duše všech zemřelých

hrozivě nebe ztemnělo

u vyvrácených křížů

a chladno již znovu vane

ruce i nohy přikované

na železnou mříž

kroky své ztiš

ta prázdnota vnímá

lačnou lehkost bytí

v kamenných polích

zlatě nápisy svítí

co večerem čtou si v nich

duše všech zemřelých

. . .

tam v samotě stál jsem a snil

až ze skrání motýl černobílý

i poslední zbytky mojí síly

vypil ze žil

pak slyšel jsem večerem tiché hlasy

tisíckrát sténat

připoután sítí z pavoučích tenat

šeptal jsem spolu s nimi

„ ale já ještě jsem živý … „