Oběd

  „Je to sprostá pornografie,“ řekl mi nakláněje se nad vyjedeným talířem. „Je to sprostá pornografie,“ procedil mezi zuby a podal mi fotografii, málem při tom převrhl mé pivo. Na fotce se žena přela v oblouku do muže, jež byl zpříma vklíněn mezi její nohy. Trupem tvořil kolmici ke spodní straně fotografie, žena jako půlkružnice dokreslovala geometrickou kompozici obrazu: souboj linie s kruhem.

  „Je tohle normální?“ zeptal se mě, když si byl jist, že jsem si fotografii již prohlédl. „Je normální přijít do Fotolabu a nechat si vyvolat svou vlastní pornografii? Stokrát jim vysvětluji: tohle je Fotolab, jim říkám, tohle není Hustler, jim říkám, ale oni se mi jen vysmějí. Závidíš, vmetou mi do očí najednou tykaje, ačkoliv před chvílí byli jen ponížení zákazníci.“

  Dál jsem studoval fotografii, ona scéna zapření ženy do muže mě fascinovala. Ženě bych hádal něco kolem třiceti, muž byl straší, žena měla pootevřená ústa, jako by chtěla vykřiknout – možná překvapením, možná slastí, možná vrozeným hereckým talentem - muž se tvářil velmi soustředěně; vrchní třetinu hlavy měl useknutou rámem fotografie. Je bez mozku, napadlo mě.

  On naproti mně zatím dále pokračoval. Mimoděk si zapaloval jeho obvyklou poobědovou cigaretu:

  „Závidíš, řeknou mi. Nejhorší ovšem je, že já jim nezávidím, že jsou mi zcela ukradené jejich směšné výkony, neboť dobře vím, co všechny tyto pozice obnáší. Pokaždé když objevím nějakou novou, přijdu domů a zkouším ji na své ženě. Zkouším ji tak dlouho, dokud ji neovládnu. Jsem k tomu přímo nucen těmito fotografiemi,“ svěřil se mi, načež upil ze své sklenice; měl ji již poloprázdnou, pěna netvořila víc než drobný kroužek.

  Odložil jsem fotografii a podíval se mu kousek nad oči, aby si mylně myslel, že se mu dívám do nich. Místo toho jsem zapřel svůj zrak do úrovně jeho obočí a pozoroval vrásky, jak se mu míhají na čele. Nikdy se nedívám lidem do oči. Nikomu. Nedokážu se totiž sdostatek zapřít, abych pohled do očí po krátké chvíli neodvrátil. Mé oči bývají přebity očima lidí, které mnohdy ani pořádně neznám. Jen sedí naproti mně, třeba v autobuse nebo zrovna jako on v restauraci, a dívají se mi do očí, jako by je jejich místo opravňovalo dívat se mi do oči, do mých vlastních očí.

  „A ty dobře víš, jak se mi má žena hnusí, jak ji nenávidím,“ pokračoval zatím: „pokaždé, když zkouším ony polohy, náruživě vzdychá a já místo toho, abych se opájel tím, kterak jí působím rozkoš, bych ji nejraději škrtil. Je mi zcela odporná. Přesto dál zkouším ony pozice. A oni se mě potom zeptají, jestli závidím. Jsou to desítky pozic,“ šeptl a na chvíli se odmlčel, zřejmě pro dramatický efekt: „jsou to desítky pozic a stovky anonymním žen, pro které si přicházejí moji zákazníci: muži. Jsou to také stovky anonymních mužů, pro které si přicházejí moji zákazníci: ženy. Nejraději však mám ty dvojice, kdy poprvé přijde muž a podruhé žena, nebo poprvé žena a podruhé muž. Těmto dvojicím nic nevytýkám, i když vím, že v zásadě nejsou o moc lepší než ostatní, že v zásadě jsou naprosto stejní jako jiní, když se fotí při svých pozicích mysle si při tom, jak jsou odvážní, mysle si při tom, že ochutnávají zakázané ovoce. Ale mýlí se, jsou tupě neoriginální. Řeknu ti: příliš mnoho lidí, příliš málo pozic.“

  „Něco podobného pronesl Kundera,“ skočil jsem mu do řeči: „Málo gest, mnoho lidí,“ dokončil jsem. On ztichl a podíval se mi do očí. Musel jsem uhnout. Chvíli váhal, načež ale pokračoval, byl již k nezastavení, blížil se ke konci a to je vždy k nezastavení:

  „Já však tvrdím mnoho lidí, málo pozic. Říkám to i své ženě, která se mi – opakuji to znovu – zcela hnusí. Ona to však nedokáže pochopit, myslí si, že jsme originální, už jen proto se mi hnusí. A někdy mám pocit, že podobným heslem se řídí i móda, zprávy, vkus vůbec: být originální dle předlohy. Podívej se třeba na tu fotku, co jsem ti zrovna dal.“

  Uchopil jsem znova fotografii a opětovně se na ní zadíval. Žena pořád byla ohnuta do oblouku, muž stále rostl ve dvou třetinách ženy.

  „Ve skutečnosti jsem podobnou pozici viděl již sedmnáctkrát,“ řekl mi: „Sedmnáctkrát!“ zdůraznil. „A přesto mi i muž, který si pro fotografie přišel, tento muž, kterého vidíš na fotografii, plivl do tváře, že mu sprostě závidím. Lidé jsou v zásadě tupí, omezení, myslí si, že jejich originalita je originalitou lidstva, ve skutečnosti originalita neexistuje nebo existuje jen po velmi omezenou dobu,“ v tu chvíli se znova chytil sklenice a své pivo již definitivně dopil jediným hltem nikoliv mocným.

  „Stejně by mě zajímalo, jak ty fotky dělají,“ zeptal jsem se ho v té chvíli.

  „Hádám, že přes autospoušť,“ odpověděl mi: „ostatně všimni, že ten muž má v třetině useknutou hlavu. A je to jenom dobře, ten ksicht už bych znova celý vidět nemohl.“

  „Zajímalo by mě, proč si ty fotky necháváš.“

  „Sám nevím. Půjdeme?“

  „Jo, zaplatím.“

  Zaplatil jsem a oba jsme se vytratili z toho malého podniku, kam tak rádi chodíme na oběd.