Spis

  Existenci Lencova spisu O jednotlivci jsem uvěřil, až když jsem tento našel položený na rohožce před dveřmi mého bytu. Do té doby jsem nechoval nejmenší víru v to, že by Lenc kdy cokoliv sepsal, neboť se mi vždy jevil až přílišně výmluvným: předpokládal jsem, že všechny své myšlenky jenom mluví, nikoliv píše, že všechny své myšlenky věnuje řeči, tudíž mu již nemohou zůstat žádné další pro spis; o spisu se sice že často zmiňoval, sám jsem však jeho vznik pokládal za krajně nepravděpodobný. Proto mě jeho nález nanejvýš udivil; o to více že rozsah spisu nebyl malý, hádal bych přes šest set strojopisných stran.

  Vzal jsem tento Lencův spis O jednotlivci, odemkl dveře bytu a odnesl si Lencovu životní práci, jak spis nazýval během našich rozhovorů, do obývacího pokoje. Byl k ní připojen průvodní list:

  Drahý příteli, píše Lenc, který bydlí jen o dvě patra výše, nežli žiji já, kopie spisu, kterou nyní držíte v ruce, je vrcholným dílem mého života, tento spis je můj život, uvádí Lenc. Stejně jako tento život, ani spis ještě není zcela dokončen, jste vlastně prvním člověkem, kterému spis ukazuji, zmiňuje se Lenc, ano, již nesčetněkrát jsem sice spis prohlašoval za dovršený, dovršený však nebyl nikdy, jak si nyní uvědomuji, jeho úplné dovršení je nemožné, snad proto také nejdále, kam jsem se spisem zašel, bylo k prahu jednoho ostravského nakladatelství. Nikdy jsem se však nepřenesl přes tento práh, neboť pokaždé, při každé jedné mé návštěvě, jež jsou vlastně již pravidelné, mě zarazilo vědění, že spis není úplný. Stál jsem před nakladatelstvím, spis v ruce a najednou mi všechny myšlenky, na nichž je spis vystavěn, připadly směšné a nepatřičné, zbytečně nabubřelé, jejich podání mi přišlo jako jeden velký omyl.

  Zároveň jsem však věděl, že kdybych se otočil a podrobil spis další korektuře, nedostal bych se nikam dál, protože nedokáži překonat slova, jež zas a znova nabaluji na mé myšlenky, které mi však holé připadnou velmi moralistické až kazatelské. Ke svým myšlenkám tak připisuji poznámky a výjimky, připisuji tyto poznámky a výjimky, abych zbavil své myšlenky kazatelské příchuti, jenže s každou další poznámkou a výjimkou tyto myšlenky jen rozmělňuji, ničím a popírám. Stojím před nakladatelstvím a náhle mi připadá, že spis, jenž ze zásady nosím v té hnědé aktovce, kterou jinak nenávidím, sám sebe důkladně popírá, že spis není tím, čím jsem jej chtěl mít, spis se mi náhle jeví jako pravý opak své podstaty, naprostý omyl, jsem však paralyzován pomyšlením, že kdybych se obrátil a odešel domů, jen zopakuji staré chyby. Lidé, kteří chodí sem a tam, zatímco já stojím před nakladatelstvím, do mě vráží, kopou mě do holení, šlapou mi po nohách, trefují mě lokty do zad, já se ale hlasitě směji, celé mé úsilí, které mě dovedlo až sem, na práh nakladatelství, se mi náhle ukazuje jako nanejvýš komické.

  V životě nastává bod, od nějž se vše, co mu předchází, jeví jako komické a vše, co mu následuje, jako zbytečné. Najednou, stoje na zápraží, se směji, neboť celý můj život zasvěcený spisu se zákonitě jeví jako komický a s ohledem do budoucna jako zbytečný. Toto mě pobaví natolik, doznává Lenc v průvodním listě, že ačkoliv mě lidé zas a znova napadají, zas a znova mě odstrkují a nadávají mi, padám na zem nikoliv vinou těchto lidí, ale mého smíchu. Promrhal jsem život, směji se, píše Lenc, promrhal jsem život, abych stvořil něco tak navýsost hloupého, jako je spis. Celý můj život je směšný omyl, napadá mi, mé dětství je směšný omyl, má rodina je omyl, všechny školy, do nichž jsem kdy chodil, jsou omyl. I ten nejposlednější detail mého života je naprostý omyl. (Mimochodem jedna z myšlenek, na nichž je spis vystaven.) Ze zpětného pohledu se vše jeví jako naprostý omyl, vše, co jsme kdy udělali vypadá jako omyl, neboť vše, co jsme kdy udělali, jsme mohli udělat jinak a lépe. Nekonečnost možností nás svádí k neustálým omylům, nastiňuje Lenc, celý svůj život se zas a jenom mýlíme a následně s hrůzou zjišťujeme, že své činy již nemůžeme odestát. Ostatně obě epizody mých manželství jsou toho ukázkovými příklady. Rozebírám je ve svém spisu.

  I kdybychom dostali možnost žít znova, opět skončíme ve slepých uličkách; jednou se zadíváme zpět a budeme se muset zastydět nebo rozesmát nad naší hloupostí. Ano, nemusel jsem tvořit spis, mohl jsem se celý život věnovat klavíru, nikdy bych však v Goldbergovských variacích nepřekonal Glenna Goulda, můj první klavírní koncert Bartóka by nikdy nedosáhl na ten Polliniho. Nedokonalost člověka ničí, člověk je však nedokonalost sama – myšlenka spisu, Sokrates.

  Každý další okamžik v nás jen probouzí schopnost více a více uvědomovat si vlastní nedokonalost. Náhle zjišťujeme, co všechno jsme mohli udělat a neudělali, zjišťujeme, čím jsme být mohli, ale nikdy již nebudeme. Každá jedna kniha, kterou jsme přečetli, jen zabírá místo jiné knize, která nám mohla dát více. Čím více toho víme, píše Lenc, tím jsme bezmocnější, bezmocnější podtrženo. Náhle nám všechno přeroste přes hlavu a my se zhroutíme. Celý svět nám přeroste přes hlavu, načež nás zavalí a pohřbí, neboť nikdy nebudeme moci tento svět pojmout do sebe, vždy se bude jednat o boj jednotlivce proti světu – myšlenka spisu.

  Doslova se svíjím smíchy před prahem nakladatelství, když si uvědomuji, kterak všechno na mě padá, kterak se vše, co jsem kdy udělal, a především pak spis, jenž mě tíží v ruce, když stojím na zápraží, a jehož kopii nyní máte před sebou, náhle hroutí a mě vlastnímu se ukazuje jako bezpředmětné a zbytečné. Nedokáži jít ani tam, ani zpět. Prodlévám na prahu. Absolutní nehybnost je smrt, Pascal. Stojím a nic nedokáži, jsem již předem ochromen důsledky svých činů, důsledky důsledků těchto činů, důsledky od důsledků důsledků těchto činů atakdále. Dost možná, že kdybych se přestal smát, zemřu, napadá mě, nastiňuje Lenc. (Zde se rukopis průvodního listu stává neupraveným) Kdybych však šel domů, tak. Kdybych ale vešel do nakladatelství, tak. Zpronevěřím se sám sobě. Nedokáží žít sám se sebou, přiznává Lenc, nedokáži žít se spisem, jenž mě každým novým dnem napadá svou hloupostí. Nedokáži žít. Nedokáži nic. V dokazování nedokazování jsem dokázal, že nic nedokáži, případně skutečnost, že dokáži vše, píše Lenc a dále pokračuje.

  Zpravidla se pak ze dveří nakladatelství vynoří někdo, kdo mě vyhodí pryč. Chcete něco?, zeptá se mě krajně nevrle. Ne nechci nic, odpovídám a odcházím. Za pár týdnů však stojím na stejném místě znovu, tentokráte ale s upravenou verzí spisu (která se záhy ukáže stejně mizerná jako ta předešlá). Nicméně verze, která leží před Vámi, příteli, oslovuje mě Lenc, představuje poslední zkoušku, když nad tím přemýšlím, je příznačné, že jste prvním člověkem mimo mě, který tento spis bude číst. Pamatujte, že tento spis se jmenuje O jednotlivci, víc k tomu nemám co říci. Cokoliv bych řekl, jevilo by se jako nabubřelé nebo naopak kazatelské. Udělejte si obrázek sám. S pozdravem…

  Odložil jsem průvodní list a vyšel na balkón, kde si zapálil cigaretu. Pode mnou procházel Lenc s hnědou aktovkou. Něco mě donutilo uvažovat, vrátí-li se či nikoliv.