Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sveďte ho!

01. 06. 2007
4
10
2289
Autor
Kytiii
Sveďte ho!
 
„Děťátko moje, co já ti jen řeknu?“ zamyšleně povzdychla a aniž by pozvedla hlavu, po paměti sáhla na stolek, kde jí na slunci chladl čaj. Na monitoru laptopu viděla lépe sebe v odrazu než slabě blikající kurzor na prázdné stránce textového editoru. Jen nadpis se výsměšně černal do krásného letního dne. „Dostaňte ho na jednu noc!“ Ve stejné chvíli, kdy už už chtěla prsty mrtvolně položenými na klávesnici pohnout, aby vytvořila další ze svých zábavně-poučných článků pro klasický dilinkovský časopis, telefon neposedně zavrněl. Přijatá zpráva. Šéfredaktorka, mimochodem královna všech dilin, psala, že ten článek chce mít do zítřejšího poledne v poště. Vyťukala strohou odpověď.
 
Odložila počítač na stolek, nohy zabořila do zeleného pralesa rádoby upraveného trávníku. Ale kdo by měl pořád ty nervy bojovat s nepřemožitelným jetelem, pampeliškou a řepíkem? Nechala mravence, aby jí přeběhl po nártu. Zavřela oči. Zase ho viděla. Cítila jeho ruce na svých bocích. Cítila dítě, které její břicho zatím ještě nenápadně boulilo těsně nad klínem. Už věděla, o čem bude psát.
 
„Fenomén všech bývalých ex, fenomén mládí a dospělosti, fenomén lásky, sexu a romantického červánkového bolu. Fenomén malosti i hrdinství. Chvála prázdných slov v nejpropracovanějším marketingovém obalu. To všechno zahrnuje dnešní doba, dnešní rádoby trefná témata. Každý pisálek, který dá dohromady jen trochu rozvitou větu si hned myslí, že je novinář a spisovatel. Blogů je tolik, že se v nich už nikdo nevyzná. Přátelství zestárlo a pomalu umírá. Láska se scvrkla na webové seznamky, ufňukané zmalované slepice a po skalpech toužících mužích. Všechno je prázdné. I ten čmelák, co saje nektar z geneticky upravené kvetoucí jabloně. Však taky bude mít krásná rudá šťavnatá jablka, a čmelák velké šťavnaté čmeláčky. Vidíte, jak je vše kolem nás o ničem? Jak je všechno marné. Jak s moderním světem technologií a vymožeností přestal mít život smysl? Ne? Já jsem byla taky optimista.
 
A přese všechno, přes čmeláka i chladné slunce, přes odlesk své tváře, která krčí pod ostrými paprsky čelo v tenkém a drahém notebooku. Přes všechnu neřest a zlo. Přese války, hlad a strach na konci světa. Přes aroganci, nesmyslné cíle i hodnoty. Přes všechny překážky já ho našla. Smysl. Má asi deset centimetrů a nikdo jiný o něm neví. Možná jsem bláhová, když chci přivést nový život do této zkaženosti a marnosti. A možná mě to nějakým zvráceným způsobem naplňuje. Přivést na svět dítě, které nikdo nechtěl a neplánoval. Zplozené na zakázku mého časopisu. Při testování metody, jak ho rychle svést. Nu, povedlo se.
 
Ač je otec důležitý, a ten mého několikatýdenního zázraku je důležitý především pro mě, moje dítě ho nikdy nepozná. Nečekejte žádnou tragédii, žije a má se dobře. Zřejmě. Od mého pokusu jsem o něm neslyšela. Vědět, že ho už neuvidím, zachovala bych se jinak při jeho posledních slovech: „A ještě jednu nesmradlavou…“ když mi na rty vlepil poslední polibek, než si zapálil první ranní cigaretu. Možná. A možná kdybych věděla, že mi po něm zbude víc než jen oči pro pláč posledních pár dní nad bělostí porcelánu záchodové mísy, možná bych všechno udělala jinak.
 
Před čtvrt rokem přišla šéfová do zasedačky se staženějšími půlkami než obvykle. Mluvila působivě, kritizovala i chválila, vyhrožovala i povzbuzovala jako správná vedoucí pracovnice, jak se od ní dalo čekat. Všichni se přeci chováme tak, jak se od nás čeká, ne? Rozhodila mezi nás témata na dalších pět čísel dopředu. Vrhla jsem se na ně jak hladový pes. To víte, ctižádostivost je hrozná vlastnost. U tohoto tématu mi ale bylo hned jasné, že bude potřebovat delší přípravu. Nejen proto, že jsem byla momentálně bez partnera, kterého jsem ani neplánovala hledat. Několik dlouhých dní jsem si lámala hlavu, jak si různé teorie o mužích ověřit v praxi. Řekla jsem sbohem průměrnému počtu chlapů ve svém životě, přesně takovému číslu, které se ode mě dalo očekávat. Kariéru jsem stavěla single, jak bylo zrovna in a jaká já jsem chtěla, aby mě lidé okolo mě vnímali. Bylo těžké mentálně se připravit vystoupit z této vžité role.
 
Seděla jsem zrovna v kanceláři a zběsile vnucovala svoje bláboly editoru, stejně jako dneska. Kolegyně se mi za zády chichotaly společně s naším správcem sítě. Odskočil si od hraní Unreal Tournamentu po síti s jinými podobně zvráceně zaměstnanými správci sítí k nám na kafe. V éře mobilních telefonů, internetu a elektronické pošty snad ani není s podivem, že jedna z nejpřelomovějších událostí mého bytí se nastartovala se zazvoněním mobilu.
„Prosím?“ poslušně hlásím skrytému číslu.
„Ahoj Terko, tady Tomáš.“ Ticho, polykám. Skoro přidušeně odpovídám: „Ahoj.“
„Neruším?“
„Vůbec ne, jsem v práci.“
„Nepojedeš na chatu?“
„Pojedu, určitě, proč?“
„Mám pro tebe nějaký peníze.“
„Fakt? Ty mě překvapuješ. Myslela jsem, že už se nikdy neozveš.“
„Promiň. Měl jsem nějaký problémy.“
„V pohodě. Tak až pojedu z práce, dám vědět, jo?“
„Jasně, budu se těšit. Můžu tě někam pozvat?“
„Až takhle? Proč ne? Taky se budu těšit.“
Úplně jak ve snách jsem pokládala sluchátko. Nohy mi zgumověly a nebyla jsem schopná dát dohromady jedinou kloudnější myšlenku. Tomáš mi před rokem zmizel ze života rychleji a nečekaněji, než jsem kdy tušila, že to může být možné. S novou přítelkyní a mými penězi. Spoustou mých peněz. Půjčila jsem mu je na nové auto. Dohodli jsme se, že mi bude splácet měsíčně určitou částku a nějaký čas to fungovalo, stejně jako jsem si myslela, že funguje náš vztah. Pak někde v půlce splácení prostě zmizel. Od jeho sestry jsem se dozvěděla, že se odstěhoval k přítelkyni do jiného města. Dvě podpásovky jednou ranou. Vzpamatovávala jsme se dost dlouho. A to i proto, že jsem byla zamilovaná. Ale kdo to nezažil, že?
 
Jen co za mnou zaklaply dveře bytu, začala jsem jak fretka co nejefektivněji plnit dílčí dívčí úkoly, jen být co nejdřív z domu. Nestihla jsem se ani najíst, hlavně mít perfektní vlasy, make-up a nehty. Skvěle vonět a mít tu nejhebčí pokožku. V autě jsem si zkoušela měkkost hlasu, přeladit z hysterky na hřejivý vzrušující hlas. Klepal se jak na horské dráze. A to jsem jela jen po dálnici. Několikrát jsem sama sebe přistihla, že vůbec nedávám pozor na cestu. Před restaurací, kde jsme si dohodli schůzku jsem nešikovně zaparkovala, sundala brýle a položila je jako vždy na přístrojovou desku. Nelíbí se mi na mém obličeji a tenhle mindrák mám od puberty, zřejmě dle reakcí okolí zbytečně, avšak kdo nemá podobné úlety. Na čočky si moje oči nikdy nezvykly, tak při řízení a práci s počítačem nasazuju obroučky, abych je kdykoli to jen trochu jde, dala dolů. Téměř poslepu jsem na vratkých kotnících dolezla na zahrádku zmíněné restaurace. U několika stolů seděli jen tři muži, všichni sami. Který je, sakra, ten můj. Proklínala jsem svou slepotu a odhadovala, jestli je Tomáš na krátko, nebo mu vlasy padají přes obočí. Na koho se mám smát, když pohledy všech směřují na mě?
 
„Zdravím.“ Vysvobodil mě. Lepší než na bílém koni z vysoké věže. Bílá berlička postačuje.
Pár drinků a nervozita je pryč. Chová se jako dřív a nervózně žmoulá cigaretu. Určitě si ještě pamatuje, jaký jsem dělala kvůli jeho kouření scény, ale ani jeden z nás to nekomentuje. Ptá se mě na práci. Já jeho taky. Úzkostně se vyhýbáme byť jen zmínit možnost, že máme partnery. Nechceme to vzájemně vědět. Ostatní stolky se zaplnily, čilý ruch střídá veselí a soumrak střídá den. Kručí mi v žaludku. Pivo roztahuje koutky nahoru. Drzému kosovi nevadí ani jekot ani kouř, skáče kolem nás a vydloubává z trávníku kdoví co. Chvíli sním a přeju si, aby mě Tomáš držel jako dřív. Jednu noc s ním a nic víc. Jednu noc jako dřív. Z rádia se line nějaký ten střední proud, ale mě v hlavě zní Kubišová: „Jsem rázem ztracená, co to znamená?...“ a její Petr Pan.
 
Vystupujeme z auta před vilkou jeho rodičů. Donutil mě jít se najíst. Mamka prý dělala Segedínský guláš. Mám v žaludku křeč, ale přeci jen se donutím pár soust spolknout. Sedíme v obýváku a nevíme, co si povědět dřív. Smích a zase smích a mě pomalu těžknou víčka.
„Budeš spát tady?“ ptá se jakoby samozřejmě. Bez rozmyslu kývu hlavou s otázkou: „Když mi půjčíš tričko a zubní kartáček?“
„Víš, kde je najdeš.“ Vytahuje z peněženky bankovky a bez vysvětlení je pokládá na desku stolu. Špitnu: „Děkuju.“ že je mě sotva slyšet.
 
Probíráme rodinu. Jeho rodina byla kdysi taky mou. Chodili jsme spolu šest let a všichni věřili, že se jednou vezmeme, budeme mít děti a budeme hrozně šťastní. Nebyli jsme ani tenkrát, alespoň ne pořád a asi jsme to nechtěli vidět. Znáte hodně párů, kteří by spolu zůstali od druháku na střední?
 
Televize v obýváku nefunguje. Leháme si na manželskou postel v jeho pokoji. Poprvé si uvědomuju, že tady určitě musel spát s tou svou Adélou. Těžko říct, kdy naposled. Vůbec nevnímám blikající obrázky ani tajemný hlas Radka Johna. Přemítám, proč tu neleží s Adélou, ale se mnou. Něco málo o jeho vztahu k ní vím zprostředkovaně přes Tomášovu sestřičku, která spíš než k bratrovi vždycky tíhla ke mně jako k sestře, kterou nikdy neměla. Když od Tomáše nepřicházely žádné zprávy, nereagoval na volání ani smsky, byla to ona, kdo mi do očí řekl tu nepříjemnou pravdu.
 
Svlékám si kalhoty i slušňáckou bílou košili. Správně stydlivě otočená k Tomášovi zády. Dívá se na mě? Popadám první triko, které na mě ze skříně vystrkuje rukávy. Oranžovo černé reklamní tričko s nápisem. Svíjí se smíchy a sundává si mikinu. Pod ní má to stejné.
„To je znamení!“ koktám.
„Mám je od bejvalky,“ říká a já netuším, proč.
 
„Dám si poslední cigaretku a půjdem spát, co?“ otáčí se na mě. Čeká reakci. Zřejmě to je zkouška. Dochází mi, že když mě vyměnil, činilo moje omezování v jeho rovnici o dvou neznámých, kde x jsem byla já a y Adéla, ten nejdůležitější koeficient. Chci ho tak moc, že mě v klíně pálí, až to bolí. Neovládám se. Sedám na něj obkročmo a dlouze si hledíme do očí. „Nikam nepůjdeš, leda bys mě přepral.“ S úsměvem a muší silou se mě snaží setřást.
„A co uděláš, když přece jen půjdu?“
„Udělám cokoli, abys nešel.“ Není mi trapně. Není to trapné. Mám vlasy delší než kdy předtím, co mě znal. Padají mi podél tváří a šimrají ho na nose i rtech. Když mu tisknu první polibek, vyloženě si užívám napětí mezi jeho a mými rty. Jak v mexické telenovele. Jenže my nehrajeme. To co vypadá zpočátku jak nevinná hra se zvrhává v naprosto nečekanou explozi.
 
Přetahuju mu tričko přes hlavu a na moment zmrznu při pohledu na tělo, které mi patřilo. Pomáhám mu vysvléknout to, které mám na sobě já a obě společně házím do kouta pokoje se smíchem a slovy: „Sbohem bejvalko!“
„Ty máš tak krásný prsa,“ vydechuje a prsty mi přejíždí od krku mezi ňadry až k podbřišku.
„Pořád ty stejný.“
„Já vím, jen jsem zapomněl, jak moc jsou krásný!“ Taky jsem zapomněla, jaké to je držet ho za mohutná záda nebo hladit nahou pokožku jeho břicha. Nedokážeme se od sebe odtrhnout.
 
Sedíme proti sobě v objetí. Nechci ho pustit a nechci, aby ta chvíle někdy skončila. Pípá mu esemeska. Nevšímá si jí. Usínáme vzápětí. Pořád mě drží v náručí.
 
O dvě hodiny později mě ze spánku vytrhává neodbytné zvonění. Třesu s Tomášem. Kdo může volat ve jednu ráno? Během jeho hovoru upadám znovu do bezvědomí. Slyším ještě vzteklé: „To je kráva!“
„Kdo?“ mumlám v polospánku.
„Adéla. Neumíš si představit, jak je hloupá. Víš, jak hloupí lidé dovedou být zlí?“
 
Ranní probuzení nemůže být příjemnější. Po milování a sprše mi Tomáš připravuje snídani. Zase ho vidím s telefonem u ucha. Dojídám úplně bez chuti.
„Proč vůbec nejíš?“ ptá se ustaraně.
„Už nemůžu,“ povzbudivě se usmívám, snad to nevypadá příliš jako bolestný škleb. Už nehýřím vtipem a veselými poznámkami. Přežvykuju jen z povinnosti a polykám i přes knedlík, který mi během několika málo minut narostl v krku. Pohádka je u konce. Teď by měl přijít vypravěč a říct: „A žili šťastně až do smrti!“ Jenže tak to nebývá. Místo toho Tomáš zvedá hlavu od pomerančového džusu a jeho další slova bolí: „Adéla je na cestě sem.“ Nekomentuju to. Proč bych se měla ptát, proč mi říkal, že je to jeho bejvalka. Změnilo by se tím něco? Žádný scény, ani slzy (ty přijdou až o samotě). Jen poslední „nesmradlavý“ polibek.“
 
Připojit přílohu k mailu a odeslat do redakce. Sbalila laptop do černé brašny a lehla si na dřevěné lehátko k bazénu. Ruku nevědomky položenou tam, kde se dá tušit děloha.
 
Večer jí přišla odpověď, zda tohle vážně myslí vážně. Sesmolila omluvu a nový článek. V bodech…
Za prvé: Překvapte ho!
Každá z nás si už tisíckrát kladla otázku, jak to zaonačit, aby si taky mohla beztrestně užít na jednu noc a přitom se nedostat do řečí. Zásadním bodem je výběr vhodného protějšku, který bude svolný a přece vás nepotopí, až se budete se společnými přáteli bavit o trapasech, případně díky vhodně mířené poznámce k šéfovi nebude šplhat po vašich zádech k vaší vysněné kariéře. Většina mužů to má obdobně a netouží s každou spolunocležnicí strávit celý život. Využijte to! Dávno neplatí, že by příslušnice něžného pohlaví musela tiše sedět v koutě a stydlivě klopit zrak a čekat až bude dobývána. Buďte iniciativní a překvapte ho! Udělejte první krok vy sama! Kadeřnice Jana přiznává, že díky vlastní iniciativě si dopomohla již k několika nezapomenutelným nocím. „Ne, že by o mě neměli chlapi zájem, ale prostě když se mi někdo líbí, nečekám až se rozhoupe a oslovím ho třeba i první!“ Hodně mužů souhlasí s Janiným přístupem a dává najevo, že jim podobné chování často imponuje a nažhaví je ještě dřív, než vůbec k něčemu dojde.
Za druhé: Nažhavte ho! …
 
Konec

10 názorů

Kytiii
19. 12. 2007
Dát tip
Strašně moc děkuju BAD_GIRL... Tobě taky přeju krásný svátky... P.S. Mimochodem mimi čekám v květnu - že bych uměla předvídat budoucnost? :o)

Barman
17. 10. 2007
Dát tip
Parádní čtení, užil jsem si ho

nevidím súvislosť medzi začiatkom, kde je opisované akési odcudzenie v spoločnosti a pokračovaním, ktoré je o láske. a to môjmu klasicistickému štýlu vnímania umenia dosť prekáža. navyše niektoré časti mi pripadali zbytočné, odpútavali pozornosť a nijak neovplyvnili príbeh. pritom keby si to skrátila (ja viem, kdesi si napísala, že nerada skracuješ a škrtáš) mohla by to byť skvelá poviedka.

Kytiii
03. 06. 2007
Dát tip
tak to už jsem doma :o) jasně že jo... welcome back :o)

Kytiii
02. 06. 2007
Dát tip
dost ostrej kritik: Já Tebe taky ne... asi nikdy :o) nebo jsi měl jiný nick.. Natasha_: děkuju za vyjádření i čas, který jsi tomu věnovala... chtěla jsem jen majinko ukázat na to, že ač se chováme podle očekávání, kritizujeme to, co se zrovna kritizuje, a zajímá nás zrovna to, co je obecně považováno za zájmu hodné, jsou tu pořád věci, které stojí nad tím vším... :o)

Natasha_
02. 06. 2007
Dát tip
Je to dobře odvedené řemeslo. Ale na druhé straně, podobně laděných textů (trochu cynicmu a trochu nadějí a trochu erotiky a trochu životních mouder) jsou plné právě ty časopisy, do kterých Tvá hrdinka píše. Takže žádné překvapení.

Kokotka
01. 06. 2007
Dát tip
není kam spěchat a přesto chvátáš... ale aspoň si u toho slušně užíváš :-) good luck... and el tipo

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru