Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O hledání lva zapsaného do seznamu UNESCO

12. 02. 2008
3
6
2049

Není to povídka, spíš takové jednoduché povídání pro zasmání.Doufám, že vás aspoň trošku pobaví.

Jestli je u nás nějaké místo, kam se ráda vracím, tak je to určitě zámecký park v Lednici. Proto, když mi kamarádi nabídli, abychom se tam jen tak vypravili, nezaváhala jsem ani na okamžik.
Nebyla jsem tu již dlouhou řadu let, nic se tu však nezměnilo. Lednice jako město sama o sobě není nijak přívětivá, ale já jsem shovívavá. Už když jsme hledali místo na parkování, uviděla jsem známou mezeru mezi domy, o které jsem věděla,  že vede k zámku. Pokaždé mne to dojme, že tak ošklivá díra, vypadající jak rozšklebená tlama, může vyústit v něco tak nádherného. Pro tuhle tlamu, o kterou místní tak zodpovědně pečují a pro tu krásu, co je za ní, odpouštím městu málo parkovacích míst, rozbité domy, rozkopané cesty i chatrnou výbavu restauračními zařízeními.
Mám ráda zámek a neodmyslitelné schodiště z jednoho kusu dřeva, mohutné barokní portály, přilehlou zahradu s dokonale tvarovanými záhony a pečlivě střiženými keři, překrásný palmový skleník i minaret, ale ze všeho nejvíc můj obdiv patří přilehlému parku. Mohutné stromy, které před staletími vysázeli zahradničtí geniové, jsou mojí láskou věčnou a nehynoucí. Ale po pořádku.
Jelikož střed města je opravdu malý, zaparkovali jsme kousek za zahradami, na škvárovém plácku před místní tělovýchovnou jednotou. Správce okamžitě vyběhl za námi a zvesela na nás mával: „ Haló, dobrý den, vítám vás!“
A my zas křičeli: „Dobrý den, můžeme tu u vás zaparkovat, ve městě je plno?“ A on odpovídal, že ano a mezitím vším halekáním se blížil k nám. Byl to chlap jako hora, obočí sešité mašličkami, modré oko… asi parkoviště chránil vlastním tělem.
„Vy jistě jedete na tu oslavu, že?“optal se zvesela.
Podívali jsme se jeden na druhého. „ Na jakou oslavu?“ O ničem jsme nevěděli. Vyrazili jsme přece jen tak, bez přípravy, ale to mu přece nebudeme povídat. „Samozřejmě, jdeme na oslavu.“ Příslib jakékoliv veselice nás potěšil a my přikyvovali a přikyvovali, „ano, jistě, oslava!“ a vyrazili jsme k zámku.
Cestou nás naváděly jednoduché žluté tabulky s šipkou a nápisem: oslava 10.výročí zapsání lva do seznamu UNESCO. Teda jo! Že má Lednice zámek, skleník, obrovský park s rybníky a minaret to jsme věděli, ale lva? A protože nikdo z nás nebyl natolik obeznámen s místním folklorem, ptali jsem se jeden druhého a koukali na sebe jako blázni: jakého lva zapsali na ten seznam? Tady byl někdy nějaký lev? To si jej asi dávný majitel přivezl z Indie, nechal jej vycpat a my jej zapsali jako artefakt do celosvětového seznamu? Blbost! Tak jaký lev? Ten kamenný před zámkem?
Lev se stal na delší dobu vděčným tématem. A protože nikdo z nás nevěděl, co to znamená a byli jsme hodně zvědaví, rozhlíželi jsme se kolem, natahovali uši, jestli se náhodou někdo cizí nezmíní, ale podle všeho to všichni věděli. Tvářili se velmi neutrálně, hleděli si svých procházek, svého piva a nic neřešili. My ano, pro nás to byla záhada. Byla jsem tu již několikrát, ale o žádném lvu jsem nikdy neslyšela. Možná ho vyřezali z nějakého starého dubu a ten byl opravdu tak starý, že bylo potřeba jej hodně chránit, nejenom na našich seznamech, ale až na mezinárodních.
Lev byl zkrátka dobré téma.
Ale já chtěla vidět park a staleté duby, které mám nejraději, tak jsem ho pustila z hlavy.
Na naučné stezce u přístaviště jsem se dozvěděla spousty zajímavých věcí. Že v parku jsou kolonie jakýchsi netopýrů největší v celé Evropě, nikdo je nikdy nevidí, létají v noci, ale je jich tu prý nejvíc, pak že roháč má zrovna námluvy, určitě tedy nějakého potkáme, máme si dávat pozor a neubližovat samečkovi pro jeho velká klepítka, dále pak , že největší nepřítel všeho užitkového dřeva, dřevokazný brouk tesařík obrovský, je chudák na vyhynutí, tudíž je nutné jej chránit a nechávat mu staré stromy, aby měl kde žít a rozmnožovat se, aby pak mohl pořádat spanilé jízdy do okolních lesů, kde z něj budou pro změnu zase vyšilovat a zamořovat kraj postřiky, aby se jej zbavili, a tak dál-naučná stezka, byla tentokrát velmi poučná.
Pak mě malá asi 10-ti letá holčička začala lákat na projížďku drožkou. Určitě nepoznala, že koně miluji a že jsem přesvědčená, že zaplatím jejich vydřidušskou cenu, ze které ti ubozí koně uvidí snad jen hrstku ovsa. Začala mne přesvědčovat, naprosto profesionálně a zasvěceně, jak jsou koně nákladní a jak je park nákladný, jak oni vlastně musí hodně vydělávat, aby to všechno mohli uhradit, a proto nás mohou odvézt jen jednu cestu k minaretu. A zpět už musíme pěšky, nebo že by si možná za zpáteční cestu vzali další obolos, aby koně, chudáci umoření sluncem, na kterém stáli, měli na obrok. Vypadala, že snad začne i žebrat a mě v tu chvíli přesvědčila o tom, že půjdu pěšky.
Koní mi bylo líto, ale to rozhodnutí bylo lepší.
Míjela jsem své oblíbence-jasany, tmavolisté buky, babyku i strom, kterému jsme začali říkat fazuláč, protože měl mezi listím spoustu velkých lusek a miláčky duby jsem si nechala nakonec. Každého z nich jsem chtěla obejmout, ale byli tak velcí, že ani ve dvou to nešlo. Jejich koruny, jak mohutné mrakodrapy sahající k nebi, poskytovaly ochranu a bezpečí ptákům, hnízdícím v jejich větvích a nám v tom vedru nabízely konejšivý stín. Ve vrásčité kůře jsem hledala něhu, hladila rukama praskliny, vypadající jako hluboké vrásky, které by za staletí mohly vyprávět nekonečné příběhy.
Mezi stromy se mihnul mladý srneček, stáli jsme po větru, necítil nás. Na chvíli ve svém chvatu zpomalil a dívali jsme se tváří v tvář. Nádherná podívaná. To se člověku tak často nepodaří.
Na jezerech pluly lysky, divoké kačeny a v dálce v korunách stromů bylo vidět ušlechtilé kontury volavek.

Mě ale v hlavě pořád vrtal ten lev. Měla bych se někoho zeptat, napadlo mne, ale myšlenku jsem rychle zapudila, abych nevypadala jako hlupák, který neví, co že se to tu vlastně děje.
Horký letní den se chýlil ke konci a já naznala, že dnes už mám zážitků se zvířaty dost a dost. Lva si nechám až na pak.
Plna krásných dojmů a přesvědčení, že na tohle místo je třeba se zase vrátit, jsem se vrátila domů a protože lev byl zapsaný na seznam UNESCO, potřebovala jsem vědět, jaký.
Spustila jsem internet a do vyhledávače zadala jednoduchý text :oslava 10. výročí. Hned první odkaz podával jasné vysvětlení.
No lidičky, ještě, že jsem se na toho lva nikoho nezeptala! To bych si pěkně naběhla, a nebo by se někdo moc prima pobavil. Třeba by to byla švanda, ale místní bych mohla i urazit. Příště než někam pojedu, tak si raději  dopředu zjistím kam. Rozesmála jsem se své hlouposti.
Taky ty cedule mohli psát pro neználky a nebo trošku srozumitelněji!
V odkazu totiž stálo: oslava 10. výročí zapsání lednicko-valtického areálu na seznam UNESCO!
Nakonec mi bylo i trošku smutno. Myslela jsem, že to bude opravdový lev a že Lednice bude světová ještě víc, než je.


6 názorů

Lakrov
02. 04. 2009
Dát tip
Už si vspomínám, nejméně odtud se známe...

Háber
13. 02. 2008
Dát tip
pekné rozprávanie i poinTa*

Pánové, děkuji Vám za názory, ráda se nechám poučit.

Winter
12. 02. 2008
Dát tip
No napsal jsem to strašně, doufám, že nebudeš mít problém můj příspěvěk přeložit. Zapřísáhám se k větší pečlivosti.

Winter
12. 02. 2008
Dát tip
Spíše vypravování než povídka. Lakrov říká více života, já říkám více hravosti a slovní neobvyklosti, trochu více osobitosti. Příkladně posdobvných pasáží jako s koněm by mělo být víc: je v ní nástin, úvaha, gradace, názor, pointa (půjdu pěšky). Zbytek je už popisný až příliš což, přestože věty jsou vystavěny povětšinou zdravě, začíná krapet nudit. Ale ono to tam někde bude... Mimochodem hezky toulky přírodou zpracovává Vaculík (z mého pohledu).

Lakrov
12. 02. 2008
Dát tip
Je dobré, psát o něčem, co se opravdu stalo, co člověk zažil. (Lepší, než načesávat výmysly a hrát si na umělce, jako to dělá kdekdo.) Sdělit nenásilnou formou něco, co by se spousta lidí jinak nedozvěděla. Slušelo by tomu víc života. Ne proto, aby to splňovalo příslušnost ve škatuli 'povídka', ale proto, aby náhodní čtenáři nebyli odrazeni dosti popisnou formulací a dočetli až do konce. Tu a tam vetknout nějakou skutečně přímou řeč (ne jen přepis vyřčeného), nějaký žertík, překvapení..., prostě 'pustit věty ze řetězu'... a trochu s kopce. Každopádně je milé se dočíst, že si někdo nevymýšlí, ale používá psaný projev taky k obyčejnému sdělení. TiP. (hlubší kritiku nečekej :-) )

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru