Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Panenka

19. 07. 2007
4
9
3479
Autor
Zuzulinka

Panenka

Schůzky si domlouval u výloh. Tuhle vybíral neobvykle pečlivě. Bylo to na rohu Akátové ulice, kousek od nového pekařství. Fascinovala ho vůně čerstvého pečiva. A i když ho tam nikdy nekupoval, chvíli postál a s obdivem sledoval tvar upečeného preclíku za výlohou. Krátil si čekání počítáním makových zrnek, jimiž byl preclík dost hustě posypán. Činilo mu to až zvráceně podivnou radost.

Ani si nevšiml přicházejícího kolegy. Byl přesný. Jako vždy a téměř ve všem. Kromě absolutní dochvilnosti zvládal i nepřetržitou verbální komunikaci. Nutno podotknout, že většinou se podobala monologu. Prostě se rád poslouchal. 

Spustil téměř okamžitě. Ani mu nevadilo, že už při druhé větě ho neslyší.

Stále počítal maková zrnka a přemýšlel o tom, kolik si toho bude muset ještě vyslechnout.

A pak ji konečně spatřil. Stála jako socha v parku, o níž se o polední pauze ledabyle opírají sluneční paprsky. Tričko s výstřihem v jemných tónech fialové, pod ním malá vzdouvající se ňadra a krátká sukýnka sotva nad kolena. Snad džínová, ale to si netroufal na tu vzdálenost odhadnout.

Víc v tu chvíli neviděl. Měl pocit, že zvednout oči, znamená docela se probudit a na to bylo vždycky času dost.

Zavětřil.

Chvíli si připadal jako blázen, byl by přísahal, že ucítil její vůni. Byla to směs citrusových plodů a levandule, s mírně kyselkavou příměsí potu. Takhle nějak voní ženy po třicítce, pomyslel si.

Ještě chvíli váhal, pak se mírně nadzvedl na špičkách a hlavu trochu naklonil k levému rameni, aby tak překonal překážku kolegových ramen, bránících mu ve výhledu. Zrovna rozebíral nějaký akční film a nenadálý pohyb považoval za signál k ještě intenzivnější záplavě argumentů, proč je nutné ho za každých okolností zhlédnout.

Byla krásná.

Tím obyčejným způsobem, krásná. Nalíčená možná o trochu více, než by se slušelo. Snažil se soustředit na jemnou linii lícních kostí, rty a oči.

Měla v sobě cosi vlčího.

Přál si, aby promluvila. Ale hned v zápětí si uvědomil nesmyslnost tohoto přání. Pousmál se a začal si pohrávat s myšlenou, že ji pojmenuje. Jmen se obvykle bál a touha pojmenovat přicházela většinou později. Tady se strachu zbavil neobvykle rychle.

„Tak – třeba Laura,“ pronesl skrze neúnavné řečnění kolegy. Ten se zatvářil dost nechápavě, ale hned v zápětí pokračoval ve spršce mírně afektovaných slov na adresu onoho filmu. Líčil jakousi akční scénu, která ho nadmíru zaujala.

Rozhodl se  věnovat mu chvíli své pozornosti.

Karel byl vůbec, na dnešní dobu, neobvyklý člověk. Prototyp úspěšného podnikatele. Začínal téměř na nule a za pár let se vyhoupl na výsluní a vybudoval vlastní síť stánků s občerstvením po celém kraji. Peníze ho kupodivu příliš nezměnily, vlastně zůstal pořád týmž Karlem, kterým byl na střední. Oblékal se stejně, chodil do stejných podniků, měl stejné přátele. Nikdo z nich ho nikdy příliš neposlouchal a jemu to zjevně nevadilo.  Hlavně když klapaly kšefty.

Měl pocit, že se znají celá staletí.

„Ty mě vůbec nevnímáš,“ prohlásil Karel napůl ublíženě, napůl rezignovaně.

„Ale, ovšem, poslouchám,“ snažil se zachránit situaci, poněkud překvapen na Karla neobvyklou reakcí. Málokdy totiž zaznamenal nezájem.

Zaujatý výraz ve tváři a jeho chabé ujištění stačilo, a tak mohl svůj zrak znovu upřít na ni.

Laura. Laura. Laura.

Zní to dost vznešeně a zároveň nijak příliš vykudrlinkovaně. Bude to dobré jméno. Sledoval ji přimhouřenýma očima. Pomalu se stávala jeho součástí, kroužila mu v žilách, vnikala do něj.

Karel mezitím dotáhl do finále svůj monolog. Podali si ruce, domluvili se na skleničku někdy příští týden a krátce se rozloučili.

Konečně!

Až klukovsky se roztřásl nedočkavostí. Teď bude moci vytáhnout s brašny svého miláčka a vyfotografovat ji. Nosil fotoaparát neustále sebou, až si z něj kamarádi utahovali. Nikdy nevěděl, kterou chvíli bude potřebovat zachytit.

Zmáčknul spoušť raději několikrát po sobě. Sichr je sichr.

Týž večer, doma, fotky vyvolal. Fotky dělal sám už léta, připadalo mu obludné svěřovat své soukromí anonymnímu fotolabu. Navíc na tom bylo něco neodolatelně vzrušujícího, sledovat, jak z běloby fotografického papíru vystupují kontury něčí postavy, či tajemné obrysy věcí.

„Dokonalá,“ zamumlal si více méně pro sebe, a dal snímek usušit.

Zapálil si. Kouření byla kratochvíle, nemohl se toho zlozvyku zbavit. Vždycky mu jen vyplňovalo čekání.

Pak začal šít.

Nejdříve tělo. S tělem si docela vyhrál. Vycpával jej zbytky hadříků a chuchvalci vaty. Kochal se tvorbou oblin a záhybů. Musela vypadat jako živá.

Pak následovaly vlasy a oblečení. Za ta léta měl už docela slušnou sbírku látek. Dokonalá kopie jejího oděvu mu nedělala problém.

Nad ránem došil a znovu si zapálil. Ještě ji tady chtěl mít chvíli nahou a bezbrannou. Potom panenku oblékl, imitaci vlasů sepjal barevnou gumičkou a vplížil se k dceři do pokoje.

Beze slova položil hračku na poličku k ostatním a odešel.

***

Všimla si jí okamžitě. Na tričku měla drobný nápis Laura a byla překrásná. Desátá v řadě, jedna krásnější než druhá.

U snídaně poslouchal nadšené brebentění valící se z drobných úst, jež byla dokonalou kopií rtů, které kdysi tak důvěrně znával. Lauru měla na kolenou. Jen on věděl, že by to mělo být opačně. Léta neměl sílu dceři nic říct, jen každý předvečer narozenin ušil panenku kopírující podobu živého vzoru. Alespoň tak, jak si ho rok co rok představoval.

Tahle panenka byla poslední, věděl to v momentě, kdy spatřil figurínu ve výloze, křehkou a bezbrannou, jež odevzdaně nosila, co na ní navlékli.

Taková byla ona, její šílená matka, před časem spáchala sebevraždu v ústavu pro choromyslné. Přesně deset let od porodu malé. Nikdy ji tam nenavštívil, posílal jen šeky a fotografie, vždy jednou ročně. Vždy bez odezvy.

Večer to bude muset holčičce konečně říci. Ale nejdříve koupí barvičky. A pak společně všem pannám namalují tváře.

Je čas.


9 názorů

A.H.
02. 03. 2009
Dát tip
Oprava: Souhlasím, třídění textu do odstavců vypadá lákavěji, nežli jen text naplácaný na sobě.

A.H.
02. 03. 2009
Dát tip
Souhlasím, třídění textu do odstavců vipadá lákavěji, nežli jen text naplácaný na sobě.

Háber
20. 07. 2007
Dát tip
...smutné ale pekné... *

a2a2a
20. 07. 2007
Dát tip
je jen dobře, že tě to napadlo, v úvodu kritiky jsem napsal, že je cítíš (povídky) dobře, bez ohledu na mé připomínky, zvláště, když jde o jakousi prvotinu.

Zuzulinka
20. 07. 2007
Dát tip
děkuji Vám za čas, zamyslím se...přiznám se, že tohle je dílo momentálního nápadu, čistá fikce Jiří...fotil figuríny...živých žen se bál...figuríny, jež se jí mohly podobat, proto ty schůzky u výloh slovo zvráceně jsem tam původně neměla...napadlo mě, že by mělo podobný dopad...dám ho pryč nad dalšími věcmi se zamyslím nepíšu povídky, však to víš nevím, co m to popadlo:)

a2a2a
20. 07. 2007
Dát tip
Zuzanko, přečetl jsem se zájmem a hned na počátku musím říct, že by ti psaní prozaických textů mohlo jít. Líbí se mi, jak je text tříděný do odstavců, jak nešidíš atmosféru, jak uvolněně střídáš delší a kratší věty a ctíš rytmus povídky. Pokud jde o stylistiku, o výraz, pak je tam několik nedomyšlených věcí. Např. toho ukecaného muže označuješ dlouho jako kolegu, ač kolegové nejspíše vůbec nejsou, spíše spolužáci či kamarádi. Navíc pojem kolega je poměrně neosobní, a z ničeho nic je z něj osobní Karel. Ten přechod je bez vysvětlení, bez pointy, mám za to, že měl být od počátku označován jako Karel. Jinak jeho začlenění přispělo k atmosféře povídky. Jiným nedostatkem je zmínka - krátká sukýnka sotva nad kolena - Když už chceš zdůraznit krátkost, tak jsi spíše učinila opak, lépe by vyznělo např. krátká, sotva přes bedra. Sotva nad kolena zní stejně jako skoro až po kolena a to není krátká sukýnka. Nebo další příklad: Krátil si čekání počítáním makových zrnek, jimiž byl preclík dost hustě posypán. Činilo mu to až zvráceně podivnou radost.- Tady si prostě myslím, že slovo zvráceně je naprosto neadekvátní situaci. Další: Zapálil si. Kouření byla kratochvíle, nemohl se toho zlozvyku zbavit. Vždycky mu jen vyplňovalo čekání. Pak začal šít.- Zde je přechod k tomu šití naprosto násilný. Vypadá to, jako by nikdy nic jiného nedělal, a přitom v celém předchozím textu není ani náznak. Šití panenek coby ztvárnění hezkých žen, které potkal, je o sám o sobě zajímavý nápad, ale ty jsi ho docela pohřbila celým koncem. Ten totiž najednou dostává příliš prudký spád oproti pozvolnému a povídkově dobře pojatému předchozímu textu. Objevuje se zde třeba moment, že je poslední (ta panenka), a že to souvisí s nějakou figurínou ve výloze, aniž to dává smysl. Je zde naznačen nový problém, že figurína musí nosit, co jí navléknou, ale tato myšlenka jde mimo vlastní osu příběhu a není v něm přirozeně ukotvena. Pokud by to mělo charakterizovat mrtvou matku, pak je to příliš slabý moment pro tvrdý odsudek. Samotné vyvrcholení v podobě sebevraždy mi přijde jako hodně nešťastné. Také samotný závěr o malování tváří není dobrý. Jde spíše o pokus o jakýsi lyrický závěr a také o samostatnou myšlenku, ale v tom je právě ta potíž, že není zřetelnou odezvou na předešlý text.

Rabb
19. 07. 2007
Dát tip
zajímavé čtení.. konec by měl vyznít asik trochu vážněji a tím pádem nevidím důvod, proč do příběhu cpát ukecaného kolegu.. takové zlehčení asik. ..stejně tam jen překáží a podle mne ruší atmosféru "pozorování Laury". tak.. ..můj názor, žádná váha.

sidonia
19. 07. 2007
Dát tip
kazdpadne myslenka zajimava, to se musi nechat

sidonia
19. 07. 2007
Dát tip
zajimavy ten zacatek, az tak do pulky, mi prislo desne prima cteni.. byla sem zvedava jak to bude dal konec se mi nelibi jeste po tu myslenku, ze jako zacal sit (clovek=vzor) je to dobry, od ty doby mi t prijde.. ne jako divny, ale proste se mi to nelibi

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru