Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

On-line

+2 neviditelných
Víš Ty co, strejdo?
datum / id30.10.2007 / 263012Vytisknout |
autorbestye
kategoriePovídky
upřesnění kategoriePocta
zobrazeno4625x
počet tipů32
v oblíbených3x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
- beze -
Víš Ty co, strejdo?
Cáry mlhy se kroutí kolem stromů jako cukrová vata. Od břehu slyším pípnout ranní ptáče a na hladině se objevuje pomalu jedna bublina za druhou. Napřed se těsně pod čarou hladiny zastaví, jakoby ji nemohla překonat, pak ale vyčouhne kousek nad ni, rozhlídne se a vyboulí se do brzkého rána celá. Chvíli se ještě chvěje na hladině a pak najednou - puk a zůstává po ní ve vzduchu nad vodou jen jemné mžení.
Pádlo se téměř neslyšně ponoří do vody a loďka se pohne směrem od břehu. Soustředěně s hlavou sklopenou žmoulám kousek těsta do kuličky a snažím se ho nabodnout na háček. Ve chvíli, kdy užuž je nabodnuto, pádlo zabere a loďka cukne. Zamračím se.
„No tak strejdo.. seš jak malej!“.
Potutelně se usmívá.
„Neříkej mi strejdo, já sem ještě jura.“ Teď se usměju zase já. Vím, že mu to označení vadí, ale nedokážu si to nikdy odpustit. Stejně jako pokaždé za osm let, co k němu o prázdninách jezdím na pár dní na chatu, když mu při přivítání hupnu do náručí a říkám „ Ahoj strejdo.“ Letos se už malinko prohýbal, ale nedal moji váhu najevo ani mrknutím oka.
 „Vyrostlas,“ řekl a zkoumavě se mi zadíval do očí. Poprvé po osmi letech jsem uhnula pohledem. Jen povytáhl obočí.
Zabere ještě jednou dvakrát a dostane nás na místo, kde jako každý rok číháme na Lysouna. Starý kapr prý lišák nad lišáky. Nevím, zahlédla jsem ho jen jednou a to si ani nejsem dodnes jistá, jestli to byl on.
„Pozor!“ Uhnu se před mokrými vesly a nechám ho je poskládat do středu lodě. Začnu se zase soustředit na těsto a háček.
„Vyrostlas“
Otočím se na něj a zjišťuju, že mě přimhouřenýma očima pozoruje.
„O patnáct centimetrů,“ hrdě pronáším.
„Už nejsi ve třídě prcek?“
„Už ne.“
„Občanku máš?“
„Mám, už jo, heč.“
Bere do rukou svůj prut a háček odhákne od navijáku.     
Konečně dožmoulám těsto, tajný strejdův recept, do správné konzistence. Dost často mám ale pocit, že je spíš na buchty než na ryby. Vždycky mi moc chutnalo. Trochu se mi třesou ruce, ale napíchnuto, umačkáno. Vzduch kolem protne svist nahozeného vlasce. Pošoupnu „policajta“ doprostřed, abych líp poznala, až budou rybky do těsta hladově ťukat. Prosviští i druhý vlasec.                                                                                                                                                     
Sedím a oči soustředím na splávek zavěšený na vlasci. Mysl mám však na míle daleko. Z klidu nás vyruší nějaký pohyb na druhém břehu. Zadívám se tím směrem a jediné čeho si všimnu je pokroucený kmen borovice. Pohled se mi na něm zastaví a nedokáže se odrhnout. Myšlenky prudce zavíří a jsem úplně jinde. Ve tmě, ve zmatku, v bolesti. Slzy se mi tlačí do koutků očí. Prudce zamrkám a odvrátím zrak. Zadívám se na něj. Zase mne pozoruje.
„Máš oči jako moje babička.“
„Tak modré?“ podivím se, protože já je mám dohněda.
„Ne, tak staré.“
Neuhnu. Vpíjí se mi do nich a já mám fyzický pocit, že se mi dostává někam úplně dovnitř, někam až k zavřeným vrátkům. Vydržím ten pohled přesně jen do té chvíle, kdy je mírně pootevře a v ten okamžik se mu poznáním rozšíří panenky. Ucuknu a přibouchnu mu je před nosem ještě dřív, než do nich stačí úplně nahlédnout. A zase mám zamlženo.
„Ty.., pískle..“
Otočím se k němu a očima zaprosím – jen ne lítost!
Pokýve hlavou. V tom se ozve šplouchnutí a jeho splávek zajede pod hladinu jako blesk. Prudce škubne s prutem a začíná vlasec pomalu navíjet. Špička prutu se čím dál tím víc sklání k hladině, dokud se téměř nedotkne vynořujících se šupin.
„Ten je!“ nezapomene se pochválit.
„Oběd pro celou naší rodinu a ještě možná zbyde na večeři,“ posmívám se mu trošku. Opatrně vyjme z tlamičky háček a strčí rybu do síťky připevněné na přídi loďky.
„No jen se ukaž Ty,“ bradou ukazuje k mému prutu, který se najednou také prudce napíná.
„Tse, to bude Lysoun,“ dobírám si ho a začínám opatrně, aby se vlasec nepřetrhnul, navíjet. Je to opravdu větší ryba. Popotahuju s prutem a pomaličku přitahuju kořist k sobě. Hladina zavíří a oba můžeme spatřit hladké tělo, jak sebou mrská na druhém konci prutu.
„No vážně, Lysoun, podívej,“ křičím vzrušeně.
„To je jasný jako facka.“
Celé tělo cukne před tím slovem a prut mi vyjíždí z rukou. Neslyším, jak křičí, ať ho chytnu, jen se na něj dívám a slzy se mi derou opět do očí. Zakmitám víčky a myšlenky vracím zpátky do loďky. Zmateně zahlídnu, jak prut mizí pod hladinou a jak se loďka houpe pod jeho prudkými zachraňovacími pohyby. Teď už normálně brečím. Všechny pocity nashromážděné za necelý rok nechávám slzami odplavovat a poprvé se za ně nestydím.
„Promiň,“ vyhrknu mezi jednotlivými vzlyky, ale to už mě objímají jeho paže a já se po dlouhé době cítím úplně v bezpečí.
„To bude dobrý, uvidíš.“ Slova ale spíš zapůsobí jako spouštěč dalšího přívalu slz.
Bere mi bradu mezi palec a ukazováček a i přes můj odpor ji zvedá vzhůru. Palcem opatrně přejede přes ještě ne zcela zahojenou jizvu na obou rtech.
Zavrtím hlavou, že nechci o ničem mluvit. Nikdo nic neví.
„Ani já bych asi nedokázal naslouchat,“ přiznává se, „ ale neboj, jednou se najde někdo, kdo to zvládnout dokáže.“
Nevěřícně a rezignovaně zavrtím hlavou.
„To bude dobrý, rozumíš!“ nenechá mě se v té záplavě slz utopit.
„Řekni to! Řekni to sama!“
„To.. to.. to bude dobrý,“ škytám mu do rukávu a je mi líp.
Usměje se.
Na hladinu se téměř neslyšně vyhoupne rybářský prut.
 
 
Po patnácti letech
 
„Tentokrát neskákej!!“
„ Ahoj, strejdo,“ zazubím se na něj na dvorku před chatou. Kolem pobíhají moje děti s jeho vnoučaty a není slyšet skoro jediného slova.
„Neříkej mi strejdo, já jsem ještě jura.“
Na okamžik zapátrá v očích. Ani nemusím smutně zavrtět hlavou. „To bude dobrý,“ čtu mu v těch jeho. Jen pokrčím rameny. Otočí se a zve nás dál. Všimnu si, jak lehce zavrávorá.
 
Po dalších pěti letech
 
 „Ahoj, strejdo!“
„A..hoj pískle!“ pracně ze sebe vysouká a očima varuje – jen ne žádnou lítost!
 „ A neříkej…“
 „Já vím, já vím, seš ještě jura.“
Objímám ho a schovávám pohled do klopy jeho kabátu, aby v něm nemohl zahlédnout ani stopu zděšení nebo soucitu. Co dokáže nemoc udělat za pár měsíců s mužským tělem.. 
„Půjdem na ryby?“
Přikývne a nasměruje mne přímo k molu.
Pruty, těsto i loďka jsou již přichystané.
Pomalu ho dovedu k loďce.
„To..to.. to bude dobrý,“ snaží se ignorovat podanou ruku. Nakonec ji přeci jen stiskne a nastoupí. Odvážu lano od sloupku a vyrážíme.
Trochu se mu třesou ruce, když těstem obaluje háček a nahazuje prut daleko dopředu.
Tentokrát si vynutím jeho pohled já. Unaveně ho chce v mžiku odvrátit.
„Podívej se pořádně, prosím!“ v duchu ho vybízím. Jeho pohled se zastaví a zaostří.
„Vidíš.. vidíš to tam, strejdo?“ mluvím na něj beze slov.
„Vida, tak přeci jen se našel,“ pochopil to.
„A teď si ber Ty, kolik jen dokážeš,“ nutím ho pohledem a myšlenkami.
Jen odvrátí hlavu a zahledí se na splávek.
Ještě jednou se na mne podívá.
Usměje se.
A hladina zůstává hladká jak matné zrcadlo.
 
„Víš, strejdo, udělala jsem přesně to, o co si mne tehdy naposledy na loďce požádal. Po nekonečně dlouhém obřadu vzala z chaty všechny Tvoje pruty a odvezla k sobě domů. Byl si pro mě víc než strejda, byl si pro mě vzor dobrého člověka a já vždycky chtěla být jako Ty. Vím, že jsme oba měli v očích čerty, ale i tak jsi pro mne byl vždy člověk rozumný, čestný, dobrotivý, spravedlivý a neskutečně předvídavý. Nemusela jsem Ti nikdy říkat, jak moc Tě mám ráda a jak moc pro mne znamenáš. Věděls to. A víš Ty co, strejdo, Tvým prutům se v mojí skříni nesmírně moc stýská.“
 
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.11.2012 11:35:55j.f.julián

nevi,vyadá to jako moje mládíasi vrátitlo.,mam pro tebe praci

 

 

 

 

02.03.2011 23:48:43bestye
začínám se rdít :c)
02.03.2011 23:46:34sepotvkorunachstromu
..umím..
..no..spoustů lidí pozororuje..avšak nevidí..natož popsat..o tom to je..)
02.03.2011 23:41:25bestye
asi proto, že si umíš představit, jak blízkej člověk může chybět.
a však sem se jich něco napozorovala, po ránu, ještě se zalepenýma očima :c)
02.03.2011 23:25:05sepotvkorunachstromu
..věřím..že byl..tak nevím proč brečím..
..ba ne..trvám na tom..
..ten popis bublinek je přímo neuvěřitelný..přesně tak to je..:)
02.03.2011 23:10:50bestye
žádný splín, on byl - báječnej a k tomu napsat jak, mi bohužel moje slovní zásoba nestačí, tak aspoň takhle. Díky za čtení, možná jsem mizernej pozorovatel jen na poezii ;c)
02.03.2011 23:01:44sepotvkorunachstromu
..sakra..to jsem dnes neměla číst..jde na mně nějaký splín..
..jsi skvělý pozorovatel..
10.09.2010 20:37:42bestye
fereny - děkuji za zastavení a za příznivou kritiku :c)
10.09.2010 15:46:52fereny
Je to hodně citové, takže jsem nedokázala pořádně vnímat chyby nebo tak.. spíše jsem vnímala krátký pohled dvěma lidem do duše. Ale píšeš dobře, bavilo mě to. Obsahově i stylem. Je to silné.
01.04.2010 17:56:37bestye
on byl - krásný člověk - děkuji.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.