Víla na kraji pohádky

Jednou jsem hrál na ulici úžasného pohádkového města. Bylo už pozdě k večeru, někdy kolem vánoc, stmívalo se, stromy na náměstí zářily modrými světelnými řetězy a já jsem stál, koukal na osvícenou věž renesančního kostela a hrál. Všude kolem se míhali lidé, celý barevní od reklam rozsvícených obchodů, spěchali, povídali si, procházeli se, zkrátka se hemžili všemi směry.

Já jsem stál hezky uprostřed u lavičky a sledoval to rojení; kolemjdoucí mizeli a objevovali se bez viditelné příčiny.

Dozadu za mě se táhl můj stín od světýlek smrčku ve vitríně naproti A v tom stínu se zničehonic objevila víla. Vlasy jí zářily odlesky všeho kolem, ale to jsem zahlédl jen na chviličku, když jsem se náhodou podíval za sebe. Sedla si na chvilku na mou lavičku a vůbec nebylo možné zjistit, jestli tam ještě pořád zůstává. Přemýšlel jsem o tom, pořád jsem nevěděl, ale asi se nehodilo, abych se obracel znovu, a tak jsem hlavu radši neotáčel. 

Říkal jsem si, že se mi třeba jen něco zdálo, a hrál spokojeně dál. Nic kolem se nezměnilo, takže tam asi nebyla, protože taková víla uprostřed města by určitě vyvolala veliký rozruch. Lidé dál chodili kolem, občas mi někdo do futrálu hodil pár pencí a já dál sledoval hemžení na ulici.

Jenže pak mi praskla struna. Musel jsem se otočit a vyndat z baťohu novou. A vida, víla byla opravdová, seděla na lavičce, koukala na stejnou věž vyčnívající z šera jako já a jedla čokoládu. Nevím, co znamená, když se víla usměje – určitě to není jenom tak, jako když se třeba rozbije zrcadlo, takže jsem se trošku bál, trošku styděl a trošku nevěděl, co dělat, když se na mě podívala. Nakonec jsem se usmál taky, vzal si strunu a naladil kytaru. Opatrně jsem se ještě otočil a po očku se podíval dozadu. Pořád ještě tam seděla a koukala na mě.

Začal jsem znovu hrát, pořád dokola pár písniček, co mě zrovna napadaly, a očima prohledával obal na kytaru, jestli už mám na kávu se sušenkou. Začínalo být trošku zim, takže když jsem napočítal do tří liber, jsem začal na závěr opakovat pětici nejoblíbenějších melodií. Asi v polovině  druhé jsem slyšel zezadu nějaké zašustění - víla zřejmě odešla. Trošku jsem litoval, že jsem si ji víc neprohlédl, víly člověk nepotká každý den, ale koneckonců zářící město přede mnou také stálo za pohled.

Po chvilce přišel malý klouček, přinesl od maminky padesátník a chvilku, než se musel opřít o kočárek, tančil do rytmu. Sledoval jsem ho, jak se batolí dál po ulici, a najednou jsem zahlédl vílu, pořád ještě sedící na lavičce, jak si klepe nohou a tiše poslouchá. Opravdu poslouchá. Najednou se celý svět, který jsem objevoval, kdykoli jsem si vydělal dost na autobus o městečko dál, smrštil na jedinou osobu, jestli se to o víle dá říct. Nehrál jsem už pro peníze na cestu a jídlo, pro espresso a sušenku v kavárně naproti, ale pro ni. A víla seděla a poslouchala české texty o všem možném a tvářila se, že jim rozumí. Nechal jsem stranou rytmické hrátky, u kterých je šance vydělat pár liber, a začal hrát složitější skladby. Sledoval jsem páry proudící po náměstí sem a tam, donekonečna jsem si prohlížel starobylé domy osvícené zářivkami moderních prosklených budova, občas se podíval na ni a občas prostě jenom hrál. Přemýšlel jsem nad domovem, trošku se mi do myšlenek vtíral stesk a trošku naopak víla a všechno kolem, jak se mi to tam líbilo.

Nějakou chvíli to ještě šlo, ale pak jsem začal dělat čím dál větší chyby, prsty mi mrzly také pořád víc a hlad už se nenechal velkoryse ignorovat. Nechal jsem hraní, zabalil kytaru, spočítal svých asi pět liber a zvědavě se podíval vedle sebe.

Víla se divila, že už končím, nabídla mi čokoládové bonbóny a několikrát mi děkkovalal, prý jsem ji dostal z nějakých splínů, které zřejmě pronásledují i pohádkové bytosti. Pokrčil jsem rameny – faktem bylo, že jsem ten večer nehrál nejlíp, jenom jsem hezky zapadal do předvánočního hemžení pod všudypřítomnými barevnými světýlky. Ptala se mě, jak dlouho hraju a tak podobně, chvilku jsme si povídali a já jsem přemýšlel, jestli mám dost peněz na dvě espressa se sušenkou. Kavárna naproti zářila do tmy a lákala dovnitř, byl jsem už promrzlý až na kost a víla určitě také.

Měl jsem dost! Docela mě to potěšilo, už jsem si ani nepamatoval, kdy jsem šel naposledy s někým na kávu. Nicméně víla položila na lavičku nějakou minci a, než jsem stihnul říct, že máme dost a už další peníze nepotřebujeme, povídala, že jde něco nakoupit, tak že mi přeje pěkný večer, a odešla do svítícího podloubí.

Přešel jsem do vyhřáté kavárny, dal jsem si dvě espressa s mlíčkem a čokoládovou sušenkou - když už jsem se jednou ocitl v pohádce, chtěl jsem si to pořádně užít – a přemýšlel, co dál. Nakonec jsem zjistil, že už jsem toho v okolí poznal dost, a vydal se směrem k dálnici. Položil jsem baťoh na patník a začal mávat na auta, směrem na jihovýchod, domů. Z pohádky zbývaly necelé dva tisíce kilometrů.