je vypravěčství... forma místy klopýtá, ale člověk to chce dočíst až do konce, podobně jako starý kaligraf, kterého žene touha spatřit celé dílo. Povídka sama se chová jako obsah, jako její hrdinové! Chvílemi prostě neví, není si jistá, klopýtá, váhá (což může některé čtenáře odradit), ale je na ní znát touha dokončit "dílo" a dojít do konce... je z ní cítit, že se neutopí a neutopí ani čtenáře, že když ji člověk dočte, nebude zklamán. Tohle nejvíc oceňuju. tip a zařadím i do klubu :)

Tohle byla taková hodně velká, která se táhla celou povídkou, jinak jsou tak už jenom vesměs malé nesrovnalosti nebo nelogičnosti, škoda toho jinak by to bylo perfektní

těša
09. 06. 2007
Dát tip
děkuju, to mě vůbec nenapadlo, myslim, že jsi nic nepřehlídnul, ale já nemyslel. Právě tohle je to, proč jsem to sem dával, jestli tam nejsou takovýhle dějový kraviny.

Musím říct, že je to zdaleka nejdelší věc, kterou jsem kdy tady četl. Bylo to velice dobré, přítomný čas tomu skvěle seděl. Perfektně jsou napsané části o Sarukovi, části o Tomášovi jsou už horší, spousta věcí tam nesedí. Například mě po celé čtení vrtalo hlavou, že ten chlap je žebrák který se několik měsíců nemyl, kromě toho cáchání v kaluži, poslední zmínka o jeho oblečení byla bederní rouška, přesto nemá problém se zařazením, dokonce si jako takový drban najde holku, což mi přijde naprosto...! ale možná mi něco jenom uniklo.´Podobných věcí je tam víc. Ale velice se mi líbí jak se ten starý text odráží v realitě. NAkonec velice dobré čtení. tip´*

těša
03. 06. 2007
Dát tip
winter-ne, asi natřikrát.že by to mohlo být lepší věřím, v próze se nepovažuju za moc velkého odborníka. deepness-tak to opravim, díky.

Winter
01. 06. 2007
Dát tip
S tou větou má Deepness pravdu. Člověk to hned praští přes oči. Jinak čitelné asi možná je, ale děj se dá odhadnout a nemůžu se nějak zbavit pocitu, že by celá povídka mohla být údernější, v některých místech i originálnější. Je to psané na jeden zátah?

Deepness
01. 06. 2007
Dát tip
ale áno... dokonca som to prečítala dva krát... Pozri si túto vetu "Tomáš doopsal první stránku a snědl k obědu, své poslední zbytky jídla." Je jediná v minulom čase. Tú by som opraila tak, aby sedela k zvyšku textu... Mož "Tomáš dopisuje... a dojídá..." neviem, každopádne v tom texte táto veta vyskakuje...

těša
01. 06. 2007
Dát tip
tak to jsem navýsost potěšen; ani jsem nepočítal s tím, že by to bylo i čitelný.

Deepness
01. 06. 2007
Dát tip
Celkom dobre sa to číta... *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru