Říjnová červeň I.

„Opravdu jsi tady..?“, opakovala každý ráno. Probuzena paprskama v okně křečovitě svírala polštář..

„Opravdu jsi tady?…“, tentokrát nebrečela, když zjistila pravdu. To jsou ty malý rána. Večerní modlitba za ranní selhání a podivně sladký neurčito mezi ní a světem jejího okolí. Několikrát se ho pokusila rozpustit  v hořkym čaji, ale brzy boj za ní samou končil prohrou a pak už neměla sílu bojovat za dojmy. Možná by ráda, ale..ale podivně sladký neurčito leželo ve středu ní samé a ani na jednu stranu se nešlo pohnout bez poškození jedné z částí. Asi jako když řezník krájí maso na plátky a nesmí říznout stranou, aby plátek nepokazil. Tak nějak si možná připadala….jako kus masa, okamžitě připravený k použití..

vínová červená

plazí se po stěnách

jazyk na patře

trochu zraněná

svítání

krvácí plátky cynií..

Ještě bylo ale třeba udělat pár věcí. Především uklidit všechny myšlenky zatoulaný ve světě.Ticho kolem tlouklo do stěn a nějak…co vlastně?...nic, prostě jí to vadilo..

to ticho tak těžký

jako kdyby mě někdo pravidelnýma úderama

tloukl kovem do hlavy..čím dál líp

kus masa co nese tíhu

vlastního oběda

tak málo tu zůstane

a láska se vytratila do podivně..

hořkého pocitu

jenomže

JENOMŽE..

Odejít je tak snadný..medový a taky trochu ořechový. Sušenky. Sušenky, otevřený okno, čaj a odejít bylo…. tak snadný…tak odešla otevřeným oknem, s tím, že kytka nad vchodem nepotřebuje zalévat. Žádnej dluh, jen ten jeden poslední a ten s prvním zavátím větru splatila světu. Vrátila se