Ze skříně I,II,III,IV

I.                   Ze skříně

První největší umění

Sedím v temné skříni

a chapadla tmy se kolem mrskají.

Sedím zkroucený,

hledám umění samoty.

Ostatní už spí…

město je jak vánoční stromek,

alespoň tak to bývá

a lidé se k sobě krčí v postelích.

Mé samostudium mne pohltilo,

nadšen, hledám v něm smysl bytí.

Snad nikdo nezaklepe,

aby rušil,

Beztak nemám sílu otevřít,

vyjít ven,

Už mohu jen udělat z nouze ctnost…

II.                Ze skříně

Druhé největší umění

Rozveselí člověka,

když sám sobě vykope hrob

a lehne si do něj?

Snad to časem přijde směšné.

Ve své skříni zeslábl jsem natolik,

že se nemohu hnout,

natož vyrazit zamčené dveře

… a klíč jsem spolknul…

jak legrační mohou být

patetická gesta,

která nikdo nevidí.

A když jsem se naučil samotě

počal jsem studium

druhého z největších umění.

Dělat z nouze ctnost…

Tak když už jsem se uvěznil

přesvědčil jsem se,

že  to proto, abych se stal lepším člověkem.

III.             Ze skříně

A teď budu trochu poetický…

… ve věčné snaze být básníkem

a mohu svírat pero jakkoli silně

jako bych z něj

chtěl vymačkat verše.

Co je to platné,

když sedím ve tmě.

… šípy múz postřílely všechny kolem mne,

jsem jediný, koho minuly…

A mohl bych se radovat, že jsem přežil.

…brzo přetne kat

strunu života mého…

Nakonec každého „převeze“ slepý Charón.

IV.              Ze skříně

U Charóna

A na jeho vratké lodi,

budu sebou házet, abych ji potopil.

Vysmívá se mi kat

se sekerou

i múzy lukostřelkyně,

má tužka s papíry,

jež jsem si bláhově vzal

do temné skříně.

…možná Da Vinci uměl psát poslepu,

ale já ne.