Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+18 neviditelných
Oči
datum / id05.01.2008 / 270744Vytisknout |
autorbestye
kategoriePovídky
zobrazeno6321x
počet tipů35
v oblíbených5x
do výběru zařadilDero,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Oči
 
 
Nemohl se ani pohnout. Snažil se zaostřit zrak, ale stále jakoby ho měl potažený něčím, za čím vše vypadalo rozmazané. Vnímal jen kontury, pohyb, světlo a stín. A pak ty oči. Objevovaly se v těch nejneočekávanějších chvílích. A pokaždé jiné. Usmívající se v měkkém světle svíček, když spolu s ním popíjely víno. Ostražité s nakrčeným obočím, když zbytečně plýtval sladkými slůvky. Ztemnělé a vláčné touhou a vzrušením, když se dotýkal nahé rozpálené kůže. Rozzlobené s malými blesky nad jeho výmluvami. Zasněné s neuvěřitelnou hloubkou pohledu.  Jasné a se zájmem naslouchající. Poťouchlé s potměšilými jiskrami.
Stále se nemohl rozhodnout jakou mají barvu. Chvíli mu přišly zelené, chvíli hnědé, chvíli temně šedé. Byl z toho na rozpacích, protože byl o sobě přesvědčený, že by dokázal namíchat jakýkoliv odstín kterékoliv barvy. Chtěl se jim za každou cenu dostat blízko. Tak blízko, aby na tváři ucítil i sebemenší zachvění dlouhých řas. A do toho všude kolem ta květinová vůně. Znovu se před ním vynořily - opět temné a slastně přimhouřené. Konečně se mohl pohnout, přitáhnout si je blíž a ucítit, jak se jeho kůže lepí na vlhké tělo. Přitisknul se ještě blíž, tak aby vnímal všechny jeho obliny. Sám byl sice udýchaný, ale klidně přejížděl prsty přes tvář s očima, maloval jimi její kontury a snažil se přitom zapamatovat si každou její křivku, její hebkost. A znovu se propadnul do spánku, aby se za okamžik začal probouzet.
Ještě chvíli jen tak ležel a balancoval na tenké hranici mezi snem a skutečností. Ležel zamotaný do přikrývek, stále ještě ne zcela probuzený. Posunul ruku vedle sebe, ale ucítil jen zmuchlané studené prostěradlo. Otočil hlavu a otevřel oči. Prázdno. Zmateně se posadil. I místnost byla prázdná. Na stolku dvě láhve vína – jedna dopitá, druhá poloplná. Na stojan, kde měl pocit, že ještě před chvíli visely narychlo odložené šaty, dopadalo mdlé ranní světlo. Zabořil tvář do dlaní, víčka pevně tisknul k sobě a snažil se úporně vybavit alespoň jednu záchytnou myšlenku. Ale v hlavě prázdno stejně jako v místnosti.
Vstal. Rukou si přidržoval přikrývku kolem beder a obešel postel. Doufal, že snad tam objeví známky cizí přítomnosti. Nic. Ztěžka dosednul na kraj postele. A tu cosi zbystřilo jeho smysly. Nemohl přijít na to, co to je. Rozhlížel se po místnosti, jestli něco nepřehlédnul. Prázdno. Přejížděl rukou po povlečení jakoby se snažil zachytit zbytky živočišného tepla. Chlad. Bezmocně uhodil pěstí do polštáře. V tu chvíli mu to došlo. Vůně. Nasával vzduch kolem sebe, až ji zachytil na jednom z rohů druhé přikrývky. Přitisknul si látku k obličeji a zhluboka se nadechoval. Ale ani to nepomohlo, aby vůně nevyprchala. Přičichl ještě jednou a nebyl si už vůbec jistý, jestli se mu to jen nezdálo.
Odhodil přikrývku a natáhnul si kalhoty. U umyvadla se opláchnul a pohlédl na sebe do zrcadla. Před ním zarůstající tvář. Mimoděk přes ni přejel prsty, až to zašustilo. Uprostřed pohybu strnul se zrakem upřeným na ruku. Pomalu s ní otáčel. Konce prstů se mu nepatrně chvěly. Zavřel oči a do vzduchu jimi začal vykreslovat tvář. Zasnil se. Přesto měl stále před sebou jen tu svoji, ještě pomuchlanou od spánku. Zprudka se otočil, smetl z pracovního stolu jedním pohybem všechny věci a do police sáhnul pro štos čtvrtek. Dosednul na židli, tělo napjaté nedočkavostí. Z tuby vymáčknul na paletu první barvu a štětcem ji rozmíchával. Pak štětec odložil a zavřel oči. Špičky prstů namočil do barvy a začal jimi opatrně přejíždět po papíře. Soustředil se jen na ten dotek papíru a kůže a nutil prsty si znovu a znovu vybavovat zamlženou tvář. Otevřel oči. Před sebou načrtnutá tvář, ale neostrá, nerozpoznatelná. Znovu zavřel oči a namáčel prsty dál do barvy a dál a dál na zemi přistávaly jeho nezdařené pokusy. Čím více čas ubíhal, tím se tvář rozpíjela jen to čar a skvrn. Poslední pokus vztekle zmuchlal. Prstem mu náhle projela ostrá bolest. Zmateně se díval, jak mu papír prořezává tenkou čáru do ukazováčku. Odhodil ho. Chtěl si prst olíznout, ale prudkým pohybem rozhoupal rudou krůpěj, která se mu tvořila na jeho špičce tak, až se nakonec odpoutala od kůže a dopadla na hřbet druhé ruky. Chvíli se díval, jak se dokonalá rudá rozpíjí a pak krev z ruky slíznul. Její sladká chuť se ale mísila se slanou chutí potu. Zarazilo ho to. V noci se naposledy potil, když byl nemocný.
Pohlédl ke stolku, na kterém stály láhve od vína. A jedna sklenička. Zvedl ji a proti  světlu pátral po sebemenším otisku rtů. Možná tady to vypadá jako nepatrná stopa. Ale žádná barva rtěnky. Přivřel oči ještě jednou. Najednou před přimhouřenými řasami uviděl pravidelně vykrojené rty. Zuby nepatrně tiskly spodní ret, dokud zpod nich nevyklouzl a rty se nerozevřely. Úplně jakoby cítil jejich hebkost, jejich poddajnost a smyslnost na těch svých. A nejen na nich. Prstem si přes ně přejel a to ho vytrhlo ze snění. „Nemám tolik pít,“ zabručel si pro sebe, když láhve odnášel do malé kuchyňky. Ze skříňky vzal čistou skleničku a nalil do ní zbytek červeného vína. Vrátil se zpět do jediné velké místnosti  podkrovního bytu.
Usednul tentokrát do křesla pod střešním oknem. Bezděky otáčel sklenkou sem a tam a stále zůstával v tom zvláštním rozpoložení. Nejistota ho znepokojovala. Včas se ale vzpamatoval a upil ze sklenky. Při tom, jak válel chuť vína po jazyku, se zahleděl skrze rudou barvu ve skle. Za ní spatřil opět oči. Dívaly se zamyšleně. Měl pocit, že ten pohled důvěrně zná. Že ho mohl spatřit několikrát předchozí večer. Snažil se vybavit alespoň jeden konkrétní okamžik. Prázdno. Bezradně zakroutil hlavou a vzdal to. Skleničku postavil zpátky na stůl a pozornost zaměřil na plátno na stojanu. Bylo po včerejší práci způsobně překryto přehozem ze starého prostěradla. Měl by tu práci dodělat, už nad obrazem strávil několik dní. Ale stále mu podstata této abstrakce unikala. Dopil víno. Stále polonahý vstal z křesla a postavil sklenku na stůl. Rozhodně přešel ke stojanu a strhnul z něj přehoz. Z rozdělaného plátna plného geometrických tvarů na něj upřeně hleděl pár ženských očí.
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

15.04.2010 10:36:45bestye
Kouzlo - děkuji Ti za čtení :c)
15.04.2010 08:48:08Kouzlo
*
01.04.2010 17:40:06bestye
teď jsi mě moc potěšila, díky.
01.04.2010 17:35:19Robinia
Ráda se zastavím i u dalších, píšeš dobře.
01.04.2010 17:13:10bestye
díky moc za zastavení i u dalších mých dílek.
01.04.2010 16:00:13Robinia
Perfektně vypsané pocity.
08.09.2009 15:44:07bestye
hlubší kritiky nejsou třeba - jen jsem ráda, když se mi napíše, jak to vůbec na koho působí :c) Tobě za ta písmenka moc děkuji.
08.09.2009 15:23:34arkp
hlubší kritiku neumím..jen ta Tvoje povídka mi hodně připomíná..dávám do oblíbených..skvělé!*
08.08.2009 11:43:24Alissa
Krásně se mi četlo, nemám výtek, nemám slov...
23.06.2009 16:01:58bestye
Moc děkuji!

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.