Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVzpomínka na léto
02. 10. 2007
11
17
3307
Autor
Hesiona
Z ničehož nic se objevil
na letním
vymeteném nebi,
a bůhví proč
si zased´ zrovna na mě.
Mohutný, černě rozložitý ...
vroubený zlatem
zajatého slunce...
s úmyslem zapříst rozhovor,
jakmile to půjde ...
Nejdříve
skromně nadhodil mi
jen pár drobných kapek
s vůní léta,
jen co by rámě poolízly,
a přiměly mé oči vzhlédnout
k setmělému nebi ...
S vědomím vlastní velikosti
pak tázavě
dolů na zem shlížel,
čekajíc pyšně,
co já na to.
Mlčela jsem ...
Vzduch náhle ztěžkl.
snad zatáhl někdo
baldachýn,
měkce sametový.
jen přítmí ...
... a ticho...
červnový větřík
zmlkl -
a nechal nás spolu
o samotě ...
A už se blýská,
- divokost v očích -
lačnými kapkami
líbá mou kůži!
Hřmí touhou ...
je marné
chtít se mu bránit
... tak nechávám vodu
ať zaútočí...
Ať poničí modré hedvábí
a nové botky – (vem je ďas !),
ať zanechá mi
perliček řádku
na řasách
a pomalounku odkapává
z prstýnků mých vlasů...
Vzdávám se ...
„Byla to jen přeháňka...“
poznamenal kdosi.
Dívám se, jak mizí v dálce,
už zdaleka ne tak krásný jako prve
a říkám si:
Stálo to za to?
Stálo mi to za to ...?
na letním
vymeteném nebi,
a bůhví proč
si zased´ zrovna na mě.
Mohutný, černě rozložitý ...
vroubený zlatem
zajatého slunce...
s úmyslem zapříst rozhovor,
jakmile to půjde ...
Nejdříve
skromně nadhodil mi
jen pár drobných kapek
s vůní léta,
jen co by rámě poolízly,
a přiměly mé oči vzhlédnout
k setmělému nebi ...
S vědomím vlastní velikosti
pak tázavě
dolů na zem shlížel,
čekajíc pyšně,
co já na to.
Mlčela jsem ...
Vzduch náhle ztěžkl.
snad zatáhl někdo
baldachýn,
měkce sametový.
jen přítmí ...
... a ticho...
červnový větřík
zmlkl -
a nechal nás spolu
o samotě ...
A už se blýská,
- divokost v očích -
lačnými kapkami
líbá mou kůži!
Hřmí touhou ...
je marné
chtít se mu bránit
... tak nechávám vodu
ať zaútočí...
Ať poničí modré hedvábí
a nové botky – (vem je ďas !),
ať zanechá mi
perliček řádku
na řasách
a pomalounku odkapává
z prstýnků mých vlasů...
Vzdávám se ...
„Byla to jen přeháňka...“
poznamenal kdosi.
Dívám se, jak mizí v dálce,
už zdaleka ne tak krásný jako prve
a říkám si:
Stálo to za to?
Stálo mi to za to ...?
17 názorů
Ojoj - to není o dešti a jako příměr je to špica a dobře zpracovaná, krásně se mi to četlo a napodiv nakonec i přes ten konec v ní lze najít kousek optimizmu...
Co se dá dělat, nikdo není dokonalý ... :o) Alespoň něco že se ti ode mě líbilo... :o)))
Jako příběh o hroudě oblaku, která je vláčená oblohou od jejího zrodu.
Víš co je mi na Tobě zvláštní i vlastní: některé Tvé tvary, tóny, imaginace, se mi dostávají pod kůži, jiné zas jako tříska eklují. Což znamením, že člověk by si měl brát od lidí jen to srozumitelné, pozitivní, ohraničit svou představu, že jiného lze brát vśema deseti bezezbytku, ponechat prostor pro svobodu ... :)