Vzpomínka na moře

... a na babičku (z r. 1971)

Zas vrací se mi vzpomínka, jak kdysi moje maminka mi řekla: "Moje maličká, teď nabalíme jablíčka a poběž honem, jedem k moři! – to slunce, které žárem hoří se vůbec neptá, zda-li chci se od starostí očistit a pálí na mě paprsky a svádí mě z té dlouhé pouti, co od zimy mě ještě rmoutí, když dědeček mi umíral. Vždyť nebyl kníže ani král a přesto mě to bolí skrytě. Já dívka malá, ještě dítě, jsem nevěděla, kudy kam. "To proto já tě posílám si odpočinout za ty lesy, kde moře šplouchá v dálce kdesi, kde klid je aspoň zdánlivý." – potom se už nedivím, když na mě fouká zlehýnka, není to vítr, ale maminka. Pak koupu se v tom zvláštním kraji a stavím hrady z písku, hraji si s vodou, skáču přes vlny, mám nové plavky z bavlny a radost jako malé děcko. Však tohle ještě není všecko, co se dá dělat u moře. Je to tu jiné, než u nás na dvoře; není tu děda, pejsek ani růže, ale je jisté, že člověk může zbavit se svého trápení. A potom pozděj, po té době, když zastavím se na hřbitově, ta bolest taková už není. Nosím si v sobě vzácné jmění – vzpomínku krásnou na dědu a hledím jenom dopředu a nevracím se raděj zpět. Co zbude z lidí, snad jen květ uchován v srdci na památku a potom, v době jeho svátku jdu za ním kleknout na hřbitov. Však neleží tam jenom on - i milá, hodná babička, co chystala mi jablíčka, když daleko jsme odjížděli a potom ona týden celý se na nás tolik těšila a sama byla smutná v domě a denně stála na prahu a vyhlížela svoje děcka. To vrátila se bolest všecka na její zlaté srdíčko. A já ji měla tolik ráda! Pak našla jsem si kamaráda (to vnuk byl její kamarádky) a ona, všechno vrátíc zpátky mi dala svoje požehnání a já, stále myslíc na ni, ji prosím – o d p u s ť b a b i č k o!

---