žár svíček a vůně voskových chryzantém

Žár svíček zahříval nevinnost přikovanou na zdi a vůně voskových chryzantém se linula z potahů připravených na poslední rozloučení. Omotala si stuhu kolem vlasů a položila se na karmínový stůl pod oltář mezi bílé orchidee...

„Proč si ten kompl nezapneš?“ Zeptal se jí, když  viděl jak si rukou podpírá  bradu . „Mám ráda tmu.“odpověděla mu nepřítomně.Vzpomněla si, jak držela v ruce jeho zelenou košili, když odjížděl. Vždycky když šla spát, rozprostřela ji vedle sebe, aby měla pocit, že tam je.Položila na ni hlavu a rukáv přehodila přes sebe. „Proč tady máš tu košili?“Jednou se jí zeptal.“Abys mi nechyběl.“Tenkrát mu odpověděla.Popadl ji a zmačkanou vhodil  do koše. Odžduchla ho ,vytáhla košili a schoulila se k ní na postel. Stál nad ní jak  elektrický sloup uprostřed pole a nevěděl-co říct. Zlehka ji  přitiskl k sobě. "Drž mě tak...chvilku mě takhle jen drž...Prudce vstal a šel do pokoje. „Tak si jdi…“křičela za ním.“Jdi si kam chceš a třeba se pozamykej…“Neozval se.Dveře byly zavřené a za nimi  jen nesnesitelné ticho.

Asi  toho neměli spolu tolik prožít.

Navlékla si v předsíni černý kabát , přemalovala narůžovělé plné rty rtěnkou s nádechem do oranžova,ofinu schovala pod baretku a zazvonila u Adély na konci chodby. Nedávno před ní tahle Adéla vytáhla na chodbě číslo na nějakého týpka. Řekla jí.: potřebuješ změnu, děvče, vezmi to číslo a zavolej mu….“Poslala ji do háje.

„Chci to číslo.“Vybafla na ženu stojící v županu ve dveřích. "jaké chceš číslo“?Nechápavě na ni zírala . „To číslo na toho týpka.“odpověděla odhodlaně.“Vždyť je  to nějaký chudák…a to číslo ani už nevím   kde je...nech to prostě už plavat…odrazovala ji. „Chudák“? zvážněla. "jo, ten obyčejný chudák co má ještě růžové sny a nechává vzkazy zastrčené za zárubní..A co Ti říkal…?“Vyptávala se.

Žena otevřela víc dveře .“ Říkal jen, že se na Tebe rád dívá, když procházíš kolem výlohy s hortenziemi ,když Ti sukně ve větru stahne  nohy a zařeže se Ti do rozkroku. Zná tvar a polohu tvého kroku, který sklouzne po lodičce a malíčky se dotknou bílého okraje  písku zachytaného na švu . Prý každý tvůj krok vidí ofocený na  skle telefoní budky , ve stopách obtisklých na obrubníku před domem, když venčí psa a na  prázdných lahvích od vína, když vytahuje z krabice před  kontejnerem na sklo…bude to asi úchyl...

„Dej mi to číslo.Hned.“Zvýšila tón. „Ty jsi nejspíš taky blázen. Úplně jsi  zešílela…rozčílila se Ada. "Budu tu stát tak dlouho, dokud mi ho nedáš."změnila varovně hlas. „A co Jiří?Hm? Co tvůj život s ním…To jen tak všechno pustíš?“Kvůli nějakýmu blbovi?"“Říkám Ti-dej mi to číslo.“Naléhala. „A jak se Jiřímu podívám do očí, když tu bude sedět nad svými nerozdělanými sušenkami s krémovou náplní …“On to přežije…uklidnila ji. Adéla se zhluboka nadechla. "Má Tě rád...vždycky to na něm vidím, když se na Tebe letmo podívá..."Pochop, byla to sranda  jen sranda -tohle číslo, prostá iluze , zapůjčení trocha štěstí pro někoho, kdo po někom touží...

 šlo jen o  telefon, říct  ahoj…jak se máš..?...já taky…hezky se mi s Tebou povídalo…..zas někdy…( jasně, že nikdy)…měj se hezky…tak dobrou...počkám, až to položíš Ty...né Ty.....tak se to přece dělá. Je to normální. Chtěl s tebou  jenom mluvit a ty bys mu to prostě dopřála . A pak by sis lehla  k Jiřímu a chytit ho zas jako jindy za ruku..Nechápeš o co jde...vzdychla. Nechápu Tebe.A Jiřího. Že s Tebou ještě žije…“Asi by bylo lepší, kdyby žil s Tebou…to jsi snad měla na mysli, ne?“Vrátila jí to.“Jdi se bodnout, vždycky jsem s tebou jen ztrácela  čas.Už mi sem nechoď..jsi ten pravej případ pro psychiatra...zavřela před ní dveře. Rozepla si kabát a sundala baretku. Seděla na studených schodech studeného činžovního domu. Světla v domě pomalu jedno podruhé zhasínalo, patro po patře. Přivolala si výtah. "Díky za optání...mám se dobře..."tichounce si odpověděla.

Jen tak na nohu se pootevřely  dveře.Chvíli bylo ticho jenom odraz světla dorážel na schodiště ."Dáš si kafe…?“Někdo se zeptal. Usmála se a  nejistě vešla dovnitř. Usedla   ke stolu a zadívala se na výšivku na ubruse. „Říkáš, že jsem šla kolem výlohy s hortenziemi…?

Adéla se posadila vedle ní. „Vždyť kolem  chodíš vždycky, když jdeš do trafiky.Vlníš se jako bys plula po jezeře …. Takovej osamělej pták..."Vstala a podívala se z okna někam na druhou stranu.“To je ta výloha s hortenziemi ?ukázala na protější chodník.Asi.Odbyla ji Adéla. „Tak krásný kytky a každej kolem nich   chodí …“Jo, chodí…odsekla  Ada. "Jsou tam pořád, ale já  takové třeba taky  ještě nedostala.Zahrnula si pramen vlasů za ucho a zadívala se k protějšímu vchodu nažluto natřeného domu. "Občas  nahlížím , jestli tam ještě jsou....zapřemýšlela nahlas Adéla. Někdy mě napadne se podívat za dveře, jestli mi je třeba někdo nenechal v průhledném papíře na rohožce...Kdybych byla chlap, dala bych Ti je tam... pohlédla na Adélu. "Já vím, ty seš takovej blázen...zasmála se  Adéla a širokým nekonečným pohledem se zadívala přes okno na muže v šedém svetru sekajícím v protější zahradě trávu ..