Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

... A tak došla do koupelny ...

10. 06. 2001
5
0
2671
Autor
Kami

  Žila nádherně přepychové bytí. Obklopena peněžitou láskou rodičů a majetnickou svého perspektivního budoucího manžela. Byla šťastná. Byla šťastná? Její život měl pevně stanovenou cestu i cíl – od prvních dětských krůčků až po stáří.

  Jako maličká byla tatínkova chlouba a princeznička – zlaté lokýnky, nevinný úsměv. Ve škole se jí dařilo, snažila se. Ne snad proto, že by školu milovala, jen se pokoušela vyvolat přívětivou a hřejivou reakci u svých stále zaneprázdněných rodičů. Marná snaha! Dostalo se jí jen shovívavě nepřítomných pohledů a velmi drahých dárků. Poznala velký křik za neúspěch, lhostejnost za pouhou přítomnost.

  Puberta proběhla bouřlivě, za asistence diskrétního psychoanalytika financovaného rodiči. Zvykla si i na studovaného pana X. Vše v jejím životě bylo jen zvyk. A puberta zpestřená alkoholem a drogami přešla v tichou a rezignovanou dospělost. Teď už věděla, že veškerá snaha postrádá smysl. Zkusila být hodnou holčičkou, vyzkoušela rebelantství. Jediné, co zjistila bylo, že její nejbližší svět se k ní chová stále stejně – shovívavý úsměv na tváři a lhostejnost v srdci.

  Za nejcenější věc, kterou jí její krátký život dal, považovala přetvářku. Okolí přeci nestojí o ni, o dívku, jakou ve skutečnosti je. Chtějí vidět člověka, jakého stvořili v rozmnožovacím procesu k obrazu svému. Odnaučila se dávat najevo své city a duševní rozpoložení. Přetvářka se stala jejím životním krédem. Už dávno věděla, že nepomůže hlasitý pláč ani vzteklé dupání. Měla tu smůlu, že se narodila do “zlaté kolébky”. Očekávala se od ní poslušnost starověkým řádům, oddanost rodičům a manželovi. Nemít žádné city. V její společnosti byly jediným citem peníze.

  Byl jí najit partner, pochopitelně společensky na úrovni. Rodiče chtěli vzornou dceru, která se brzy vdá, udělá kratičkou kariéru, zplodí potomka se zlatými lokýnkami, kterého předá chůvám, a pokrytecky se bude věnovat třeba charitě.Její nastávající v ní chtěl mít reprezentativní společnici a stále usměvavou partnerku, která na něj bude čekat až se vrátí třeba ze záletů. Milenka je přeci společensky únosná zábava – pokud nerozbíjí manželství. Jinak mohla mít úplně vše, na co jen pomyslela. Na penězích nezáleželo.

  Tak proč se, zatraceně, cítila tak mizerně?! Tak proč každý den, každý boží den, hledala důvod, proč nespáchat sebevraždu. Došel elán. Už neměla ani sílu udržovat si svůj vlastní soukromý svět, který tvořily sny. Vytratil se nadhled. Došel život. Necítila se dost silná na celoživotní souboj mezi svým okolím a sebou. Toužila po zcela “obyčejných” věcech – péči, starosti, lásce ..., chtěla děti, které vychová podle svého, rodiče, kteří pomohou, poradí, pohladí. Byla citově prázdnou nádobou bez cíle. Její velkou slabostí bylo, že nedokázala nic změnit nebo se s tím alespoň smířit. Ale proč? Znala spoustu lidí, kteří jí její život záviděli nebo takovým životem spokojeně proplouvali. Tak proč ona nemohla? Cítila kolem sebe zlaté mříže a v sobě zlaté prázdno...

  Možná je myšlení a hloubání prokletím lidstva, možná je jeho spásou. Tahle dívka se prohloubala od života přímo ke smrti. Už neshledávala rozdíl mezi svým životem a smrtí. Nepamatovala si, jaké to bylo mež vznikla, ale říkala si, že nic nemůže být prázdnější než tento svět. Toužila vrátit se k začátku! Použila malé bílé pilulky, ale smrt si ji nechtěla vzít. Jen její okolí na ni koukalo víc shovívě. Copak oni jsou úplně slepí? Nevidí, že teď už netouží po jejich pozornosti. Toužila po smrti! Její myšlenky ovládla nicota. Třeba dostane možnost nového začátku, třeba se budemoci vydat jinou cestou. Nebo prostě usne a už se nikdy neprobudí. Hlavně, že uteče tomuto světu...

  Seděla v koupelně, na okraji vany. Chladnokrevně si otevřela žíly. Sledovala krev vytékající z jejího těla. Jakoby se jí zostřovaly smysly, vnímala abstraktně. Viděla sterilně bílou koupelnu a ohnivě červenou krev. Neživá hmota v kontrastu s odcházejícím životem... Odešla pokojně z tohoto světa a nejspíš doufala, že ji čeká jiný, když už ne lepší, život. Naivka!

  Její tělesnou schránku našel otec. Zhroutil se. Odešla jeho malá zlatovlasá princeznička. Možná začal přemýšlet o tom, proč to udělala. Ale copak na to mohl přijít, když si ani nevšiml, že jeho dítě dospělo? Vždy skvělá a citově chladná matka se i nyní starala o to, jak dceřinu smrt korektně vysvětlit. Nikdo nemá právo ji soudit. Byla tak vychovaná a nikdo neví, co se opravdu odehrávalo v jejím nitru, jak moc trpěla. Možná uvnitř zemřela se svou dcerou. Třeba doufala, že právě její holčička bude ta, která se vymaní z jejich zkoprnělého světa. Snoubenec chvíli trpěl, chodil zkroušeně a vyprávěl o velké ztracené lásce. Věděl vůbec, co to ta láska je?

  ... A život odešel jinam a nezanechal po sobě žádnou stopu ...


Toxman
26. 03. 2002
Dát tip
Bohužel možná až příliš často tomu tak skutečně i je. A řekl bych, že v dnešní době ještě mnohem více, než kdysi. Trochu mi to splývá s jiným dějem, který s tím má nejspíš souvislost a který si nechám pro sebe :-o :-))

Kami
03. 02. 2002
Dát tip
Moje blízká kamarádka mi říká, když jí dávam něco číst, že by jí zajímalo, kde to beru, když jsem takový optimista nikdy nemyslící na sebevraždu. Já tomu říkám střípky (máš je hluboko v sobě, ale nepasují do sebe. Kdyby totiž zapadly, byl by konec - nebo možná začátek. Jedním z těch střípků je i mortalita :o) ).

Norek
02. 02. 2002
Dát tip
Hodně dobrá povídka. Jenom lidi, kteří nikdy nebyli v kontaktu s podobnou situaci ji podle mě nemohou docenit. Mě osobně tam nesedí ten poslední odstavec. Ten bych tam nedával. Ale já ten text určitě nechápu zcela, takže asi nemám pravdu.

Petula
03. 12. 2001
Dát tip
No, možná je povídečka opravdu z literárního hlediska kritizovatelná ve stylu a dle slov Kandelábra, i když asi ne až tak hluboce jednoznačně... Ale jako mávnutí ruky bych to skutečně neodbyla... Možná si to, Kandelábře, až tak konkrétně neuvědomuješ, protože Ty se tak třeba nechováš a neuvažuješ, ale toto vše se odehrává i v současnosti. A nemusí to hned končit tratolištěm krve... Neporozumění mezi rodiči a dětmi (ve všech věkových horizontech – od "jeslí" až po "domov důchodců") , mezi manželi, mezi kolegy atd. nemusí hned způsobit smrtelný úraz duše, který vede ke smrtelnému úrazu těla spáchanému vlastní rukou, ale třeba "jen" dlouhodobou bolest duše... I o tom je třeba psát... A nad tím by se nemělo jen mávnout rukou. Právě to "mávání rukama" celé společnosti vede k těmto koncům...

░▒▓~_~▓▒░


Kandelabr
03. 12. 2001
Dát tip
petula: nemávám rukou nad společnosti (brrr to slovo mě děsí) ale nad tou povídkou....

Open
15. 06. 2001
Dát tip
to je smutny kdyz clovek nenajde cestu..

Kami
13. 06. 2001
Dát tip
Psala jsem to já...a děkuju.

Kandelabr
11. 06. 2001
Dát tip
no já nevím, tak nějak mi to připomnělo literaturu 19 století (nebo 18?) a hrdniky vzdorující konvencím společnosti, trávící se jedy a pijící vitriol. nějak mi to vyznělo do prázdna. nevím jaké to mělo vzbudit reakce, ale u mě je to jen mávnutí rukou. nic co by mě nutilo přemýšlet

Sluníčko2
10. 06. 2001
Dát tip
Téééda, jestli jsi tohle psala ....... smekám, krásná povídka, bohužel častokrát pravdivá. Lidi se často ohlížej za penězma, nevidí city, do duše, nevidí, že ten dotyčný potřebuje lásku a pohlazení. A to penězma bohužel nezískáš. MOC hezký....

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru